Neúplný obraz stojatých vod

Bienále mladého umění Zvon v Galerii hlavního města Prahy se v průběhu uplynulých osmi let již etablovalo. Nic jiného mu ani nezbylo, protože konkurence — pomineme-li Salon mladých v moravském Zlíně, který trochu do ústraní odsouvá odlehlost — v našem prostředí neexistuje. A tak se jeho dveře v polovině února otevřely počtvrté snad pouze s tím očekáváním, kdo bude zastoupen tentokrát.
Kurátor Michal Koleček se pokusil v domě U Kamenného zvonu shromáždit umělce, jež osobně jistě považuje za důležité. Shromáždil tak díla dvaceti pěti autorů (včetně jedné skupiny) — většinou těch, kteří se již obecně nepřehlížejí, ale ještě je úplně nestrhl výstavní a mediální živel. Mladému umění přitom určil hranici někde v polovině třiceti let jeho autorů. Koleček zcela nově bienále Zvon doplnil o Fórum nezávislých galerií umístěné ve sklepeních galerie U Zlatého prstenu. Osmička nejaktivnějších menších institucí tak mohla ukázat, že v republice znamenají progres a inspiraci pro velké kolosy. Přibyl tak ještě víc než tucet vystavujících.
Při prohlídce divákovi brzy dojde, že česká scéna je opravdu malá a že jsou přítomni téměř všichni. Bienále tak vzbuzuje velmi přátelský, nekontroverzní dojem. Také instalační scrabble tomuto dojmu vychází vstříc svým nenáročným řazením. Poznáme v něm leitmotiv blízkosti, a to jak tematické, tak faktické kvůli nedostatku místa. Blízkost navzdory otevřenému přiznání strachu a nejistoty.
Bienále Zvon 2002 je po okraj naplněno drobnými realizacemi. Jako reflexe současné české tvorby tento přístup jistě nepostrádá opodstatnění, ale redukcí těch, o nichž víme, že jsou schopni většího rozmachu, začíná nivelizovat i ty nevelké rozdíly, které lze jindy rozpoznat. Rovněž je zde patrná až okázalá inklinace k fúzi výtvarné řeči se sociální sférou, která je zčásti vyvolána pramalou styčnou plochou vizuálního umění s nevyškolenou populací. Zájem o sociální témata v českém umění však začal nabírat sílu již v polovině minulého desetiletí, a tak dospěl do fáze, kdy není nadšeně dosazován za jediný význam děl. Jistě se dnes více ochomítáme kolem sociálních fenoménů a s odstupem komentujeme také výtvarnou produkci jako jejich studium a řešení. V tom se Michal Koleček dobře zorientoval, věděl, že stoicismus produkuje chladné a trefné komentáře, a proto mu dal volný průchod.
Otevřenost za každou cenu se tak stává plusem i mínusem bienále, přičemž pozitivní dojem vyrůstá spíš ze vstřícného vztahu prací ke komice — banální, sympaticky trapné i absurdní. Málokdo z vystavených do svého umění důsledněji promítá skepsi, že s interakcí to už lepší nebude. Přecházení této otázky je bezpochyby obranný mechanismus. Ovšem v reakcích na sociální rámec nevábné řešení opravdu nenajdeme, všude naopak prosakuje tradiční česká malebnost, milounké dědictví pohlednicového Josefa Lady.
Mladé české umění nalézající se “na začátku” tak v tomto výběru vypadá spíše jako by bylo “na konci”. Ani to nevypadá, že nachází globální platformu v televizi, profesionální filmové produkci a v nových technologiích. Tato média umožňují snazší kontakt se společností a nabízejí inovativní postupy. Na bienále však byl i onen jediný příklad internetového projektu převeden na video pásku.
Jenže konzervativní příklon k artefaktům už není naší jedinou výtvarnou současností. Do rybníčku české výtvarné scény byly již před časem nasazeny další živočišné druhy. V závislosti na finančním krmení se množí. Zdá se však, jako by šlo spíše o jakousi diverzní činnost, protože rybáři ještě nezměnili oka sítí, a tak se na našich tabulích servírují stejní, třebaže občas chutně upravení kapříci dál. Výsledná reflexe naší scény proto logicky dává rozostřený a rozdrobený obraz. Bienále mladého umění je autonomní zprávou o více nebo méně zajímavých lidech, ale dojem celku jako stojatých vod se nedá přehlédnout.

01.01.2002