Istanbul pošesté aneb Ještě jedno bienále

Bienále současného umění pořádané v Istanbulu od roku 1987, jehož letošní šestý ročník proběhl letos v září a říjnu, stojí poněkud stranou zájmu odborné veřejnosti. Snad proto, že se koná vždy stejný rok jako benátské, snad kvůli větší geografické vzdálenosti místa konání a snad také proto, že současné turecké umění není v Evropě známo. Toto vědomí pozice na periferii ostatně stálo i při vzniku bienále, které se vyvinulo z velkých přehlídek současného umění, které zde v letech 1987 a 1989 připravila istanbulská kurátorka Beral Madra.
Istanbulské bienále se liší od národních přehlídek současného umění jako jsou Benátky, roli tu nehrají národnostní prezentace, koncepce výstavy je zcela v režii jednoho kurátora a vychází z určitého tématu. První ročníky bienále připravili domácí kurátoři (Beral Madra, Vasif Kortun), následující pak už kurátoři ze zahraničí (René Block, Rosa Martínez), které vždy vybírá rada istanbulské Nadace pro umění a kulturu, jež bienále organizuje. Letošní rok byla příprava výstavy svěřena Paolu Colombovi, řediteli Centra současného umění v Ženevě. Ten si jako téma zvolil název „Vášeň a vlna“, inspirovaný slovní hříčkou - slovo „dalga“ znamená v turečtině „vlna“ a v řečtině „vášeň“. Jméno Dalga bylo rovněž uměleckým pseudonymem Antonise Diamantidhise, istanbulského zpěváka-dandyho z přelomu století, který se proslavil táhlým emocionálním zpěvem. Tolik Colombova inspirace místním prostředím. Výběr prací se pak měl zaměřit na ta současná díla, která jsou pozoruhodná svou emocionální intenzitou a koncentrovaností, důrazem na intimní prožitek či vyprávění osobních příběhů. V širším pojetí měla koncepce výstavy reflektovat „vědomí naší situace v současném světě, jež charakterizují prudké změny, technologický pokrok a střetávání různých kultur“, abych použila slov z Colombova textu v katalogu. Zdá se mi však, že toto široké rozpjetí dospělo v konceptu výstavy i v jejím výsledném efektu jenom do půli cesty.
Především hlavní výstavní prostor - rozlehlá historická hala, bývalá kuchyň přiléhající k sultánskému paláci Dolmabahce z 19. století - byl pro mě zklamáním. Kurátor tu celý prostor rozparceloval na malé, neutrálně bílé kóje, a vznikla tak jakási multi-komerční galerie s poskrovnu zavěšenými artefakty. Jsou tu například Gillian Wearing, Chris Ofili, Emma Kay (Velká Británie), Pedro Alvarez (Kuba), Elina Brotherus (Finsko), Christina Dimitriadis (Řecko), A. K. Dolven (Norsko), Arturo Herrera (Venezuela, žije v New Yorku), Yuki Kimura (Japonsko), Gregory Markopoulos (USA), Oliver Musovik (Makedonie), Csaba Nemes (Maďarsko), Manisha Parekh (Indie), Michael Raedecker (Holandsko), Rosemarie Trockel (Německo). Z tureckých umělců mě nejvíc zaujal malíř Haluk Akakce. Centrální pozici tu zaujímá video Pipilotti Rist, inspirované opět pop obrazností videoklipů a vyprávějící jednoduchý, lehce ironizující příběh. Převažují však fotografie, bezpočet drobných kreseb a je tu pár obrazů. Přitom tento rozlehlý prostor se jistě nabízel o něco velkorysejšímu experimentování a konfrontaci mezi jednotlivými projevy - konec konců - mluvilo se zde o vášni a střetu kultur...?
O nic působivější bohužel není ani celkové vyznění instalace v kostele Sv. Ireny (Hagia Eireni), který je už řadu let používán jako alternativní výstavní místo. Snad proto, že sem byla převážná většina prací pouze převezena a autoři neměli možnost vytvořit díla speciálně pro toto místo? Výjimkou je video Tonyho Ourslera - doprostřed kupole promítané „vševidoucí“ oko, které pozorně sleduje prostor kostela pod sebou. Ústřední instalace sochy Uga Rondinone - dva holé stromky obalené lepenkou, které doprovází zvukový záznam intimního dialogu dvou přátel - pod velkou kupolí kněžiště je jakousi metaforou obnažených nervů a snad i povýšení emocionálního světa do světa sakrálního, avšak přidaná dřevěná přepážka za nimi působí trochu nadbytečně uměle a opět vyvolává dojem výstavky. Při výstupu na galerii v půli schodiště mě upoutala instalace belgického umělce Francise Alyse, video promítané na malou zavěšenou čtvrtku. Je to animovaná kresba - několika jednoduchými tahy načrtnutá dívka neúnavně přelévá vodu z jedné sklenice do druhé a k tomu ji ze starého gramofonu opodál doprovází monotónní nápěv „maňana, maňana“.
Poslední část bienále, která se odehrávala v podzemní cisterně Yerebatan, postavené v 6. století, byla podle mého názoru nejlepší. Colombo sem umístil výhradně videoinstalace, což velmi dobře zapadá do temného podzemního prostoru, teď už nefunkční cisterny jen částečně naplněné vodou. Účinek proměnlivého, nehmotného a efemérního obrazu videa je podtrhován určitou nejistotou, kterou tu divák, pohybující se po kluzkých lávkách těsně nad vodou, pociťuje. Při vstupu do této podzemní haly na nás zprvu hledí velké obsedantní „oči“ Tonyho Ourslera. Je to jeho dřívější práce (1996) - videozáznam je promítán na jednoduchý sférický tvar „očních bulv“, které se tiše vznáší v prostoru nad vodou. Vstup upřeně zírajícího oka do tohoto „fluidního“ a zprvu nepřístupného podzemního prostoru vyvolává vzpomínku na Bataillův Příběh oka. Stejně působivě tu podle mého názoru vyznívá video Průvod stínů jihoamerického umělce Williama Kentridge. Na animovaném filmu sledujeme nepřetržitě se odvíjející procesí nejrůznějších postaviček - stínů, často fantaskních tvarů, které se ubírají stále jedním směrem za nám neznámým cílem. Obraz, který můžeme sledovat jenom zpovzdálí mezi mohutnými sloupy cisterny, je promítán těsně nad vodní hladinu, ve které se odráží a násobí.
Pokud mělo však letošní bienále reflektovat „prudké změny a rozvoj technologií“ v současném světě, udivilo mě, že zůstalo u videoprojekcí a nebyl tu zastoupen žádný projekt počítačového umění, třeba internetový. Istanbul je mamutí mnohonárodnostní město, které se chaoticky, doslova den ze dne, rozrůstá na všechny strany a připadalo mi, že by právě interaktivita a růst internetové sítě mohla tuto živelnost nějakým způsobem reflektovat. Není snad internet také novým přenoscem emocí? Možná by to ale byla právě ta „vlna“, která by tradičně pojaté bienále smetla.
Letošní bienále se také bohužel drželo pouze tří výstavních prostor a z velké části působilo jako veletrh s uměním, bez nějaké zvláštní vazby právě na Istanbul, který umožnil několika tureckým umělcům vystavovat vedle autorů ze zahraničí, zcela tu chyběli umělci z islámských zemí. Převažující dovoz umění ze západního světa snad vypovídá cosi i o kulturně-politických ambicích této země a klade otázku po smyslu podobných bienále.1 Pokud má být to istanbulské specifické právě svým umístěním na „samou hranici kultur“, jak píše Colombo v katalogu, zřejmě nás jeho výběr děl překvapí. Jakou roli mají podobná bienále hrát? Jsou pouze fenoménem rozmáhající se kulturní turistiky a je tedy jedno, kam za uměním cestujeme?

1/ O tom ve svém článku „Před bienále“ píše istanbulská kurátorka Beral Madr

01.07.1999