Časopis Umělec 2003/3 >> NEJLEPŠÍ JE BÝT BOŽSKEJ ANEB NA OKRAJ POHÁDKY | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
NEJLEPŠÍ JE BÝT BOŽSKEJ ANEB NA OKRAJ POHÁDKYČasopis Umělec 2003/301.03.2003 Petr Vaňous | focus | en cs |
|||||||||||||
"Schopný člověk je umělec (M. N.)
Michal Nesázal (1963) pracuje od roku 1999 na široce založeném a stále početně rozšiřovaném souboru obrazů s motivem krajin. Divákovi nabízí průhledy do rozmanitě členěných krajinných rámců, kde dějovost malby rozehrávají její samotné prvky - stromy, keře, skály, jezera, kopce i lidská obydlí (včetně stínů). Na první pohled je ale jasné, že autor není fascinován pouze vnější tvarovou rozmanitostí zemského povrchu snímanou malířskými prostředky ve větších či menších detailech. Na to jsou obrazy příliš nereálné až přízračné, uzavřené a zároveň samy sebe přesahující - barevnost, opakující se prvky, stylizace, manipulace s horizontem apod. Tak čím tedy JE NESÁZAL FASCINOVÁN? Co vede autora k jeho krajinným meditacím a kam skrze tento druh meditace míří? Čitelnost formální stránky obrazu se upřesňuje, když se dozvíme, že obraz krajiny vytváří Nesázal pomocí korigovaného automatismu. Skládá jednotlivé “nalezené” formy, ze kterých mu nakonec přirozeně vyplyne podivně stylizovaný ireálný iluzivní prostor. Přitom se opírá o vlastní řemeslné dovednosti a zkušenosti s iluzivními účinky barvy a kresby, fungující v rámci perspektivy, ale i o popření jejích zákonitostí. Co je ale důvodem takového počínání? Autor uvádí dva hlavní impulzy či východiska. Prvním je nalézání motivu v mezních oblastech vlastního vědomí a podvědomí. “Ve volné chvíli hledám, nalézám a iluzivně formuluji motiv.” S tím, co nalezne a zformuluje, dále pracuje. Druhý impulz je obsažen v koncentraci na rozvíjení motivu. “Táži se sám sebe: Proč to dělám? Motivem je otázka: Proč tohle maluji?!” Do malby se dostává koncept v podobě volně navazující druhé fáze na prvotní projevy automatismu, a tedy využití podvědomí. V ideálním zacílení lze pak tento koncept označit za pokusy o SEBEPOZNÁNÍ. Analogie sebepoznání nalézá v průzkumech vnějšího světa a jeho permanentních proměnách. “Pro mě se v rovině nálady, mého osobního naladění, odráží vnější svět.” Nesázal upřednostňuje nestabilitu a bohatost proměny proti vědomě pěstované stabilitě a racionální systematičnosti ve vztahu k vnímání každodennosti. Sám říká: “Lepší je být božskej než inteligentní svině,” a dodává: “Neřeším umění jako takové, ale furt se zabývám vnějším světem.” S tím souvisí spousty otázek a tezí. Jednou z nich je tázání se po zařazení umělce do společnosti. Jak má umělec “fungovat”, aby se “dorozuměl” s okolím? Je to široká oblast KOMUNIKACE, co nenechává Nesázala v klidu. Ptá se např.: “Opravdu se žije tak, jak se to všude kolem jeví?” Srovnává tuto šíři lidské masy s úzkou skupinou lidí, kteří jsou nějakým způsobem zainteresováni na projevech umění, ať už jako diváci nebo jako tvůrci. Dochází k závěru, že tato elitní skupina může mít na komunikaci umění nezdravé účinky vedoucí na jedné straně k nedorozuměním a jistým deformacím v čitelnosti uměleckých výstupů, na druhé straně může vést ke sterilitě a impotenci samotného umění, právě jako naplnění snahy o komunikaci. Za příklad uvádí formu instalace, která i když je sama o sobě skvělá, vyvolá minimální zpětnou vazbu a časem atrofuje. “Aby projevy umění měly životnost, je nutné znát tuhle společnost.” Další podoblastí Nesázalova zájmu je STUDIUM SPOLEČNOSTI. Je společností fascinován, což ho vede k hledání vhodného průsečíku, kde by se mohl jako umělec “potkat” s lidmi. Poznání životaschopné společnosti si sám pro sebe formuluje jako denní kontakt s lidmi. Tento ideální stav, komunikace s různými lidmi o tom, co je zajímá, je vyvolán přirozeným pocitem odcizení. “Svět je dis- tanční. Plný odcizení. Obchod je formou dorozumění. Vše je tu jasné. Jsou stanovená jasná pravidla. Jedná se svým způsobem o FUNKČNÍ KOMUNIKACI.” Nesázal se kriticky ohlíží za minulým stoletím: “Celé 20. století bylo pro umění destruktivní. Neustálé uzavírání se do kroužků, manifestace a revoluční změny forem.” Dnešní situace je jiná. “Vycházím z místa, kde žiji. Z regionu. Upřednostňuji české východisko s cílem zaujmout širší než pouze české prostředí. To mi vychází nějak přirozeně. Asi je to proto, že nejsem systémový ‘kosmopolitní’ umělec. K tomu nemám dispozice. Kosmopolitní umění se mi zdá jako marnost. Ale to je můj osobní pohled.” Také tzv. české regionální umění versus kosmopolitní kultura se Nesázalovi zdá být uměle pěstovaná věc a v důsledku “slepá ulička”. (I Zlatá ulička na Hradě je slepá, navíc je do ní dnes zpoplatněn i pouhý vstup, pozn. autora.) Problém dnešního stavu umění spatřuje Nesázal také v tom, že bývá dotováno. “Dotace zabíjí umění a s tím jde ruku v ruce jeho posuzování. Posuny kunsthistorických měřítek.” Autor navrhuje svoji představu řešení: “Umění musí být profitní. Lidé si ho musí sami zaplatit.” Proti únavě a apatii dotovaného umění staví volné umění, jehož součástí by měl být fenomén obchodu. Něco jako velký zábavní park. Prostor pro široké spektrum lidí. “Mělo by tam být všechno – dům hrůzy, projevy lidového umění, legendistika… něco na ten způsob, ale v úhrnu sjednoceno na umělecké bázi. Projekt by měl pracovat s lidskou zvědavostí a její reflexí. Tak jsem začal pracovat na projektu NEONLANDU.” Neonland je pracovní název pro Nesázalův poloutopický projekt velkého relaxačního parku pro rodiny s dětmi a lidi všech profesí a věkových skupin. Důležitý by byl fenomén vstupu stvrzený zaplacením. Divák by si platil svůj časový pobyt v parku. “Lidé si váží toho, co musí zaplatit. Akt zaplacení je rovnoprávnou kodifikací skutečnosti. Navíc umožňuje vstup i výstup.” Nesázal zde vychází z oblíbené INSTANTNÍ RYCHLÉ ZÁBAVY, naléhavé potřeby rychlého relaxu pro přetížený lidský organismus. Jako příklad uvádí japonské umělé lesy. V podstatě uvažuje o jakémsi náročnějším ENVIRONMENTU. Jako studijní materiál umělci slouží analogické, již funkční umělé konzumní a zábavní prostory (Disneyland, Carrefour apod.). Je obdivovatelem SITUACE PROSTŘEDÍ, jaká se nabízí např. v Las Vegas. Pro české prostředí, pro které promýšlí svůj Neonland, navrhuje zakomponování tradiční české “mystičkosti” (karty, lehká magie), jednoduše tradičních prvků regionu. Ale prioritní je motto CHRÁM ZÁBAVY pro celou rodinu. Je tu přítomno něco z utopie i z antiutopie. “Vše je zatím čistá idea, kterou by měla korigovat praxe. Výsledkem by měl být funkční podnik nabízející rozmanité interaktivní iluze svobody. Iluze svobody se stane obchodovatelným prvkem. Nechci dělat ‘pravdu’. Žádné novinářské ‘aktuální’ umění jako Podebal, Rafani apod. Chci dělat pro co nejširší spektrum lidí. I proto je pro mě sociologický fenomén východiskem. Osobně jsem přesvědčen, že lidový entuziasta je nejlepší. Schopný člověk je umělec, jednoduše selfmademan.” Vedle malovaných krajin si Nesázal vytváří doma na počítači digitání krajiny (3 D) a jejich krátké animace. Autor zatím hovoří spíše o koníčku a žádné silnější motivační impulzy u sebe nepozoruje. Ale zároveň připouští, že by se mohlo jednat i o “skici” k projektu Neonland. Nesázal se nedokáže smířit s tzv. “českým kulturním smogem” (Bílá, Nedvěd, Donutil, Mládek, Vyčítal, Bím, Novotný atd. atd.) a konstruuje proti němu, zatím čistě koncepčně, představu KULTIVOVANÉHO RELAXU. “Kdyby Neonland měl mít své erbovní heslo, znělo by asi ,‘více svobody’. Prostě nějaký NOVOHUMANISMUS. Všichni dnes pracují a čas pro sebe nalézají pouze o víkendech a mnohdy ani to ne. Chci, aby tu bylo něco, co bude schopno člověka za tu krátkou dobu ‘očistit’ a regenerovat. Tam se domnívám, že má umění šanci.” Vrátíme-li se po tomto exkurzu k Nesázalovým malovaným obrazům krajin, zbývá upřesnit, v čem kontextuálně zapadají do autorova projektu Neonland 1. Autor v tomto případě nabízí profesně dokonale komponovanou statickou formu – obraz. Druhý plán obrazu, totiž jeho obsahovou rovinu, už si divák vytváří sám podle svého psychického a mentálního nastavení. Malba je interaktivní. I proto zůstává obsahová rovina Nesázalových krajin jinotajná, nestálá a proměnná. Jako by někde uvnitř docházelo k permanentnímu pohybu imaginární hmoty, z které se na povrchu tvoří kopce, pahorky, údolí, jezera a zálivy a to vše je zabydleno tvarově čistými, geometricky důsledně stylizovanými krajinnými prvky – stromy, keři, skalami a útesy. Vše v jakémsi fantaskním zrcadlení. Současná fáze Nesázalova díla je o mnoho syntetičtější nežli ta předešlá, ale zároveň na starší východiska navazuje a rozvíjí je, neboť i v Neonlandu se otiskují realita současného člověka a autorovo “zkoumání limitů popkultury” (M. Pokorný), stejně jako místy “až dětsky čistá imaginace” (M. Slavická). Poznámka: 1. Obrazový soubor krajin byl prezentován v roce 2002 v Galerii U Bílého jednorožce v Klatovech pod názvem NEONLAND 2202. "
01.03.2003
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář