Jan Nálevka

nar. 1976, od roku 1994 studuje na Fakultě výtvarného umění v Brně, nejdříve v ateliéru Petere Rónaie, pak Petra Kvíčaly a nyní Václava Stratila
Jan Nálevka je velmi svérázný autor, jehož tvorba se naštěstí nepodobá téměř ničemu. Dá se o něm mluvit jako o konceptuálním minimalistovi, který své projekty realizuje důsledně až do vyčerpání možností tématu. K jeho nejvýraznějším konceptům patří kresby černými tuhami, ve kterých systematicky analyzuje kresbu na ploše, jež ve výsledku je vlastně monochromní. U kresby pochopitelně nejde o barvy, v případě „pokreslení“ celé plochy však neběží ani o jakousi autoterapii. Médium kresby tu slouží jako formální prostředek, skrze který lze získat další informace: o síle a druhu tuhy, o jejím výrobci, jejích chemických a optických vlastnostech atd. Je to objektivní zpráva o kresbě, nezatížená rukopisem a díky monochromii vlastně antivizuální. Zvláštní působivosti dosáhl Nálevka v logicky domyšleném a čistě konceptuálním díle, kde prezentuje řadu černých šanonů se vzorníky „černých papírů“ řazených podle účinků různé síly tuh a podle výrobců. Mnoho jiných umělců by s tímto konceptem vystačilo už celý život: je nosný a v podstatě nekonečný. Nálevka však naštěstí ztratil trpělivost a do konceptu mu pronikla barva. Minimalistické, hladké jednobarevné plochy vycházejí z „bruselské“ průmyslové estetiky, ale obsahují současný koncept: imitují například dveře ledniček, jiné plochy vznikly mícháním barev do optimálního tónu, který byl inspirován skutečným výrobním názvem barvy. Z monochromních ploch vznikly jednobarevné modely hradů, jakési nostalgické a typicky české ready mades s mnoha možnostmi interpretace a z nich počítačové fotografie novodobých podnikatelských paláců - zářivými barvami rekonstruovaných domů v regionálním měřítku. Nálevkovo konceptuální uvažování o vlastní práci se neustále a překvapivě rozvětvuje, což je zásadní předpoklad tvůrčí činnosti, která reflektuje i sama sebe.

01.01.1999