Kosalka: snědený psem

Poté co v Polsku pominul sovětský vliv, přišlo v devadesátých letech volné uskupení výtvarníků jménem Le-gendary Luxus s uměleckými postoji, jež se radikálně lišily od těch, které tehdejší kritika označovala za avantgardu polského konceptuálního umění. Namísto nevýrazných, vážných, bílo-černých gestických maleb zavalilo na svých výstavách (1991– 1997) polské galerie směsicemi objektů, plastik a nápadů, které jako by měly vytrysknout právě v poslední dekádě století. Mezi členy skupiny byl i Jerzy Kosalka (1951).

I samostatně pokračuje Kosalka ve vytváření ironizujících komerční ploch, jeho tvorba je však stále kultivovanější. Jeho objekty na první pohled odráží polské nadšení z komerční kultury v devadesátých letech. Kritická reflexe místa, kde žije, však posunuje jeho tvorbu jinam.
Před otevřením loňské výstavy ve wroclawské galerii BWA Kosalka veřejně slíbil, že během vernisáže dojde ke zmizení. Se vší mediální elegancí dával tušit cosi velkolepého: kouzelnické vystoupení, jež si nemělo zadat s výkony amerického pop-mága Davida Copperfielda. Dychtivý dav lákaly do galerie tři kontrabasy. Paparazziové v galerijním atriu napjatě očekávali, co se bude dít.
Po tomto mediálním entreé Kosalka nakonec jenom vklouzl za sametovou záclonu. Ani to ne. „Záclona“ byla totiž jenom kus zeleného hadru, který kurátoři pověsili před schodiště do administrativního traktu galerie. A tak z velkého čarování nebylo nic.
Toto vystoupení je pro Kosalkův styl a vtip příznačné. Staví vedle sebe „mega akci měsíce“ a tep současného umění ve Wroclavi, ve městě, které chce být velké a světové, ale je chyceno v pařátech developerských projektů Eurozóny.
Vlastně už dvacet let vychází Kosalka z podobného modelu. Začíná u velkolepých nápadů spojených s věcmi, událostmi či lidmi, kterých si polská kulturní historie velmi cení. Svým provedením jsou ale nakonec nesmírně malé a chudé a často mají komický rozměr. Kurátor BWA Pawel Jarodzki ospravedlňuje toto gesto v katalogu z roku 2004 takto: „Kosalkova svébytnost je v tom, že klíč k jeho tvořivosti snědl malý pes. Ten vořech utekl a my ho teď všichni hledáme.“ Na svých posledních výstavách Kosalka rozestavil dalekohledy namířené na malé ostrůvky na galerijních podlažích. Když přiložíte oko k čočce, uvidíte miniaturní objekty. V některých zahlédnete i Kosalku.
Kosalkova jedinečnost snad spočívá v tom, že jeho ustavičné zacílení na rodné Polsko je vždycky hravé. Nečekanou ironií a jízlivým vtipem napadá ustálené kulturní idiomy. Plán bitvy o Klobuck (realizovaný poprvé už v roce 1986) připomněl polské trauma z druhé světové války. Je ovšem vyhotoven na balicím papíru s dvojbarevným vzorem, který se vyráběl za komunismu a těšil všeobecné oblibě. Plán bitvy, kterou znají všichni Poláci ze školy a z poezie Wladislawa Broniewského, pro názornost doplňuje popisek, že „červená“, to jsme „my“, a „zelení“ jsou „oni“.
Novější plastika Němci už jsou tady (2003) je pro změnu vtipnou kritikou přetrvávajícího strachu Poláků z Němců. Město Wroclaw, které Hitler považoval za „Festung“ (pevnost), bylo na sklonku války hodně poničeno sovětskými jednotkami. Přeživší obyvatelé města, jež se původně jmenovalo Breslau, museli přesídlit do Německa. Vojáci Wehrmachtu, kteří zde složili zbraně, byli deportováni do sovětských gulagů. Současné polské obyvatelstvo města tak tvoří potomci lidí, kteří sem byli přesunuti z území dnešní Ukrajiny a z jiných míst, která dříve patřila k východní části Polska. A na paměť znovuzískání země zde byla vztyčena ohromná mohyla – hned vedle „Jahrhunderts Halle“ z roku 1913, ponurého, betonového stadionu, kde podobně jako v Norimberku probíhaly nacistické přehlídky. Kosalkova verze pomníku je miniaturní: prťaví němečtí vojáci lezou po polské mohyle.
Všudypřítomné Kosalkovo téma je nejslavnější americká limonáda. Její ohromné logo svádí ke čtení „Coca-Cola“. Jenže při bližším ohledání zjistíme, že jde o jméno autora. V jedné instalaci pak stály hned vedle loga dvě lahve nápoje na soklech. První sokl, závěs za ním a viněta na láhvi byly červené. U druhé bylo vše vyvedeno v zelené barvě, protože šlo o kolu s příchutí máty. Instalace byla něčím mezi reklamou a výzdobou tribun z doby totalitního režimu.
Umělec se s tímto komerčním, popartovým stylem prosadil. Navázal na něj projekty, které souvisejí s tepelnou elektrárnou Kogeneracja Co. Tato společnost podporuje některé Kosalkovy výstavy a stala se víc než jenom součástí umělcova pop-wonderlandu. A tak vedle modelu tepelné elektrárny, když sponzorovala katalog Zespol Elektrocieplowni Wroclawskich – Kogeneracja s.a. (2002), vznikla ještě jiná, neptunovská instalace: keramický lavór se špinavou loužičkou vody zblízka osvětlenou lampou – Instalacja wodno-elektrycna (1993). Tato instalace je v lecčems ústředním motivem posledních Kosalkových výstav. Lavór bývá umístěn vedle pisoáru a dotahuje to, co Duchamp jenom naznačil.
„Neúnavný stavitel nejapných konstruktů“ Kosalka si pohrává s polskou národní a provinční kulturou. Například s Dámou s hranostajem Leonarda Da Vinciho, která je klenotem galerie v Krakově. O Polsku se často mluví jako o zemi, jejíž kultura osciluje mezi Krakovem, starobylým polským městem (dříve hlavním), a moderní, přestavěnou Varšavou. Kosalkova Wroclaw ovšem není ani jedno. Wroclaw jenom je, je podivuhodným dějinným palimpsestem na bývalém prusko-slezském území. Kosalka proto vytváří Dámu bez hranostaje. V duchu Duchampovy Mony Lisy zde máme slavný krakovský obraz, ale chlupaté zvíře chybí a v plátně po něm zbyla jenom díra. Nezmizelo ovšem úplně, najdeme ho vycpané, jak sedí na levém horním rohu obrazu. Odtud se na diváka tváří stejně chladně a nezúčastněně jako původní hranostaj z Leonardova plátna.
Kosalka, který je obdivovatelem dada, umístil před reprodukci Duchampovy Mony Lisy s knírkem ještě květovaný ručník a poličku se strojkem a štětkou na holení. Tento objekt i zmiňovaný pisoár patří k cyklu Pardon, Marceli (1995). Jolanta Cieselska píše o členech hnutí Luxus v katalogu z roku 1997, že jsou „drzí, popoví a šokující“ a silně – byť skrytě – ironičtí. Místo toho, aby šli do politiky, či dumali nad traumatem spojeným se čtyřicetiletou sovětskou okupací země, se chytili nedostatků aktuální každodenní skutečnosti, aby zobrazili a zároveň potvrdili „ironickou polskou mutaci amerického snu; světa dominovaného konzumem, zábavou, prosperitou a demokracií.“
Z impéria panenek Barbie svých hedonistických přátel v hnutí Luxus a jeho nadnárodních sponzorů Kosalka vystoupil samostatnou výstavou Skromně, žádný Luxus. Přesto navázal na komerčně ironickou tradici skupiny. Avšak v jeho tvorbě jsou – a vždy byly – přítomny jemnější momenty. Něco může napovědět Kosalkovo zázemí. Klíčové jsou zejména dvě figury z blízkého okolí: malíř Andrej Urbanowicz a spisovatel Henryk Waniek. Urbanowicz maluje ve spirituálním a jemném stylu. Rovněž Waniek, výtvarník a spisovatel, je na hony vzdálen komerčnímu vábení. Jeho umělecká senzibilita je zakořeněná ve slezském regionu a jeho literární tradici. Je paradoxní, že umělec vychovaný právě těmito umělci se pak s takovou vehemencí pustil do ikonografie populární kultury. Jeho maniakální marketingová formule se proto může jevit trochu nepůvodně. V tomto případě jde ale o víc než o variace na Duchampovy ready-mades či Warholovy polévky. Kosalkovu tvorbu je nutno vnímat právě v zeměpisném kontextu provinční Wroclawi a postkomunistické střední Evropy. Kosalka promlouvá k lidem ze svého města a mladá generace z něj čerpá inspiraci. Takové umění posouvá hranice vizuální kultury v kosmopolitním stylu, ale nemohlo vzniknout v jiném městě než právě ve Wroclawi.

01.03.2005