SPRAVEDLNOST V NÁRUČI ŽLUTÉHO PIEROTA

8. mezinárodní bienále v Istanbulu,
18. 9. – 16.11. 2003

Soudná multikulturní show – tak by se dalo charakterizovat bienále v Istanbulu. Loni turecká strana požádala o realizaci největší přehlídky v zemi amerického kurátora Dana Camerona a zaměstnanec newyorského New Museum of Contemporary Art předvedl skeptikům mezinárodních monstrakcí, že při jejich organizaci lze myslet na souvislosti místa, kde se uskutečňují a že si lze zvolit nosné téma, které přestojí i případné odchylky a dílčí rozmělnění.
Istanbul se svými deseti milióny obyvatel je skutečné moderní město. Způli Evropa, způli Asie, způli součást mytických kořenů a historických kataklyzmat Západu i Východu, způli turecká republikánská současnost. Dělá to z něj místo, kde se otázky po identitě a vzájemnosti jen hrnou. Nejinak Istanbul interpretoval Dan Cameron. Vybral osmdesátpět umělců ze všech koutů světa. Opět sice nikoho z našich skalin a lučin, ale návštěva bienále ukázala proč. Jako klíč mu nesloužila státní příslušnost a žádné lokalitě nevěnoval výraznější pozornost. Důraz kladl na skutečnost, že umělec se stále zřetelněji vyjadřuje svou lokální metaforou k projevům společenského bezpráví. Tento postoj probíhá simultánně na celé planetě a je v tomto smyslu globální podobou rezistence a kritiky. Právě v reakcích na atakující sociální realitu nalezl obsah titulu bienále Poetic Justice.
“Nejsilnější důvod spojit poezii a spravedlnost byl odpovědí na znehodnocení duchovna se všemi jeho manifestačními hodnotami, což se stává mimořádně nezpochybnitelným rysem současné západní společnosti. Umění naší doby odráží postoj, že oblasti hmoty a vědomí nejsou pouze stejně zásadní, ale v důsledku neoddělitelné”, napsal Dan Cameron do průvodní zprávy k bienále. A přinejmenším v přízemí rozlehlého hangáru Antrepo No.4, navrženého v padesátých letech americkými armádními architekty, to stvrdil velmi koncentrovaným výkonem. Absolutní převaha videa a videoinstalace neprezentovala toliko zlidovění digitálních médií, ale tendenci manifestovat příběhy, ať již v podobě dokumentární reference nebo imaginativní kreace. Přízemí Antrepa by samo o sobě obstálo jako velmi intenzivní prezentace hlubokého pocitu ohrožení, který ve světě zavládl. Překvapivě se ve středu zájmu opět objevil osud jedince, líčený jako prostor mezi civilizačními limity a kulturními kontroverzemi.
Umělec předkládá důsledky hospodářské nerovnosti mezi kontinenty, politické a kulturní represe v zemích třetího světa či trvalou hrozbu válečných konfliktů s vědomím, že se jedná o nesčetná zpronevěření se lidským právům, jak ji reprezentují globální komunikace a expandující demokratické ideje Západu. Na druhé straně zachycuje i negativní dopady uplatňování takových idejí. “Současné umění reaguje na hegemonii materiálních idejí snahou učinit z umění sociální a politický prostředek, v rámci něhož je rolí umělce upozornit na ty poměry materiálního světa, jež se doposud přehlížely nebo se jim nerozumnělo.” A do studie v katalogu Cameron poznamenal: “Možnost globálního soužití, aspekt, který určuje můj výběr řady umělců i děl pro tuto výstavu, nutně znamená zjištění, že ideály spravedlnosti – jako všechny kulturní hodnoty – jsou za určitých okolností absolutními a za jiných zase široce relativistickými principy.” Podílení se na spravedlnosti se tak může odehrát až tehdy, když se odhaluje její vnitřní entropie.
Ostatní části bienále, ať už druhé podlaží Antrepa, Jerebatanské cisterny nebo bývalá slévárna děl z 15. století, proměněná na výstavní prostor Tophane-i Amire Cultural Centre, v podstatě doplňovaly a rozvíjely tuto perfektně zvládnutou základní část bienále. U instalací a projekcí nad vodami Jerebatanské cisterny se dbalo na zrcadlení a na atraktivitu místa hojně navštěvovaného turisty, druhé podlaží Antrepa zase předvedlo, že nárok na poetickou spravedlnost lze vysledovat i v líčení intimních tragédií a sexuálních tabuizací a že se přirozeně odráží i do jiných médií než do digitálních. O výmluvnosti by se zde mohlo polemizovat často, ale základní rámec centrální expozice to nemohlo popřít. Snad pouze těch několik málo děl v muzeu a exchrámu Hagia Sofia působilo jako promarněná šance a podlézavá snaha přiblížit se těm, kterým je návštěva odlehlého Antrepa zatěžko.
Kdyby se bienále pokoušelo dát jednoznačnou odpověď na tázání se po spravedlnosti v současném světě, možná by se podvolilo opatrným a zbabělým formulacím. Představa, že svět podléhá nekončícímu sváru, že tendence k sjednocení etiky naráží na hluboké odlišnosti kulturních kořenů, a přesto si nás už neodvratně získala, byla v Istanbulu vidět na každém kroku. A Dan Cameron, na vernisáži oblečený do kompletu banánové barvy, si mohl spokojeně mnout ruce skryté v bílých rukavičkách.

01.03.2003