Zaručeně bez propagandy a bez kvót?

Kritický komentář k současné baště malby v Lipsku

Když se v únoru konala každoroční výstava lipské Vysoké školy grafiky a knižního umění (HGB – Hochschule für Graphik und Buchkunst), bylo zúčastněným jasné, že v tomto roce půjde o více než v těch předešlých. V roce 2004 překvapil nejen Lipsko nevídaný hype (termín vysvětluje Ivan Mečl v článku Německé číslo, pozn. red.) kolem umělecké produkce tohoto saského města. Především malíři z okruhu HGB se stali velmi žádaným materiálem, za nímž se houfně hnali galeristé a sběratelé. Ceny dosahovaly astronomických sum, jaké se už nějakou dobu platí například za díla Neo Raucha, a tak není divu, že protagonisté lipské scény, jako Tim Eitel, Christoph Ruckhäberle nebo Matthias Weischer nechali hranici 20 tisíc dolarů za velký formát daleko za sebou. Na výstavu se přihnaly řady skutečných a samozvaných lovců v umění z celé Evropy a hledali nové hrdiny a výhodné koupě. Přesto, až na několik výjimek, díla v ateliérech a na chodbách malířských tříd způsobovala spíše podráždění a autorka tohoto textu se mnohdy domnívala, že jde o jasnou ironii: stylisticky i v motivech se všechno točilo kolem Rauchů, Ruckhäberlů a Weischerů v takové míře, že to snad ani nemohlo být míněno vážně. Nebo ano?
Povyk kolem takzvané lipské školy činorodě povzbuzovala média jako ART či Spiegel. Otázkou je, zda tím na vzdělávání v malbě na zmiňované škole působily pozitivně. Otřepaná pravda říká, že příliš časné uvedení na trh a s tím spojený tlak často vede mladé umělce ke zbytečné pýše a jejich tvorbu do slepých uliček. V posledních letech si umělci vynesení nahoru berlínskými galeriemi LIGA a oběma nejvlivnějšími galeriemi v Lipsku Eigen+Art a Kleindienst už vyvinuly strategie proti hype – nakolik budou fungovat, ukáže teprve budoucnost. Mladší kolegové jsou bezbranně vystaveni tlaku nálepky „Lipsko“ a dostává se jim pozornosti kurátorů, tisku a sběratelů, kteří proudí chodbami vysoké školy – často pod tlakem najít tržní artikl.
Pozoruhodná je úplná absence obsahů, které by se zřetelně či dokonce kriticky vztahovaly ke společenské realitě. Možná to stále ještě souvisí se strachem z propagandistických návrhů, jež byly socialistickému realismu připnuty na klopu vedle odznaku stranické příslušnosti. Že může východoněmecká figurace nabídnout více než ideologii věrný program a že lipský neoverismus šedesátých a sedmdesátých let zahrnoval i skvělé umělce, jejichž jména nebyla tak prominentní, jako Bernharda Hiesiga, Sigharda Gille či Wernera Tübke, hraje sice svou roli v teoretickém přijetí – ale témata nové lipské produkce to nemůže nějak zásadně ovlivnit. Až příliš často charakterizuje toto peinture pour la peinture jistá vzdálenost od skutečnosti či úprk do surreálna i přes věcné zobrazení. Hravé či agorafobní světy se nesnaží zastírat, že zde panuje jistá obsahová bezradnost a že v popředí stojí řemeslná analýza média. Ne, tady se sotva kdo přihlásí se společenskou problematikou či angažovaností. Mnohem raději se zúčastníme osobní mytologie, která nás zahrne opakujícími se pohyblivými kulisami, jak je provádí Neo Rauch – jenže u Raucha jde pouze o jeden z mnoha pramenů jeho obrazné fantazie a taková interpretace je záměrně povrchní.
Že kritická figurace odráží aktuální vývoj malířství a podílí se na něm, ukázal například jeden z předčasně zemřelých amerických malířů Leon Golub: byl velmi ceněn jako umělecké svědomí národa, nicméně za života nebyl tak komerčně úspěšný jako jeho abstraktní či pop-artoví současníci. Vydat se po takto riskantní vývojové cestě vyžaduje jistý morální postoj a pocit nutnosti – tyto hodnoty ale v současné době v Lipsku nejsou zrovna na vzestupu. Nepřipouští ale právě vysoce kvalitní odborné vzdělání, aby se člověk občas vzdálil z „bezpečných vod“ a popřípadě k tomu ponoukl i své studenty? S pravděpodobností 1 : 2 by mohl Neo Rauch od podzimu 2005 nastoupit jako následník mocného malíře Arno Rinka; zkušební přednášky proběhly již minulý prosinec. Mohlo by být zajímavé sledovat, jak Rauch coby učitel uvádí tradici a skutečnost do nové rovnováhy...
Stále ještě se ozývají hlasy – například Julie Schmidt či Vereny Landau – jež sice nejsou příliš hlasité, ale potvrzují právo současného malířství zpochybňovat samo sebe a konfigurovat problémy v reálném čase: „...obraz musí klást otázky, jinak bych mohla dělat klidně něco jiného,“ (Art, 10/2004) tvrdí Julia Schmidt, která se svými fragmentárními, skicovitými pracemi vědomě pohybuje na hranici média. Její úspěšnější bývalí spolužáci jen zřídka upírají velkoformátovým opusům v oleji na plátně právo na existenci. Verena Landau se od začátku staví do pozice kritika kapitalismu – teprve jako součást komerčního systému si člověk může dovolit mu odporovat, říká. Když si malířka činila nárok na svá díla i po jejich prodeji určitým bankéřům, otevřeně to přiznala a rozhodla se, že už nebude prodávat podnikatelům. Tento problém tematizo- vala v obrazovém cyklu. Angažované poselství a delikátní malířský styl se zde naprosto nevylučují. V současné době Landau mimochodem experimentuje s obrazy společenského nepřítele – ne jen svého vlastního.
Pozoruhodné na lipském okruhu je, že malířky zaujímají kritické postoje častěji než jejich kolegové – jsou také mnohem méně zasaženy výše zmíněným hype. Arno Rink, který většinu z nich učil, velmi často poukazuje na tento paradox a na naprosto rovnocenné dovednosti svých absolventek. Patří mezi ně i Ulrike Dornis, která žije v Berlíně, ale má silné lipské kořeny: její otec Kurt Dornis patří k těm malířům, jejichž tvorba se vyvíjela spíše v ústraní – především proto, že jejich pojetí námětu odporovalo patetickým i propagandistickým gestům. Nezaměnitelné dojmy z lipské průmyslové krajiny Kurta Dornise patří vedle díla Dietricha Burgera k tomu nejpodceněnějšímu z lipské školy – která se beztak nedá pojmout v jednoduchých formulkách. V dílech jeho dcery se objevuje tato podmíněnost až dodnes, obzvláště v konstrukcích velkoformátových obrazů z ocelových mostků a normovaných nosných prvků. Daleko méně monumentálně, ale zato poetičtěji působí kompozice Henrietty Grahnert – i zde se rozvíjí téměř subverzní a ironií sršící protiklad k obvyklé emblematické ikoničnosti Lipska. Umírněná barevnost a záměrná nedokonalost je charakteristická také pro plátna Miriam Vlaming – pochází z Holandska a v Sasku přivedla k dokonalosti tónované, graficky pojaté linie. Její tematické bydliště se nachází v realitě vzdálených, pohádkových scénách, a to je to jediné, co ji činí příbuznou s Isabelle Dutoit, jejíž plaše narcistní idyly ukazují na pečlivé hledání umělecké a zároveň osobní jistoty: pohybuje se na prahu mezi hyperrealis- mem a abstrakcí.
Četné další tendence existují i mimo hlavní lipský proud a zaslouží si – když už to musí být Lipsko – v současné době stejnou pozornost jako obvyklí podezřelí, a mnohem více zájmu než usilovní epigoni z nižších semestrů malířských tříd. Ti by si měli nejprve v poklidu všechno vyzkoušet a neunavovat veřejnost svými experimenty s kopiemi. Možná jejich dnešní díla potká onen báječný osud sdílených maleb, které jsou dnes archivovány ve sklepích HGB. Před rokem 1989 museli absolventi povinně předat Akademii jednu ze svých diplomových prací. Místo, aby tyto důkazy lipského realismu s přílišným důrazem na duktus Bernarda Hiesiga, Arno Rinka a Sigharda Gilleho zplesnivěly ve sklepích, pořádá domovník Manfred Tränkner čas od času výstavy v podzemních chodbách. Studenti ze třídy Alba d’Urbana letos vynesli tato díla zpět do horních poschodí – k úžasu i hrůze mnoha návštěvníků. „Dávej pozor,“ šeptá mi kolega, „za deset let budou všichni malovat zase takhle.“

01.02.2005