Volba lidu

V padesátých letech se rozhodla automobilka Ford v USA ke kroku, který byl považován za geniální - Fordův nový model měl být vypracován ve spolupráci se spotřebiteli. Očekávalo se, že projekt musí skončit naprostým úspěchem. Automobil vyrobený na základě přání a představ lidí o ideálním voze budoucnosti měl zaručeně přinést astronomické sumy do pokladny výrobce. Ford učinil to, co bylo snem každého producenta: řídit se a vyplnit přání všech. Vyzval proto spotřebitele formou výzkumu veřejného mínění, aby vyjádřili své názory, přání a nároky na takové auto. Představte si výrobek, který si všichni přejí a o kterém se všichni shodují na tom, že právě ten splňuje všechny jejich touhy a představy. Výsledek se však nepodobal tomu, co Ford s napětím očekával a čeho se naopak konkurenti značně obávali. Nový automobil s názvem Edsel se stal gigantickým propadákem. Projekt se stal kompromisem víceméně bizarních a normálních názorů na perfektní automobil, který nikdo nechtěl.
„Černobyl - to nebyla naše práce,“ tvrdí Komar, „to bylo dílo nějakého jiného konceptualisty.“ „Ovšem podepsali jsme se na jiných katastrofách,“ dodává Melamid. V roce 1979 tak například poslali telegram Chomejnímu, ve kterém se hlásí k zodpovědnosti za zěmětřesení, jež postihlo Irán. Reagovali tak na tehdejší krizi s americkými unesenými zajatci.
Jejich současný projekt Volba lidu může nechtěně vyvolat podezření, jestli náhodou nebyli také poradci Forda v případě Edsel. Všimněme si otázek, které si před realizací tohoto projektu položili. Proč zaujímá moderní umění tak nepatrné místo místo v našem kulturním životě? Je to snad proto, že umělci na širokou veřejnost zkrátka kašlou? Co se vlastně lidem líbí? Mají radši malé nebo velké obrazy? Červené nebo modré? Krajinky nebo portréty? Abstraktní nebo realistické umění? Mají takové faktory jako rasa, třídní příslušnost, region nějaký - a jaký - vliv na estetické preference?
Volba lidu, mezinárodní projekt Komara a Melamida, se tedy opět na veřejnost obrací a dokonce na ni demokraticky doslova dá. Inspirováni dlouhou a bohatou tradicí průzkumů veřejného mínění amerického trhu, rozhodli se vytvořit sérii obrazů, které reflektují současný veřejný vkus v různých zemích světa. Východiskem je jim úsilí nahradit starý „archaický“ systém uměleckého tvoření typu „buď se strefím nebo se minu“ vpravdě vědeckým mechanismem, který zajistí, že veřejný vkus a názor bude vyslyšen a uspokojen. A je to určitá poetická ironie, že první přehled o vkusu amerického publika - a následně publika mnoha dalších zemí - v oblasti umění byl objednán touto dvojicí ruských emigrantů žijících od roku 1978 v New Yorku.
Najali si firmy na průzkum veřejného mínění, aby jim provedly vědecký vzorek dotázaných dospělých a na základě výsledného statistického portrétu vytvořili sérii obrazů, které objektivně reflektují vkus obecenstva v umění. Jedním dechem tak realizovali socialistický sen umění lidu prostředky korporativního kapitalismu. Na první pohled to vypadá jako propracovaná a nákladná recese - položky za služby firem průzkumů veřejného mínění dosáhly až osmdesáti tisíc dolarů. Ale projekt se nezabývá jen otázkami, jak lidé váží své estetické volby, ale vztahem mezi uměním a obchodem a také podstatou výzkumů veřejného mínění a statistik, které produkují kýč jak v umění tak v politice.
Původně plánovali Komar a Melamid namalovat řadu ideálních obrazů různých demografických skupin, nakonec však skončili namalováním vždy jen dvou obrazů pro každou zemi: nejžádanější (Most Wanted Painting) a nejnenáviděnější (Most Unwanted Painting) obraz. Průzkumy byly již provedeny v řadě zemí: například v USA, Rusku, Francii, Keni, Číně, Finsku, Dánsku, Německu a nadále pokračují. Výsledky průzkumů překvapivě ukázaly obraz esteticky poměrně jednolité společnosti, jejíž obliby přesahují sociální hranice. Modrá je barvou preferovanou většinou z každé sociální skupiny, ale její obliba se zmenšuje zvyšujícím příjmem a vzděláním. Podobně je tomu se scénami z exteriérů (88% všech dotazovaných), obrazy s měkkými liniemi (66%), obrazy s oblečenými figurami (68% proti 3% pro akty). Nejžádanější obraz USA kombinuje krajinu s divokou zvěří (51% ji preferuje před domácím zvířectvem) a množství modrých a zelených barev (druhá nejpopulárnější barva s 12%) s postavou George Washingtona (56% pro historické osobnosti před současnými). Ideální obraz Dánska se poněkud liší od ostatních tím, že do krajiny je zakomponován stožár s dánskou červenobílou vlajkou. Komar a Melamid zde poukazují na jeden rozdíl, který byl zaznamenán u dánských respondentů. Na rozdíl od ostatních zemí, kde bylo pořadí barev modrá - zelená - červená, bylo v Dánsku za vedoucí modrou pořadí přehozeno, následovala červená a pak zelená. Červená se proto musela v obraze nějak projevit. „Za našeho pobytu v Dánsku nám v paměti utkvěl fakt, že tam všude vlály jejich vlajky,“ říká Komar. „Lidé je mají na zahrádkách, na dárcích, na vánočním stromku i na dortech k narozeninám. Zdálo se nám na místě tuto náklonnost do obrazu dostat.“
Srovnáme-li naopak nejnenáviděnější obrazy, jsou pro ně typické hranaté geometrické tvary, většinou abstraktní kompozice a převládají barvy jako černá, šedá, žlutá, oranžová, hnědá. „Dalo se předpokládat, že tyto vkusně rozpoložené trojúhelníkové tvary se budou líbit týpkům z umělecké branže,“ poznamenal Melamid nad nejnenáviděnějším obrazem USA.
Na výstavě jsou vždy dva ideální obrazy té které země doprovázeny tabulkami výsledků a trojrozměrnými grafy prezentovanými jako skulptury v primárních barvách. Jako by zde styl Elswortha Kellyho a jeho hard-edge abstrakce dostávaly novou roli, poskytujíc obsah přímo spojený se zájmy průměrného diváka. Komar s Melamidem to však dělají zároveň formou a malířským stylem, které podle statistiky veřejnost nejméně upřednostňuje.
„Lidé si myslí, že si děláme z mas legraci, ale tak tomu není, my je naopak bereme velmi vážně. Vždyť na ně v demokracii při volbě našich stran a politiků dáme, demokratický princip je reálný a pozitivní.“ Převrácením avantgardistického pojetí tvorby, kdy umělci diktují vkus lidu, si Komar s Melamidem kladou otázku, proč by měla být estetika držena mimo a nad demokratické principy. A ze všeho nejvíce je zajímá: k jakému publiku se vlastně umělci obrací?
„V našem případě se vždy jedná o spolupráci - my dva spolupracujeme jako jeden autor, projekt Volba lidu zahrnuje spolupráci několika institucí s lidem,“ vysvětlují umělci. „Už ve starém Římě měli myslím dva konzuly, představte si rozdělit tak spolupráci i dnes třeba na dva prezidenty, nebo dvě královny! Nedávno jsme například spolupracovali se slonem, malovali jsme s ním obrazy. To bylo skutečně velmi poučné. Slon má na konci chobotu takové jakoby tři prsty a tím držel štětec a svižně jím kmital po plátně. Slon byl vskutku velkým učitelem - malovali jsme s ním abstraktní obrazy a ukázalo se, že slon byl lepším abstraktním malířem než my, my jsme vždycky malovali realisticky a tady jsme se měli co učit. Vedle takového kolosu se malicherné komplexy, kdo je větší mistr než druhý, dostaly do jiné perspektivy. Šlo nám o nalezení společné předkulturní řeči, o vytvoření děl tak řečeno pro všechny, pro zvířata i lidi, o díla, která by mohla komunikovat napříč kulturními hranicemi na co nejširší platformě.“
V díle Komara a Melamida se slévá nabubřelý jazyk modernistických dogmat, sovětské ideologie a americké reklamy. Nepovažují se za politické umělce, dávají přednost ironii jako strategii jejich umělecké tvorby a vyhrazují si právo kdykoliv se postavit proti a rozmetat jakoukoli pozici. V projektu Katalog superobjektů: superkomfort pro superlidi (A Catalogue of Superobjects: Supercomfort for Superpeople) z roku 1976 předvádějí na 36 fotografiích kolekci absurdních vynálezů pro ultimativního spotřebitele. Lidé zde předvádějí takové objekty jako například OLO, perlový prsten na jazyk („Ornament jazyka! Každé vaše dílo je zlatem, každé slovo perlou! OLO je potvrzením vašeho ideálního sňatku s Pravdou!“) a KHUDAM, hadice spojující podpaží s maskou na obličeji („Před prací... před každým důležitým rozhodnutím... čuchněte si k sobě s pomocí KHUDAM!“). V roce 1973 provedli v Moskvě konceptuální dílo K+M: Kupujeme a prodáváme lidské duše. Prodávali mezi jinými duši Andy Warhola, stvrzujíce koupi podepsanými certifikáty platícím zájemcům. Toto dílo pak modifikovali v roce 1986 v New Yorku do několika vět, které se v půlminutových intervalech střídaly na obrovské světelné tabuli na Times Square s reklamou na Stalloneho film Cobra a s nejnovějšími zprávami. Slogany „Duše je nejlepší investice“, „Už jste prodali svou duši?“ a „Přineste nám vaše unavené duše toužící po vysvobození“ bombardovaly spolu s vějířem komerčních reklam noční Manhattan.
O restaurování Sixtinské kaple se shodli v jednom: „Je to přesný opak toho, co děláme my. Oni snímají vše a vrací se k začátku. Ale to je falešné. V 19. století to bylo skutečně mistrovské dílo, protože se na něm podepsalo mnoho restaurátorů a každý na tom zanechal svou představu o kráse. Vskutku kolektivní práce!“
Ale pozor, je dobré mít se na pozoru před unáhlenými závěry: 75% respondentů Volby lidu soudí, že obrazy nám nemusí nutně ukládat nějaké lekce, ale stačí, že je příjemné se na ně dívat.

Reprodukce použity se svolením Diacenter for the Arts, New York.

01.01.1997