Pravidla spoluúčasti

Spermcube od Philippe Mesteho

Tento text je cvičením v přizpůsobování. Je to pokus vytvořit duševní prostor pro pluky nadějí a šiky duchů, kteří nahlížejí a pronikají dovnitř i vně projektu Spermcube Philippe Mesteho. Je na místě hovořit o monstru, jedná se totiž o kolosální útvar, který předjímá a zároveň přerůstá hrozivou rozlehlost krychle. Tuna spermatu, která bude vystavena jako ledová minimalistická krychle, a účastná strana (ve složení umělec, dárci a sponzoři), přispívají k neo-liberálnímu vyznění instalace. Co se týče převratných událostí v současném umění, je Philippe Meste žhavým kandidátem na zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Vytrhává i s kořeny, namísto aby toliko přesazoval, přehání, zaměnuje a v mnoha ohledech napadá vše zavedené. Ztělesňuje stachanovštinu tajemství a sekretů, nemravností a ústupků, zveličuje násilí a ničí anonymitu. Je vpravdě univerzální a přesvědčivě nabízí světu jednu z nějvětších světových synekdoch. Ve své hře se pohybuje mezi nemožným, nesmyslným a uskutečnitelným.
Do pokusu napsat něco o Spermcube je nutno zapojit zbraně kritické střídmosti či cudnosti, nebo je alespoň zmínit. Dokáže text ohrožený hysterickou obří přítomností krychle kriticky obsáhnout masu tohoto kusu, či bude v porovnání s jeho velikostí zanedbatelný a ocitne se v roli ztroskotance? Dokáže tento text krychli zkrotit, obhájit ji a zajistit tomuto dílu bezpečnou půdu pod nohama, zasadit jej do kontextu – což se do jisté míry zdá nevyhnutelné a v zásadě neproblematické? Jaké další reakce může tento projekt vyvolat, kromě textu, který si přiznává jistá omezení a potenciální nedostatky? Výkřik, či spíše čirou hluchotu: výkřik, jelikož vyřčená otázka je evokována krychlí, spojenou s fyzickým i politickým ztvárněním současnosti, které nezanechává stop. Je to apatie, jelikož Mesteho bílá krychle vyčerpává kapacitu výčtů a stanovisek. Samotný rozsah je do jisté míry prostředníkem a tématem zároveň.
Krychle je jednolitě naplněna samými odvrženými možnostmi života – nepřetéká, ani není poloprázdná. Je to nádoba, obsažná, signifiant a signifié – pár, který jde k sobě, zatímco plodí a vytváří maximální zmatení s jedinou jistotou, že nic není ztraceno ani nadbytečné. Kvantita, stálá a enormní, je v tomto smyslu absolutním opakem uložené hmoty s anomickou podstatou – fyzická korespondence mezi obalem a obsahem vychází z rozdílu, který tu zvažuji spíše radikálně politickým způsobem. Metr krychlový spermatu je cvičením na přesnost, což znesnadňuje samotný rozměr: Mesteho výpočty produkují vznešenou matematiku a velikost zde má co do činění se zoufalstvím a utopií více než s přesností. Krychle je větší než cokoli jiného.
The Spermcube obsahuje veškeré možnosti života, veškeré možné symboly, jeden přes druhý, bez důvodu vzniku, nebo s vlastní složitostí a výmluvností sloužící jako důvod vzniku. Je to biopoliticky nepřenosný stroj celibátu, který generuje anonymitu, plochý a bezmocný život. Z hlediska užití a hodnoty je Mesteho počin absolutním opakem spermatické banky, jelikož se očividně nezabývá zachováním individuality, ale namísto toho ponechává trosky individuality plovat na moři DNA konfigurací, kdy je osobnost ztracena a užitá hodnota je nulová.
Mohli bychom přemítat, co se stane s miliardou stop DNA uvězněných ve schránce, zdali se vydělí a ponesou si oddělené entity, či zmutují v něco jiného, nebo se spojí, aby zplodily buď dokonalé stvoření, či hrůzného obra, či někoho/něco Jiného, či nedefinovaného Johna Doe.
Poprvé se Philippe Meste rezolutně nezabývá výdaji a odpadem, ani neosnuje exploze. Projekty shromážděné na jeho webových stránkách www.g-a-s-m.org jasně formulují estetiku bitvy a práce jako lexikon násilí a kontroverze: zbraně, sex, akce a peníze, přestřelky, krádeže, protesty, výkřiky. Projektem Spermcube se Philippe Meste posouvá – kumuluje a chrání – jedná uvnitř schránky a poprvé se pokouší vytvářet umění nikoliv sám za sebe. Do jisté míry může být tento projekt považován za dodatek k sérii Aquarelle, avšak mnohem užitečnější přirovnání nabízí akt, kterak boxer rozbíjí auto kladivem, úplně vyčerpaný, avšak nelístostný.
Částečně podobný projekt splétá nebo lépe řečeno kalí vztahy mezi malostí a velikostí, totalitou a odstředivou sílou, kterou trýzní jako v L’attaque du Port de Toulon, 1993. Meste napadl vlajkovou loď francouzského námořnictva. Tuto impozantní letadlovou loď trefil mířenou střelou svého malého raketometu umístěného ve svém ateliéru. Útok, který se zdál být bezvýznamný, dopadl velkolepě, a nabízí se dohady, zda se úsilí přeměnit či znovuobjevit to monumentální na 21. století stává jádrem umělcových praktik. (Posmrtný epitaf, který si naplánoval, vyplývá ze stejné logiky a s rozhodností rozbíjí francouzskou tradici gisant: ‘Ci-reagit Philippe Meste’ – tj. nikoliv zde odpočívá, ale zde leží – staví se na odpor)
Port de Toulon probudil přízrak války v klidném a mírovém Středozemí. Mír, dnes pošramocený sociálními nepokoji a neviditelnou, ale neméně hrozivou linií tragické historie přistěhovalectví, se hroutí, když řízená střela trefí loď: malý nepokoj, možná ozvěna věcí budoucích. Ničivý arzenál je evidentně přítomen všude kolem a kupí se, ač možná ztratil jakýkoli vztah ke strategické nutnosti bránit planetu, která je určena k zániku. Za pouhou minutku by mohla být zničena doopravdy, třeba jen malým zmáčknutím spouště, jako je ta Mesteho – stačil by onen hrozivý drobný pohyb.
Philippe Meste se patrně snaží sdělit 21. století, že má něco společného s nerovnou konfrontací, s odepřením poslušnosti a vědomou lží, se zvrácenou logikou celku a totality, s korupčními a soustavně usvědčujícími pravidly. To velkolepé v jeho díle je aktivováno vyvoláním hádky s odpůrcem, který je příliš velký a příliš mocný.
Jakákoli prozatimní odpověď na otázku současného pojetí monumentu by musela být vyjmuta z tradic: dnešní umění by jistě muselo zdvořile přispěchat s další epifanií, oslavit radikálně odlišný druh vítězství, zapojit další typ paměti, jiný smysl spřízněnosti s náhledem dovnitř a jiné pojetí času. Meste tvrdí, že pro monument je historicky relevantní jedině médium v akci, užité formou kamufláže ve vojenském slova smyslu. Otázka kamufláže a nápad s formou tajné akce či toliko zbytků nebo esencí se přičítá Mesteho relativně ojedinělé umělecké pozici na trhu plném prohřešivších se show. Připojuje se k dalším umělcům, kteří upřednostňují konfrontaci a nepřekonatelné překážky, jež dál zálibně dobývají, ač nemohou vyhrát. Tyto střety na oplátku nutí k ústupu, byť nepatrnému, i nepřítele. Vraťme se zpět k otázce samotného uměleckého díla, pokud jím Spermcube je – stává se součástí složité alegorie, namísto aby se osvobodilo, tím že se zaplete se špinavou, nepříjemnou materiálností. Sama ideologie je těžko postižitelná, pokud přímo ne dvojsečná, jako by 21. století mohlo přijímat pouze dokonale mnohoznačná díla, či díla rozpolcená. Spermcube by mohla být stvořena za účelem vizualizace jisté fyzické vyrovnanosti impulsů a ústupků, nebo by mohla zvěčňovat neúspěšnou politickou komunikaci a nenaplnění ideálů. Ve své obrovské melancholii tápe a pátrá po svém smyslu. Je to dílo, kolem něhož nekrouží andělé, dílo nediferencované, masivní, vyčerpávající, dílo zobrazující nekonečně komplexní sítě přenosů a komunikací, nově dynamická sociální koheze, nový mechanismus akce a reakce, který až doposud vzdoruje našemu sevření a tlaku, opovrhuje historicky ověřeným chápáním. Nejedná se o ikonu standardní lidskosti, monotónní, zranitelnou a svolnou. Opačná interpretace se vždy nabízí: krychle zhustila strategické vztahy, vše asymetrické a nestálé, sady počinů jdoucích za sebou, které krystalizují a jsou přeměněny v taktické hrátky mezi svobodami, které pokradmu jdou po boku ilegální subjektivity, jež se samostatně konstruuje proti polarizované kontrole.
Interepretace Spermcube nutno pojmout široce, stejně tak samo Mesteho dílo, jež je plurální, a to skutečně razantně. Zodpovězení otázky, co je uvnitř krychle, připomíná skládání těžkého 3D Rorschachova testu. Tady máme náhodně sestavený seznam možných interpretací: univerzální libido v pohybu, vše pohlcující, polymorfní sexualita bez orgánů, apokalypsa touhy, kdy veškeré toužení ve světě mutuje v prázdnotu, sterilní, neplodný nános spojení, které tvoří svět, těžká pastóza popisující svět tam, kde se všichni dotýkáme a navzájem se kontaminujeme směrem k uniformitě, zklamání v historické naraci nebo snad jen předčasné rozuzlení našich příběhu o našich nadějích, majetcích a soukromých neštěstích, jako zřeknutí se globalizace, skličující postmoderní ikona budoucnosti jako nakupení všeho samého bez narušení, o časoprostoru, o explozi strojenosti, o tělesné přítomnosti, kdy minimalismus nemohl vyprázdnit nebo bolestně zosnovat proces, v němž se objekt zřekne své aury, Archimédova opora či protetický pokus zvrátit chod věcí, nebo toliko epopej na nepředvídatelnost. Spermcube připomíná, že každý záhyb světa nutno vyšetřit, střeží jako skrytá kamera, a stejně tak nabízí i doplňkové pohledy: na ten ohromný drive, který pohltil soudobou společnost, na zrazenou intimitu, kdy je vše vidět. Nebo je Spermcube gigantickým cumlem pozdního kapitalismu, strojem na zkrocení života, možná popisuje ideální společný zájem světa omezovaného válkami proti terorismu a nucenými stávkami, s manipulovatelnou masou vojáků v nevhodných tělech, připravených na službu v záloze. Nebo je to Agambenův homo sace v krabičce, kdykoli ukřižovatelné seskupení identit vně norem, prostě takový globální záliv Guantanamo? Případně již Mesteho krychle není nic víc než přebujelé vědomí maskulinní nejistoty při nekontrolovatelném množení, trpící strachem z odhalení a následné ztráty. To vše je možné. A vše je vlastně zaměnitelné a v troskách.
Projekt Spermcube představuje nezřízenou, lačnou řádku bodů na průsečíku jistých teoreticky vymezených domén, evokuje celou škálu myšlenek zabývajících se sexualitou v překonané podobě. Zároveň upomíná na zapomenutého hrdinu chybných paralel a horečných vědeckých faux-pas – Wilhelma Reicha. Mesteho Spermcube může vypadat jako Reichův „orgoní akumulátor“, vycházející z kontroverzního spojení mezi psychologií, astrofyzikou a sociologií. Meste si jako umělec může dovolit pracovat nepřesně, nikoliv Wilhelm Reich, jehož výpočty, domněnky i knihy byly znevažovány, obviňovány z podvodů a stíhány ligou dezorientovaných odpůrců. Pohlížel na „orgone“ jako na sexuální tenzi, která ovládá život, neboť prostupuje všemi živoucímí věcmi. Živoucí enrgie je podle něj odpovědná za různorodé jevy, jako je barva oblohy nebo neúspěch politické revoluce. Pokoušel se prokázat své teze pomocí akumulátorů, za účelem uspokojit svět učenců hledal spojení mezi orgasmem, neurózou a politikou. Spermcube není strojem SexPol a Philippe Meste se nepokouší rehabilitovat Reicha, ale předkládá obdobný způsob pojetí – jistý modernismus, který se uchyluje k vulgární analogii nebo divoké extrapolaci, bez ohledu na rozdíly, hranice a srozumitelnost – a to z postu umělce.
Dárci, kteří do Spermcube přispěli, se mohli na projektu podílet z rozličných důvodů, ale zní to, jakoby Philippe Meste vydal pokyn do zbraně a postavil si vlastní armádu. Spojení mezi plastikou, vytvořenou na základě nejasné solidarity, a finanční záštitou jsou součástí tvůrčího záměru. Kombinace plastiky, website a celého podniku spočívá v tajemství, přítomnosti společenství duchů, nabízí se otazníky složení, identity a záměn. Mesteho krychle staví na politice a taktice, která se snoubí s webovými blogy, erotickými kluby a partyzány – všechno jsou to deregulované komunity, sjednocené nekontrolatelným způsobem, novátorsky definující vztahy ve společenství a vztahy k okolnímu světu. Na první pohled není hned jasné, zdali je Spermcube dílem pro, či proti neo-liberalismu, nicméně plně využívá jeho nástrojů. Stejně jako teroristé, kteří se dokáží dobře vmísit, infiltrovat a skrývat pod pláštíkem morálky nepřátelského teritoria, dokáže i on odpalovat své bomby přímo v srdci systému. Zatím se zdá, že Philippe Meste založil tajnou společnost pro libidózní ekonomiku a politiku.
Mesteho umění formuluje jakoby samotnou výzvu do zbraně: je to rozkaz, výzva jednat za účelem transformace situace, s nutností uvědomit si latentní stav konfliktů a zvrátit jej. Plastika působí jako složenina, která se opět rozkládá a vyvolává miliardy protiakcí či aktů proti zavedenému úzu. Namísto oslavy rozmnožování okázale oponuje vykalkulované uniformitě denního života a biometrii normálnosti. Philippe Meste ve velkém sází na neviditelný konflikt mezi pojetím života a biopolitickými protimanévry, kdy pružně odráží nástroje, na nichž se spolehlivě tvoří občanská pasivita. Staví paranoidní stroj na kalkulace minut a nekonečna, připraven inseminovat svět svými podivnými významy. Uvnitř krychle není žádná deregulace, která by předpokládala stav ohrožení její potenciální energie nebo snad kinematiky. Zatímco svět je relativně v klidu, pravidlo potvrzují výjimky, mluví se o válce a kvůli prevenci války je svět schopen čehokoli. Útokem na Toulon a Spermcube Philippe Meste prostřednictvím množících se pastí a nástrah otevírá teritorium pro rostoucí nesouhlas a utajování.

www.spermcube.org

Včera soud v Jižní Dakotě zvrátil rozsudek z roku 1973 v případě Roe vs. Wade. Potraty budou trestány vězením až do pěti let.

01.02.2006