Divoši, barbaři a civilizovaní lidé

“Brzy se lid rozhodne, že chce, aby se jeho země stala součástí dnešního monstrózního světa. Až se tak stane, bude po všem. Jakmile v sobě zjistíte tuto touhu, jste infikovaní smrtelným virem a začnou se u vás projevovat symptomy nemoci. Budete žít v pojmech času a peněz a začnete myslet v pojmech společnost a pokrok. Pak vám nezbude než zabíjet ostatní lidi, kteří přemýšlejí obdobně, ale i hezkou řádku těch, kdo tak nepřemýšlejí, protože právě to je konečným projevem této choroby.”
Paul Bowles, Pages From Cold Point

Jednoho dne, poštěstí-li se, najde jakýsi archeolog časopis, který držíte v rukou a začne podrobně zkoumat právě nalezený fragment zaniklé civilizace. Je to alespoň možné. Zkusme si to představit. Vzhledem k tomu, že náš hypotetický akademik budoucnosti bude spíše zmatený tím, co vidí, než ne – aby bylo jasno, mluvím tady o velmi, velmi vzdálené budoucnosti – musím mu proto poskytnout alespoň trochu kontextu.
V září 2000 se skupina finančníků, známá jako Mezinárodní měnový fond a Světová banka, sjela na své každoroční zasedání do Prahy, města v České republice, národním státě v Evropě. Sešlo se asi 15 000 lidí, kteří poslouchali různé projevy vůdců těchto organizací. Současně s tímto zasedáním a v tom samém městě se konalo podobné shromáždění několika tisíců lidí, jež se sjely, aby vyjádřily svou nelibost s existencí výše zmíněných organizací. Do města byla přivolána početná a dobře zorganizovaná policejní síla, aby zajistila hladký průběh shromáždění a projevů. Na ulicích lidé vzrušením vrhali kameny. Jedna ze stran nasadila zápalné prostředky (skleněné lahve naplněné benzínem), zatímco druhá zajímala vězně.
Nikdo nebyl během těchto nepokojů zabit ani vážně zraněn. Nedošlo k popravám, protože už jen relativně malé množství společností na světě je stále provádělo. Většina vězňů byla brzy propuštěna; žádný z nich nebyl prodán do otroctví, protože otroctví jako takové ve valné části světa už také přestalo existovat. Tyto události zkrátka brzy skončily a jen málo lidí bylo o něco moudřejších.
V tomto kontextu se periodikum současného umění Umělec rozhodlo věnovat část tohoto čísla činnosti umělců, která se k těmto událostem vztahuje. Autor tohoto článku je v nastíněném sporu, dá-li se to tak nazvat, nestranný; nestojí ani na straně bankéřů, ani odpůrců, ani umělců, ale považuje je všechny, aby hrubě parafrázoval slova kohosi slavného, za pouhé součásti situace.
Budoucí archeolog se bude divit, že takto přeci příběh nemůže končit. Jaká byla, pro začátek, povaha onoho sporu? Jaký přesně je mocenský vztah mezi oběma stranami? A jak do toho všeho zapadají umělci? Co se týče poslední otázky, nechá autor umělce, aby se na následujících stránkách sami k věci vyjádřili. Objeví se tak snad modely, jež dají jasnější odpověď, než jakou by mohla nabídnout tato esej. Zaměřme proto naše zkoumání na otázky moci a různé související teorie týkající se toho, kdo dnes ovládá svět, a doufej-me, že následná diskuse tyto modely náležitě osvětlí.
V roce 1968, v době poněkud nebezpečnější, spolu dva Francouzi jménem Gilles Deleuze a Félix Guatarri – levicový filozof a excentrický psychoanalytik – sepsali tlustopis odvážně nazvaný Anti-Oidipus: Kapitalismus a schizofrenie (Anti-Oedipus: Capitalism and Schizophrenia). V jednom z četných argumentů, z nichž mnohé jsou nádherně nesmyslné, Deleuze a Guattari na-značují, že na formě hospodářství, již většina států světa přijala za svou nebo alespoň v té době polovina tak učinila, tedy kapitalismu, je něco osvobozujícího. Pro akademickou levici oné doby, mezi níž se Deleuze a Guattari počítali, to byla naprosto nebývalá myšlenka. Obecně totiž kapitalismus odmítali na základě toho, že vytváří značnou nerovnováhu moci a bohatství. Svoji knihu napsali v době, kdy se svět stále dělil na protikladné ideologie kapitalis-mu a komunismu. Přesto a přes naše zatížení jmény jako Marx, Nietzsche a Freud, těch nejhutnějších a nejvlasatějších cápků filozofie uplynulého století, se události uplynulých třiceti let seběhly tak, že nám dovolují si s touto myšlenkou ještě jednou pohrát. Pánové píší: “Kapitalismus je jediným sociálním mechanismem, který je sestaven na základě toků, jež skutečné kódy nahrazuje axiomy abstrakce množství ve formě peněz. Kapitalismus tak osvobozuje tok tužeb, ale za podmínek, které definují jeho omezení a možnost jeho vlastního rozkladu.”
Pozastavme se na chvilku a zvažme, co se zde říká. Tyto věty pocházejí ve skutečnosti přímo z první kapitoly Kapitálu, v němž v 19. století Karl Marx psal o “fetišismu zboží a jeho tajemství.” Tajemství zboží, které “na první pohled vypadá jako naprosto jasná, triviální věc”, ale podrobeno další analýze se z něj stává “velmi divná věc, obklopená metafyzickou lstivostí a teologický-mi jemnostmi”, je pro Deleuze a Guattariho tajemstvím osvobozeného toku kapitalismu samotného. Toto tajemství spočívá v kvantitativní abstrakci a záhadné povaze, kterou na sebe berou výsledky práce během své transformace v čistě předmětné parametry – prostě a jasně ve směnnou hodnotu.
Místo, aby mluvili o ekonomii bohatství a ekonomii libida, hovoří o jedné jediné ekonomii: ekonomii toků. Kapitalismus jako dekódování toků.
Vezměte si současnou reklamu. Je to zajisté nejblíže, kam jsme se esteticky dostali – nebo kdy dostaneme – k znovuvytváření impresionistických buržoazních “krajin požitků” z 19. století. Zásadním rozdílem je to, že sex a bohatství hrají významnou úlohu nikoli v krajině samotné, ale v neustálém budování a přebudovávání oné krajiny. Touha se chytila do nekonečné smyčky vidění; chtění; chtění být viděn, jak chci; usilování; a chtění být vidět, jak mám, těmi, které vidím, jak chtějí. V reklamě a spotřebě založené zvláště na sexappealu se tok libida a tok kapitálu protínají a jsou vhozeny do jedné zředěné polévky, až si člověk začne uvědomovat, že jsou to pouhé vnější formy jednoho: toku.
Jedni tvrdí, že za současného globálního kapitalistického řádu je masa lidstva utlačována neustále se zvyšujícím soustředěním bohatství v rukou několika málo lidí. Druzí zase říkají opak: nekapitalistické ekonomické mo-dely jsou ekonomicky neúčinné a ve své podstatě represivní, protože svobodu volného trhu nahrazují arogancí státu. Ostatní, jichž je ještě víc, hledají takzvanou “třetí cestu”.
V dnešním světě je však čím dál obtížnější takto uvažovat. Během větší částí 20. století svět ovládaly ideologie – fašismus, komunismus a kapita-lismus. Všehny tyto modely myšlení se nám dnes zdají poněkud zastaralé. I ve světě umění jsou všechny ismy zašlou minulostí: minimalismus, konceptualismus, atd. Na pořadu dne jsou multiplicita a pluralita. A zdá-li se, že mávání srpem a kladivem a házení kamení antikapitalistické levice vyšly z módy, je to proto, že sama ideologie – spíše než tato konkrétní větev ideologie – už nevykonává tu funkci, kterou kdysi splňovala.
Přesto se po nás v záplavě všech ismů v uplynulých letech žádá, abychom strávili ještě jeden další: globalismus. Mnozí ani nevědí, co tento strašák glo-balismu znamená. Slovník Merriam-Webster jej definuje jako “národní politiku považující celý svět za vhodnou sféru politického vlivu”. O globalismu už ovšem nemůžeme tvrdit, že popisuje “národní politiku”, ale spíše čistě ekonomický fenomén, který reprezentují globálně známé značky jako Nike, Coke nebo McDonald‘s. Taková střetnutí, jakých jsme byli svědky v září v Praze, nám přesně pomáhají utvářet definici globalismu, i kdyby šlo jen o pojmenování jeho formujícího se protikladu: anti-globalismu.
Globalismus není ideologií; je to anti-ideologie. Je to dekódování toků. Není to ani kultura, ani rozšiřování americké kultury. Taková tvrzení zaměňují vnější formy, které na sebe berou signifikanti toku – obrazy v televizi a billboardy, za onen neúprosný tok samotný. “Proto je správné chápat v retrospektivě celou historii ve světle kapitalismu, za předpokladu, že budeme přesně dodržovat Marxem formulovaná pravidla,” prohlašují autoři Anti-Oidipa. Zatímco spisovatelé a umělci se v uplynulých pěti stech letech zabývali hlavně tím, co přinese budoucnost, slýcháme dnes často o “konci dějin”. Jakkoli zavádějící může tento termín být, existuje dnes ve světě pocit, že konec dějin je skutečně nadosah. Tento pocit vzniká jednoduše proto, že forma světové ekonomiky, kapitalismus, nám umožňuje zpětně chápat dějiny ve vztahu k nim samotným. Světlo kapitalismu odhaluje, že spíše než na konci je historie neustálým procesem dekódování sociálních toků – tedy kultury, jak jsme ji chápali v předešlých režimech – řídících se samozřejmou a nezkrotnou logikou a že je podněcována a svázána s reduktivní silou obchodu.
Deleuze a Guattari ale také hovoří o “reteritorializaci” sociálního mechanismu “v globálním systému tužeb a osudů, který řídí výrobu výroby, výrobu záznamů a výrobu spotřeby”. Zvláštní význam přisuzují tomuto novému přidělování významů tělesným funkcím, konkrétním orgánům a doslovnému teritoriu, “velké bezpohlavní stázi” Země: “toky žen a dětí, toky stád a semen, toky spermatu, toky hoven, toky menstruace; nic kódování nesmí unik-nout.”
Tvrdí, že kořeny nemoci společnosti neleží v perverzní ideologii kapitalismu jako takového – i když hbitě poznamenají, že kapitalismus je svou povahou pomatený a šílený–, ale v ekonomické a politické povaze touhy samotné. Upozorňují zvláště na touhu lidstva být řízeno, čili fašismus uvnitř nás.
Z čeho tato touha vychází? Z Oidipa, kořenů autority a kořenů kolektivního podrobení lidstva autoritě lúzy.
Řiť v oidipovské reteritorializaci lidských bytostí hraje zvláště významnou roli. Tradiční psychoanalýza tvrdí, že ovládání řitního svěrače je důležitou etapou vývoje dítěte. Představuje ovládání touhy v režimu super-ega. Dítě cosi stvoří; chápe to jako dárek. “Mami, mami,” říká. “Podívej, co jsem ti přinesl!” Ale je to darované hovno. Takový dárek ale zhnusení rodiče obvykle vřele nevítají. Takový dárek má častěji spíše za následek hněv a obviňování.
“Naše moderní společnosti místo toho podstoupili rozsáhlou privatizaci orgánů, které odpovídají dekódování toků, jež se staly abstraktními.” První orgán, který takovou privatizaci podstoupil, je – uhodli jste správně – řiť. Je přímo modelem privatizace, který hraje klíčovou roli v oidipovském troj-úhelníku mamka-taťka-já; tedy nikoli penis, jak se často předpokládalo. Vnější autorita je pohlcena privatizací řitě a její následnou anální tyranií. Použití jazyka příznačného pro současné ekonomické modely je výmluvný: “Celý ten Oidipus je anální a implikuje individuální přeinvestování orgánu, což má kompenzovat jeho kolektivní podinvestování.” Dějiny – a to, co nyní nazýváme globalizací – jsou neustálým podřizováním se toku. Naší největší nadějí je nalézt “únikové cesty” z reteritorializovaného režimu Oidipa. Můžete sami posoudit, zda umělci na následujících stránkách v této snaze uspěli.
Vraťme se ale k otázce našeho archeologa ohledně moci. Nevidíme snad, že nikdo ve skutečnosti nevládne? Přes tvrzení mnohých zástupců militantní levice neexistuje žádná oligarchie bankéřů v oblecích, kteří řídí globální ekonomiku. Člověk má občas dokonce pocit, že moc jako zjevná politická síla se rozpadá – a že tohle je teprve začátek.
Politická moc se rozpouští v toku, poddávaje se absorbované autoritě lůzy. Kultura se rozpouští v toku libida a kapitálu. Představte si na chvilku svět, kde není nic než tok. Představte si svět bez mocenské struktury, kde jsou pouze únikové cesty. Kde nejsou žádné obrazy, které by již nebyly přemístěny; kde neexistují vyjádření, která by nebyla ironická a upřímná zároveň: kde rozdíl je smazán. Představte si oslavu rodinných narozenin, kdy její první polovinu strávíte jejím nahráváním na video kazetu a druhou sledováním nahrávky. Postupně se z druhého stane oslava samotná. Ale to už určitě víte, protože jste z budoucnosti.
Tak teď aspoň víte, co jsme zač.
Přeložil Vladan Šír
Fotografie Teri

01.05.2000