Časopis Umělec 2007/2 >> Symbolická dislokace Přehled všech čísel
Symbolická dislokace
Časopis Umělec
Ročník 2007, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Symbolická dislokace

Časopis Umělec 2007/2

01.02.2007

César Martinéz | recipes | en cs de es

Claudia Arozqueta

Kulturní významy a obsahy kanibalismu prošly řadou proměn. Byl studován a interpretován z různých hledisek a jednotlivé disciplíny zkoumají jeho vznik a funkce. Umělec César Martínez Silva (Ciudad de México, 1962) od roku 1993 realizoval řadu akcí nazvaných perforMANcenas (cenas = španělsky večeře), které po třináct let reprízoval a někdy také pozměňoval podle místa provedení a aktuální politické situace. Všechny tyto performance mají podobnou osnovu. Zahrnují účast na simulované oběti a kanibalismu a jejich konečným cílem je konzumace těla z želatiny nebo čokolády.

Vyhrocená politická, ekonomická a sociální problematika Mexika v průběhu devadesátých let přivedla některé umělce k práci s kontextem korupce a násilí a upozorňování na evidentní selhání institucí při konkrétním řešení specifických problémů. Lidské tělo bylo použito jako obraz těla společnosti, na němž se názorně ukazují jednotlivé problémy – korupce, polarizace, identita, pohlavní odlišnost a smrt. Ve stabilní situaci se tělo projevujejako uspořádaný systém, jako jednota. Jakmile je napadeno nemocí, ocitá se v chaotickém stavu, nesoulad se projevuje fragmentací prvků, z nichž se tělo skládá. César Martínez ve svých akcích použil metaforu kanibalismu a symbolickou dislokaci k tomu, aby se postavil proti fragmentární existenci, proti vzestupu neoliberalismu, proti severoamerickému ekonomickému imperialismu, ale také jako proti označování odlišnosti Mexika v rámci nezpochybnitelné příslušnosti k Západu. Tyto faktory přivedly umělce k prezentaci Latinské Ameriky v perforMANcenas jako obětovaného těla (raději mu říká tělo signifikované, označené), které je obětí ztráty paměti, kolektivního kanibalského nevědomí.

Kanibal mezi námi

PerforMANcenas využívají postavu kanibala symbolicky jako organizační princip a společného jmenovatele situace, která vypovídá o „druhém“ a o nás samých, o vnitřku i vnějšku, o požírání a o strachu, že budu sežrán. Jako metafora odlišnosti implikuje děs, neboť v sobě spojuje tabu s asociací konzumu i předmětu touhy. Osoba kanibala už od prvních etnografických zpráv o Americe určila způsob, jakým jsou v západním světě zprávy z těchto oblastí přijímány a osvojovány ve vyprávěních a cestopisech. „Obludný lidožrout“ z počátků koloniálního diskursu jako ideologický konstrukt, vzešlý ze středověké teratologie a řeckolatinských příběhů o jinakosti, prošel jako kanibal hluboko jdoucími posuny, které zcela zpochybnily jeho schopnost reprezentovat, formulovat a ovládat. Hned na počátku tak kanibal morálně, nábožensky a intelektuálně ospravedlňuje kolonizaci a obnažuje její rozpory; později je použit jako antikulturní znak postkoloniální situace ve vztazích k vnějšku a také jako fundamentální princip identity. Postkoloniální analýza se dnes zabývá způsoby, jimiž globalizace zlomkovitě a bez pochopení kontextu integrovala kulturu. Vždycky vycházela především z finančních systémů, komunikačních režimů a zábavy, které dávají vzniknout novým strukturám, předmětům a hybridním kulturním praktikám. To se následně vztahuje i na hodnoty sdílené na bázi mýtů, obklopujících moderní technologie, jež ovládají způsob organizace jazyka. V rámci fingovaných nehybných pravd, které třídí svět do substrátu sdílených praktik, obnovuje své formy reprezentace i mýtus o civilizovaném, ušlechtilém divochovi. Bývá pak používán jednotlivci, kteří jím odůvodňují právo na porobování druhých. Jak řekl Martínez, ocitáme se v situaci „očitých svědků, pasivních aktérů kanibalského aktu, diváků sledujících, jak se čtvrtí těla“. Umělcovy akce do značné míry spočívají v rozehrání velmi rozšířeného společenského postoje, kde želatinové tělo funguje jako obraz těla společnosti i jako prostor pro politickou manifestaci.

Re-prezentace

PerforMANcenas reprodukují stav sdílené „civilizace“, předpoklad, který si zaslouží být napodoben, aby opakováním umožnil zpochybňovat nejednoznačnou koloniální autoritu. Se záměrem přimět Španěly, aby sežrali Indiána, a první svět, aby zhltnul třetí svět, César Martínez ve své první perforMANceně Amé Rica G-Latina (1999, Miloval jsem chutnou že-latinu) uskutečněné ve Španělsku za asistence několika vojáků „socho-uvařil“ želatinu v hlavním stanu španělské armády a vyzval přítomné ke konzumaci obrazu těla současného domorodce. Parodická četba traumatické kulturní situace se pokouší způsobit zlomy v prvcích, které distribuují význam, jako je např. diskontinuita, která neustále narušuje nastolený řád. PerforMANcenas rozšiřují parodii i na uplatnění různých vizuálních prvků s konkrétním kulturním nábojem, na které jsme navyklí a které se nabízejí jako prostor, v němž se ukazuje a vytváří sociální vztah zprostředkovaný obrazy. Na jedné z prvních akcí se Martínez předvedl ozdoben prezidentskou šerpou, zakrvácenou řeznickou zástěrou, s dlouhými vlasy a vousy a plážovou košilí potištěnou obrazem Ježíšova krvácejícího srdce. Jindy zase nahý a v horolezecké kukle, s jednoznačným odkazem na povstalecké hnutí Emiliano Zapata Liberación Nacional, jako aztécký kněz předvedl vyrvání srdce z těla a nakonec si oblékl bílou kuchařskou zástěru. Nedávno přišel jako smrt s mexickým honáckým kloboukem a ve spodkách potištěných americkou vlajkou. Humor používá jako prostředek k rozbíjení významu slov, prostřednictvím dvojsmyslů a slovních hříček zpochybňuje kulturní kódy, pokouší se zevnitř podkopat hranice a ukázat směr k identitě v přerodu, kterou chápe jako kolektivní konstrukci s důrazem na mobilitu a změnu. Natruc probíhajícím procesům normalizace kapitalismu a formulování jeho nových definic ohledává každý prvek integrovaný do perforMANcenas nestabilitu vládnoucího ideologického systému, neboť poukazuje na jeho neustálou latentní narušenost a rozlomenost.

Inkorporace

Tělo v perforMANcenas funguje jako zdroj sociální kritiky a sociálního významu, metafora pro americké území, která ukazuje strukturu mysli, aby umožnila výklad a pochopení způsobu, jakým vizualizujeme svůj vztah k okolí. Akce Césara Martíneze končí, když přítomné vyzve, aby si „vybrali svůj oblíbený díl: norte, sur, este o-éste“: sever, jih, východ či zá-pad (este = tento; o-éste = či tento). Použité metafory nově rozmisťují vztahy mezi rozdílnými rovinami výkladu, otevírají prostor pro vyjednávání nebo výměnu, jež probíhá v mezerách mezi ustálenými diskursy. V některých perforMANcenas se používá figura „sociálně ekonomického metabolismu“ jako rozšířeného pojetí biologického metabolismu – produkční systémy také vlastně proměňují suroviny ve výrobky a služby, energii a odpad. Césarovi Martínezovi se metabolismus našeho těla a sociálně ekonomický metabolismus spojují prostřednictvím pohlcování metafor, které fungují jako potrava. Umělecký objekt tak přebírá dualitu konzumovatelných předmětů-vyslovitelných předložek (jíst/mluvit), kde vše konkrétní, ale i vše imaginární má tentýž a jediný význam, totiž konzum. Konzumace tak představuje soustavu vztahů v neustálé směně, kde se tělo a jazyk podílejí na artikulaci své rozdílnosti: na mentální události na jedné straně upozorňují tělesné kvality a konkrétní vztahy, na druhé straně totéž činí ideální atributy. PerforMANcenas prostřednictvím metaforizace proměňují tělo v politickou scénu a projev, který vyjadřuje povahu symbolické reverzibility všeho společenského, v níž se umění a život propojují na základě dvojité kulturní konotace: konzumace symbolických statků a těla konzumovaného kapitálem.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…