Časopis Umělec 2007/2 >> Symbolická dislokace | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Symbolická dislokaceČasopis Umělec 2007/201.02.2007 César Martinéz | recipes | en cs de es |
|||||||||||||
Claudia Arozqueta
Kulturní významy a obsahy kanibalismu prošly řadou proměn. Byl studován a interpretován z různých hledisek a jednotlivé disciplíny zkoumají jeho vznik a funkce. Umělec César Martínez Silva (Ciudad de México, 1962) od roku 1993 realizoval řadu akcí nazvaných perforMANcenas (cenas = španělsky večeře), které po třináct let reprízoval a někdy také pozměňoval podle místa provedení a aktuální politické situace. Všechny tyto performance mají podobnou osnovu. Zahrnují účast na simulované oběti a kanibalismu a jejich konečným cílem je konzumace těla z želatiny nebo čokolády. Vyhrocená politická, ekonomická a sociální problematika Mexika v průběhu devadesátých let přivedla některé umělce k práci s kontextem korupce a násilí a upozorňování na evidentní selhání institucí při konkrétním řešení specifických problémů. Lidské tělo bylo použito jako obraz těla společnosti, na němž se názorně ukazují jednotlivé problémy – korupce, polarizace, identita, pohlavní odlišnost a smrt. Ve stabilní situaci se tělo projevujejako uspořádaný systém, jako jednota. Jakmile je napadeno nemocí, ocitá se v chaotickém stavu, nesoulad se projevuje fragmentací prvků, z nichž se tělo skládá. César Martínez ve svých akcích použil metaforu kanibalismu a symbolickou dislokaci k tomu, aby se postavil proti fragmentární existenci, proti vzestupu neoliberalismu, proti severoamerickému ekonomickému imperialismu, ale také jako proti označování odlišnosti Mexika v rámci nezpochybnitelné příslušnosti k Západu. Tyto faktory přivedly umělce k prezentaci Latinské Ameriky v perforMANcenas jako obětovaného těla (raději mu říká tělo signifikované, označené), které je obětí ztráty paměti, kolektivního kanibalského nevědomí. Kanibal mezi námi PerforMANcenas využívají postavu kanibala symbolicky jako organizační princip a společného jmenovatele situace, která vypovídá o „druhém“ a o nás samých, o vnitřku i vnějšku, o požírání a o strachu, že budu sežrán. Jako metafora odlišnosti implikuje děs, neboť v sobě spojuje tabu s asociací konzumu i předmětu touhy. Osoba kanibala už od prvních etnografických zpráv o Americe určila způsob, jakým jsou v západním světě zprávy z těchto oblastí přijímány a osvojovány ve vyprávěních a cestopisech. „Obludný lidožrout“ z počátků koloniálního diskursu jako ideologický konstrukt, vzešlý ze středověké teratologie a řeckolatinských příběhů o jinakosti, prošel jako kanibal hluboko jdoucími posuny, které zcela zpochybnily jeho schopnost reprezentovat, formulovat a ovládat. Hned na počátku tak kanibal morálně, nábožensky a intelektuálně ospravedlňuje kolonizaci a obnažuje její rozpory; později je použit jako antikulturní znak postkoloniální situace ve vztazích k vnějšku a také jako fundamentální princip identity. Postkoloniální analýza se dnes zabývá způsoby, jimiž globalizace zlomkovitě a bez pochopení kontextu integrovala kulturu. Vždycky vycházela především z finančních systémů, komunikačních režimů a zábavy, které dávají vzniknout novým strukturám, předmětům a hybridním kulturním praktikám. To se následně vztahuje i na hodnoty sdílené na bázi mýtů, obklopujících moderní technologie, jež ovládají způsob organizace jazyka. V rámci fingovaných nehybných pravd, které třídí svět do substrátu sdílených praktik, obnovuje své formy reprezentace i mýtus o civilizovaném, ušlechtilém divochovi. Bývá pak používán jednotlivci, kteří jím odůvodňují právo na porobování druhých. Jak řekl Martínez, ocitáme se v situaci „očitých svědků, pasivních aktérů kanibalského aktu, diváků sledujících, jak se čtvrtí těla“. Umělcovy akce do značné míry spočívají v rozehrání velmi rozšířeného společenského postoje, kde želatinové tělo funguje jako obraz těla společnosti i jako prostor pro politickou manifestaci. Re-prezentace PerforMANcenas reprodukují stav sdílené „civilizace“, předpoklad, který si zaslouží být napodoben, aby opakováním umožnil zpochybňovat nejednoznačnou koloniální autoritu. Se záměrem přimět Španěly, aby sežrali Indiána, a první svět, aby zhltnul třetí svět, César Martínez ve své první perforMANceně Amé Rica G-Latina (1999, Miloval jsem chutnou že-latinu) uskutečněné ve Španělsku za asistence několika vojáků „socho-uvařil“ želatinu v hlavním stanu španělské armády a vyzval přítomné ke konzumaci obrazu těla současného domorodce. Parodická četba traumatické kulturní situace se pokouší způsobit zlomy v prvcích, které distribuují význam, jako je např. diskontinuita, která neustále narušuje nastolený řád. PerforMANcenas rozšiřují parodii i na uplatnění různých vizuálních prvků s konkrétním kulturním nábojem, na které jsme navyklí a které se nabízejí jako prostor, v němž se ukazuje a vytváří sociální vztah zprostředkovaný obrazy. Na jedné z prvních akcí se Martínez předvedl ozdoben prezidentskou šerpou, zakrvácenou řeznickou zástěrou, s dlouhými vlasy a vousy a plážovou košilí potištěnou obrazem Ježíšova krvácejícího srdce. Jindy zase nahý a v horolezecké kukle, s jednoznačným odkazem na povstalecké hnutí Emiliano Zapata Liberación Nacional, jako aztécký kněz předvedl vyrvání srdce z těla a nakonec si oblékl bílou kuchařskou zástěru. Nedávno přišel jako smrt s mexickým honáckým kloboukem a ve spodkách potištěných americkou vlajkou. Humor používá jako prostředek k rozbíjení významu slov, prostřednictvím dvojsmyslů a slovních hříček zpochybňuje kulturní kódy, pokouší se zevnitř podkopat hranice a ukázat směr k identitě v přerodu, kterou chápe jako kolektivní konstrukci s důrazem na mobilitu a změnu. Natruc probíhajícím procesům normalizace kapitalismu a formulování jeho nových definic ohledává každý prvek integrovaný do perforMANcenas nestabilitu vládnoucího ideologického systému, neboť poukazuje na jeho neustálou latentní narušenost a rozlomenost. Inkorporace Tělo v perforMANcenas funguje jako zdroj sociální kritiky a sociálního významu, metafora pro americké území, která ukazuje strukturu mysli, aby umožnila výklad a pochopení způsobu, jakým vizualizujeme svůj vztah k okolí. Akce Césara Martíneze končí, když přítomné vyzve, aby si „vybrali svůj oblíbený díl: norte, sur, este o-éste“: sever, jih, východ či zá-pad (este = tento; o-éste = či tento). Použité metafory nově rozmisťují vztahy mezi rozdílnými rovinami výkladu, otevírají prostor pro vyjednávání nebo výměnu, jež probíhá v mezerách mezi ustálenými diskursy. V některých perforMANcenas se používá figura „sociálně ekonomického metabolismu“ jako rozšířeného pojetí biologického metabolismu – produkční systémy také vlastně proměňují suroviny ve výrobky a služby, energii a odpad. Césarovi Martínezovi se metabolismus našeho těla a sociálně ekonomický metabolismus spojují prostřednictvím pohlcování metafor, které fungují jako potrava. Umělecký objekt tak přebírá dualitu konzumovatelných předmětů-vyslovitelných předložek (jíst/mluvit), kde vše konkrétní, ale i vše imaginární má tentýž a jediný význam, totiž konzum. Konzumace tak představuje soustavu vztahů v neustálé směně, kde se tělo a jazyk podílejí na artikulaci své rozdílnosti: na mentální události na jedné straně upozorňují tělesné kvality a konkrétní vztahy, na druhé straně totéž činí ideální atributy. PerforMANcenas prostřednictvím metaforizace proměňují tělo v politickou scénu a projev, který vyjadřuje povahu symbolické reverzibility všeho společenského, v níž se umění a život propojují na základě dvojité kulturní konotace: konzumace symbolických statků a těla konzumovaného kapitálem.
01.02.2007
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář