Tereza Damcová

Narodila se v roce 1977 v Brně. Od roku 1999 studuje Fakultu výtvarných umění v Brně (ateliér grafiky Margity Titlové–Ylovsky).
Před autoportrétními videi Terezy Damcové se zastavuje krev v žilách. Když si v Srdci rozdírá plastelínovou maketu ústředního svalu oběhové soustavy a lásky, vidíme, jak stupňuje své sebedestruktivní zanícení, aby za doprovodu vazbeného kytarového riffu zahynula a odhodila „masku života“. V Pohádce pro malého chlapce se líčí na somnambulní gejšu, noří do proudu potoka a smývá ze sebe černé a rudé nátěry. Průzračná voda vyplavuje ženskou (menstruační?) krev.
Cesty vyjadřování Terezy Damcové jsou znakové a na odliš- ných rovinách komunikace symbolické. Jako hlavní hrdinka se zkrášluje a hyzdí, dává průchod jakýmkoliv podnětům nervové soustavy, dokáže vyronit slzu a současně pokřivit ústa v bolestném úsměvu, afektovaně propadá do sebestředné exaltace a následně nechá kameru, aby nekonečně dlouho proplouvala blyštivou „krajinou“ velké koruny, kterou si pro natočení filmu smontovala.
Mnoho lidí Damcová odrazuje tím, jak přímočaře ukazuje na psychické plány lidské existence. Když zobrazuje smrt, vykope si hrob, obloží ho svíčkami, lehne si do něj a zdokumentuje to. Následnou produkcí videa však tento makabrózní úkon rozvede v rituál osobní posedlosti hraničním výkyvem duše, snem „o konci“ konfrontovaným s přibližným uvedením do praxe.
Vůbec všechny její filmy čerpají ze snů. V procesu realizace se stávají gordickým uzlem významů štřiženým tušenou pokročilou neurózou. Patos, zmatení, trucovité trvání na tom, že prožitky, které nám sděluje, považuje za závažné, vysvětlují i prudké reakce okolí.
Přestože nikdy nezmizí dojem, že sledujeme obskurní homevideo, nelze pominout, že Tereza Damcová stále víc spoléhá na dokonalou práci s kamerou a střihem a že nás zcela záměrně zasvěcuje do svých neodbytných traumat a emotivních hnutí. Pečlivě hlídá rovněž zvukovou stopu snímků. Kupříkladu Vánoční disko doslova stojí a padá s hudbou. Vyděračská worldmusic se v něm střídá s rytmickým funkem, který doprovází souboj černé a bílé ruky jako svár dvou substancí „něčeho“ (života? kosmu? emocí? všeho?). To, co zní jako přepis opravdu pitomě, je v toku obrazů nesnesitelně impozantní. Tereza Damcová nás přivádí k ochotě sdílet snově kategorizovanou vizi života.
Abychom pochopili, jak to se životem i s autorkou je, připomeňme ještě jednu dávnější performanci. Tereza Damcová, navlečená do kanárkově žlutých plavek z vaty, skákala do ledové vody hasičské nádrže. Aby to mohla udělat, musela nejdříve vysekat otvor v ledu, a poté, co to udělala, odležela si několik týdnů s angínou. Puzení k radikální zkušenosti s tělem a očista skrze ni byla silnější než sebezáchovný pud.

01.01.2004