Umění války: Kaleidoskop

Umění může být zastoupeno několika žánry. Ve snaze určit, co se rozumí pod tak specifickým pojmem jako „umění války“, rozhodla jsem se jej ukázat v jeho skromné rozmanitosti.

KINO: HODNÍ A ZLÍ V Moskvě se na každém kroku dá koupit DVD s filmem o Čečensku. To je taky svého druhu umění, které ovlivňuje pomocí stejných prostředků – dětské kresby na stěnách vybuchujících domů, krásní stateční vojáci, které zajali a do kterých se samozřejmě zamilují holky z nepřátelského lágru a samo sebou, že jim pomůžou. Co je charakteristické pro tyto filmy je absence „záporných“ hrdinů – letmo nahlédnete na kartónové napodobeniny teroristů, kterým ani nezkušený divák nemá šanci uvěřit. Jinak – Rusové, Čečenci – všichni jsou dobří, jen není jasné, proč se navzájem zabíjejí. Skoro jako v životě. Jenom že v životě je i historická pravda a potrubí ropovodu. Ve filmech o tom nějak nic moc není. Suroví a drsní, ale hodní a šikovní ruští vojáci nezabíjejí nikoho kromě zlých a špatných teroristů. Když se stane něco špatného, tak jen proto, že je někdo podrazil. Výjevy s dětmi jsou jako vždy nejsilnější. Například ruští vojáci vstupují do domu – naplánovaná „začistka“ (ruské jednotky pročesávají obec při vyhledávání nepřítele, krutému trestu jsou vystaveny osoby blízké a příbuzné podezřelých z terorismu). Na podlaze sedí jednonohý kluk, buší kladivem na minu, která samozřejmě vybouchne až po odchodu vojáků z domu. Před domem se okamžitě shromáždí dav sousedů, které chlapcova smrt rozzuřila a jsou připraveni hned na místě vojáky „nespravedlivě“ potrestat. Ti na útěku postřelí ženu, ve filmu potom probíhá dlouhé vyšetřování – kdo střílel. Ve skutečnosti bylo zastřeleno tisíce žen a o to se nikdo nestaral. Anna Politkovskaja – jedna z mála, komu na tom záleželo – doplnila jejich řady. Lenin jednou řekl, že nejdůležitější umění je film, ale i on by zpochybnil správnost svého tvrzení, kdyby se podíval na pokřivené snahy ukázat perníkovou pravdu o Čečenské válce.

VIDEO: A PROZATÍM JE VŠECHNO V POŘÁDKU? Video „60 hodin Majkopské skupiny“ bylo umístěno na youtube člověkem s přezdívkou solovey12. Dále – dešifrování dialogů – jednání přes vysílačku na pozadí dokumentárního videa.

Bitva o Groznyj aneb 60 hodin Majkopské skupiny
31. 12. 1994
- Aliku, hele, dokud není pozdě, odveď kluky, nedělejte to, není to nutný. Zahyneš a já taky – jaký by to mělo smysl? Tady nemůže nikdo vyhrát, chápeš? Když… tak nebo tak – nikdo to soudit nebude. Raději přijeď za mnou na návštěvu. Odveď kluky, slituj se nad jejich mámama, slituj se nad nima, Aliku, odveď kluky, vydej rozkaz. - Nejsem zas tak vysokej velitel, abych dával takovýhle rozkazy. - Aliku, pochop to, z celýho srdce ti přeju, abys to přežil. Ale radši vypadni. - Nemám na výběr, mám rozkaz, a musím ho splnit v každým případě.
Hlas na pozadí: Druhy oddíl k nádraží nedorazil, hned bylo po nich.
- Tady desátý, tady desátý, jsem u nádraží. Nechápu, kdo to pálí z těch tanků, kurva, z granátometů. - Tak, tady 104., jdu ze severu. - Už jsou blízko, blízko, kurva, u depa, jsou už u depa. - Rozumím, orientujte se na depo. - Dvě auta, dvě auta, na nástupiště, tam jsou vidět přes koleje, a je třeba je kropit. - Tady 110. kalibr. Kdo mě to kontaktoval? - Tady nákladová-třídící stanice. - Tam před tebou, kurva, tam kde jsou ty krabice – viděl jsi ty krabice? - Ano, dvě malé krabice a dvě velké. - Tam do dvora přijel majitel – čtyři malé. - Vidím, vidím! Raz malá, dva! Všechno, už nic nevidím! - Naproti tobě vyrazili naši, naši vyrazili! … Máš úkol, který je třeba splnit hned! - Potřebuju průzkumníka! Ať se ukáže, ať ukazuje cestu, prospekt Ordžonikidzého je uzavřen. - 11.- 10. – příjem! - Tady 11. – slyším. - Zjistěte, kde je, kurva, pomoc? Bombardujou to tady strašně. - Hned to zjistím, hned zjistím, kde je pomoc. - 10., tady 11. – pomoc už se blíží, výsadkáři a motostřelecká rota. Jak mě slyšíš? Příjem! Teď tam kolem tebe pálej… schovej všechny lidi do krytu, příjem. - … pálej, kurva… všechno se na nás valí, zablokovali nás ze všech stran, granátomety kropí ze všech stran. Obešli nás zezadu, kurva… Odtud z domu to do nás perou. Ostřelují ze strany kolejišť, tam stojí ty, útvary, kropí sem… - Rozumím, rozumím, slyším tě. - 11., 11., poslouchej dobře, volej 104., dej mi na něj kontakt, kam má jít, tlačí na mě zezadu, už jsem to… koupil. - Rozumím, rozumím, tlačí na tebe zezadu. - 136., nestřílet, to jsou naší! To je Kamin, Kamin! - Garbuzine, Garbuzine, naši, naši, máme úkol… - Pálej, kurva, dělej rychle 104. - Rozumím, rozumím. - Jedna salva po druhé, nemůžu rozeznat, kdo to střílí! - A prozatím je všechno v pořádku? - Zatím neslyším, nevím, neslyším nic a nic nevím. - … spálili auto… nevíte, jak to dopadlo? - Nevím, nic nevím, nekontaktují nás. Příjem. – - Nebudou kontaktovat, protože jsou spálený. Ale, pochopil jsem, všechno je v pořádku (Divoký smích, členěný na slabiky)
Hlas na pozadí: Nad ránem 1. ledna byl 2. prapor, který nedorazil k nádraží, celý zničen. A zbytky prvního praporu přeberou nádraží každou chvíli – už o tom nepochybovali. - 64., příjem. - Prospektem Ordžonikidzého neprojdete, neprojdete. - Kam máme jit: vpravo, nalevo? - Ulice Majakovského, co je tam u tebe? - Jsme v jednom ohni. - Blíží se pomoc, pomoc se blíží, ale zatím nevím, kde jsou, kolona… - 4., jsem zraněn… (pláče) obrněný vůz zničen. - Tady 10. - Tady 11. - 11., kurva, co si myslíte? Do prdele, zhebneme tu všichni, to není žádná prdel. Potřebujeme fakt rychle pomoct, do píči. - Rozumím, rozumím, už jdou k vám, už jdou. (Na pozadí zní Měsíční sonáta.) - Je třeba odvézt zraněné. - Rozumím, všemu rozumím. - Doktor, jsem doktor, příjem – jsou u vás zranění? - Jsou, kolem 60 – 70 lidí. - Kde jsou? - U nádraží.
Toto je konec videa. Plnou verzi příběhu lze vidět ve filmu „60 hodin Majkopské skupiny“ (Autoři filmu: M. Polonin, O. Zajcev, 1995)… Raněné naložili na zbývající tři auta – poté co skončila bitva trvající 48 hodin. Auta se z města nedostala, byla zničena. Další pokusy o transport raněných nenásledovaly, nebylo jak. Zbývající ranění umírali. Když bylo jasné, že brzy už nebudou mít čím bojovat, rozhodli se nádraží opustit. Šli po pražcích, nikdo je nepronásledoval. Šli potichu, s rozkazem „Nestřílet!“ Když ti, kdo šli vepředu, pocítili, že záchrana je blízko, selhali jim nervy, a posadili se na sníh. Po nich se posadili ostatní. Zampolit řval „Vztyk! Prvnímu slibuju dva řády!“ Dva vyskočili, šli dopředu, ostatní zůstali. Nikdo nepřežil. Velení nikdo nekontaktoval: brigáda neexistovala. 31. prosince (1994) do Grozného vešlo 700 lidi a 100 jednotek techniky, po 60 hodinách (2. ledna) z Grozného odcházelo kolem 200 lidi a 7 strojů. Jiné jednotky, které přišly do Grozného, čekal stejný osud. Později, když se pozůstalí snažili vyjasnit, jak se tohle mohlo stát, odpověď byla, že velení chtělo připravit Pavlu Gračevovi dárek k narozeninám 1. ledna – podat hlášeni o dobytí Grozného. (* generál Pavel Gračev, v době těchto událostí generál, hlavní postava Ruské vojenské moci, ministr obrany RF, vrchní velitel Čečenské vojenské kampaně).

LITERATURA Níže jsou uvedeny úryvky z několika čísel ročenky „Umění války“ (www.navoine.ru). Texty v ročence jsou rozdělené do rubrik po zónách vojenských konfliktů. Chtěla bych je uvést v jisté umělecké rozmanitosti.

VÁLKA (LYRICKÁ KRESBA) Rubrika: Afganistan „Palubní deník №57-22-10” (úryvky z knihy) Vydání: №1 (6) – 2008 Autor: Frolov Igor (Afganistan) …Kdyby si měl z kartotéky vzpomínek vybrat obrázek, který zahrnuje VŠECHNO, nadporučík F. si zvolil tento: Noc. Teprve přiletěli. Palubní technik natankoval mašinu, zavřel a zapečetil dveře. Na podlaze nákladní kabiny zůstalo hodně krve, ale mýt to teď ve tmě se mu nechce. Zítra ráno, až odemkne dveře, se na něj z vrtulníku vrhne černý bzučící roj much, které se slétly na sraženou krev. Pak si přiveze mycí vozík a podlahu pořádně umyje kartáčem. A teď kráčí domů. Na obloze jsou velké hvězdy, země ještě dýchá teplem, ale už je cítit noční chládek. Palubní technik rozepíná bundu kombinézy, nastavuje hruď lehkému větříku. Je unaven – země se mu ještě houpe pod nohama po dlouhém letu. Drží automat v ruce bez vůle svěšené, málem jej táhne po zemi. Kouří, drtí cigáro v zubech. Někde vedle, za rohem hangáru, odfrkává a cinká postrojem jako kůň neviditelný strážce. Palubní technik zahýbá u parkoviště, vychází přes branku na cestičku. Napravo stojí velký železniční kontejner. Větřík přináší vůni karbolu, mezerou v pootevřených dveřích prosvítá žluté světlo, je slyšet smích. Je tam dámský záchod. Palubní technik naslouchá, usmívá se. Chvilku stojí, jde dál, pohupuje si automatem na pásu. Zvedá hlavu, kouká na střapaté vangoghovské hvězdy, vidí, jak mezi nimi červeným tečkováním klíčí nahoru trasující salva. Pak k němu doléhá její vzdálené ta-ta, ta-ta-ta. Najednou něco zahučí nad startovací drahou, pod nohami se trhá země, na nočním nebi s šelestem prolétá něco neviditelného, těžce udeří do hrudi západních hor, a zase ticho. Skřípot železných dveří za zády, šramot lehkých nohou, zase smích, a – ticho… Noc, hvězdy, ohníček, cigára – a obrovská válka se převaluje, vzdychá ve spánku. Válka napořád tvoje… 10. března – 7. dubna 2005

VÝTVARNÉ UMĚNÍ Petrucha (úryvek) Číslo: №1 (6) - 2008 Rubrika: Po perimetru Autor: Barbudos (Аbcházie) Jednou jsem zašel do místnosti, kde žil válkou zlomený mazák: dřevěná palanda s hromadou špinavých páchnoucích hadrů sloužila Petruchovi jako postel. V místnosti těžký zápach dlouho nemytého propoceného těla, levného tabáku a cibule. Na kusu novin leží chlebové kůrky, nakousnutá cibule a špinavá hliníková lžíce. Pod stropem nevýrazná lampa. Člověku se zvedá žaludek, chce vyběhnout na čerstvý vzduch, ale jakýsi zvláštní pocit mu nedovolí odejít. Periferní vidění se něčeho chytá. Zastavuji se a pozorně obhlížím místnost. Přímo z bílé stěny se na mě se svým odzbrojujícím úsměvem dívá Mona Lisa! Obrázek je vyveden uhlem a tolik se podobá originálu, že mi klesá čelist. Okamžik na to si všímám ještě jednoho obrázku. Na žulovém nábřeží řeky stojí k pozorovateli zády žena s malým děvčátkem, vítr z nich rve oděv, v pozadí je březový hájek, a z celé kompozice dýchá nelidský, jakýsi zvířecí smutek. Dvě dojemné postavičky mi cosi připomínají, cosi nepostižitelného z něčeho, co jsem kdysi zaslechl. Vzpomínka se zavlní a mizí v hlubině vědomí; obracím se k Petruchovi, který mi stojí u ramene, a ptám se: „Kdo je to?“ Odpovídá rychle, zjevně tuto otázku čekal: „Neznámé ženy!“ „A proč jsi je namaloval?“ „Nevím, asi aby to tu bylo veselejší…“ Jdu na čerstvý vzduch. S prvním opojným douškem v hrdle se jako lampa rozhořívá ztracená myšlenka: Petr Buravský měl ženu a dcerku, byt a jiný život. Najednou je mi hrozně smutno na duši, a z nějaké příčiny je mi líto sebe, a nikoli Petruchy. Očamčira – Gagra 1994 – 2002

RÁNA (ŠRÁM) Číslo: №1 (2) - 2007 Rubrika: Čečensko Autor: Vitalij Skvorcov (Dagestán, Čečensko) Stalo se to na konci prosince 1999. Naše rota už měsíc obléhala čečenskou obec Ajrak, kde se podle informací rozvědky zakopalo asi šest set teroristů. (…) Výsadkáři zahájili útok na Ajrak. (...) Na konci cesty se objevilo světlo, vyšli jsme na náměstí a zůstali jsme stát jako opaření. Leželi tam mrtví lidé. Muži, ženy, děti. Teroristi, překvapení náhlým úderem výsadkářů, se rozhodli pro svoji osvědčenou taktiku a využili civilní obyvatelstvo jako štít. Hlavní číslo – ženy a děti jako rukojmí. Výsadkáři začali střílet. Mnozí se zřejmě snažili utéct, ale stříleli jim do zad. A všude kolem krev. Nedalo se na to dívat. Člověku se chtělo zvracet. (…) Mlčky jsme stáli nad mrtvými těly, s automaty spuštěnými na řemenech. (…) Říkali nám o patriotismu, že je to nejvyšší projev lásky k vlasti, a ve skutečnosti to znamená jedno – prolévat krev a rozmetávat střeva tím nejhnusnějším způsobem. Nechceme bojovat, ale stejně se zase zvedneme a jdeme zabíjet. Střílíme, házíme granáty a sami umíráme v loužích bláta zaliti vlastní krví. Jsme pasivním nástrojem v rukách ďábelského systému. Ukázalo se, že válka je úplně jiná, než jak jsem si ji představoval jako chlapec, a jiná, než jak ji ukazovali v kině. V dětství ve mně válka vyvolávala upřímně vlastenecké pocity – vychovávali nás v duchu doby. Vzpomínám si, jak mi otec koupil čapku buďonovku a já jsem chrabře skákal na červeném plastovém koni a mával dětskou šavlí, křičel hurá a tváře mi hořely. A teď se mi propadly a celé tělo je pokryté zanícenými jizvami. Válka nejsou jen velkolepé bitvy a hrdinské činy. Válka je hoře a smrt, nemoci a utrpení, válka je zabíjení nevinných lidí. Válka, to jsou naše rozervané duše. A ti tam… ti co zůstali vzadu, ti nic neví. Sedí tam, neví nic a vykládají jim něco o protiteroristické operaci a nezbytnosti silového řešení konfliktu. A tady jsou ženy, ženy a děti, leží teď mrtví na náměstí, a sníh se snáší na jejich otevřené oči. (...) Začali jsme pohřbívat mrtvé. Bagr slibovaný velitelem nepřijel, tak nám nezbylo než rýt zmrzlou zem zákopovými lopatkami. Pohřbívali jsme pouze ženy a děti, abychom zahladili stopy před příjezdem vyššího velení. V noci přituhlo a těla přimrzla k zemi tak, že nešla odtrhnout. Staršina dal Sudakovi sekeru a on jednotlivá těla vysekával z ledu. Bylo mu nanic, když ostří dopadalo na lidské prsty. Sudak zvracel a zuřivě sekal dál. S Leonem jsme ztuhlá těla pokládali na stanové dílce a tahali je na kraj obce za dopravník, kde byly vykopány dvě ohromné jámy. „Zastav, počkej,“ zarazil mě Leon, když jsme se vrátili z jedné takové cesty. Na zemi leželo mrtva, asi jedenáctiletá holčička. Nezajímala se o politiku a počítám, že jí bylo naprosto lhostejné, bude-li Čečensko ruské nebo nezávislé. Byla jen ve špatný čas na špatném místě. Leon se naklonil, opatrně odtrhl malou panenku od zmrzlých prstů a položil ji vedle. (…) Ztěžka jsem vzdychl a uviděl, jak Leon dává panenku do záňadří. Na co mu bude? Mrtvoly v jámách polili benzínem a hodili na ně hořící pochodeň. Stáli jsme a pozorovali, jak se oheň šíří. Vzpomínám si, jak jsem v dětství maloval válku barevnými pastelkami a jak bylo všechno jasné: tady jsou Němci a tady naši. Němcům jsem dělal ošklivé postavy s kostnatýma rukama. A teď pálím mrtvolu malého děvčátka, protože je mým nepřítelem.

01.01.2009