Časopis Umělec 2002/2 >> Demokratizace neřesti | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Demokratizace neřestiČasopis Umělec 2002/201.02.2002 Tony Ozuna | focus | en cs |
|||||||||||||
Když jsem před několika týdny seděl vedle Betlémské kaple na Betlémském náměstí na Starém Městě v Praze, nemohl jsem si nevzpomenout na prostitutky.
Před návštěvou kostela jsem četl, že ve 14. století český reformátor Jan Milíč obracel na víru prostitutky, které v této oblasti pracovaly, a založil s nimi náboženskou sektu zvanou Jeruzalém na místě, kde dnes Betlémská kaple stojí. O více než pět set let později se blízké okolí kaple stále hemží prostitutkami. Na této lokalitě prostě něco bude. Za komunismu i nyní za kapitalismu — byť je to jen jeden blok od policejní stanice — nic nedokázalo odvrátit neodbytný pocit neřesti, který visí ve vzduchu zvláště v neslavné Perlové ulici. Více než deset let od přechodu k demokracii jsou Češi stále nespokojeni se stavem věcí. Není to žádná horká ani srdcervoucí novinka. Lidé na celém světě jsou zklamáni pohledem na okolní společnost. Zklamání naznačuje, že kdysi existovala naděje, očekávání, což je přesně to, co jsem po svém příjezdu do Prahy v roce 1990 slyšel. Poté, co mě zavedl do automatu Koruna na Můstku, mi Ivan — slušně vypadající čtyřicátník — vysvětlil, jak moc a proč nenáviděl komunisty a jak nyní ne, že by přímo nesnášel novou vládu, ale cítil velké “zklamání” z demokracie. Když do sebe vyklopil několik piv a popsal svou životní deziluzi všeobecně, mi Ivan řekl, po čem kromě nově nabyté svobody ještě touží, ale koupit si to nemůže. Chtěl, ale nemohl si dovolit zaplatit děvku. Ivan byl děvkami posedlý a nemohl komunistům odpustit, že pro něj z prostitutek učinili nedostatkové zboží — pro všechny muže jemu podobné, normální pracující chlapy. Řekl mi, že za komunismu byly prostitutky k dispozici jen vysoce postaveným komunistům, zahraničním diplomatům a těm, kdo přebývali v hotelech pro cizince. Vyprávěl mi, jak nenápadně přešlapoval před hotely na Václavském náměstí, aby jen na chvilku zahlédl šlapky, které posedávaly uvnitř. Proč ses tedy nestal vysoce postaveným komunistou, zeptal jsem se. Neodpověděl mi. Když konečně přišla sametová revoluce, byl jedním z tisíců lidí, kteří protestovali na náměstích. Ale zatímco ostatní provolávali hesla jako “svoboda”, “demokracie”, “pryč s komunismem”, Ivan jen z plna hrdla řval. Vůbec nevím, jestli byl ženatý a měl děti. Ani bych ho dnes už nepoznal. Jen si ho představuji. Žádná slova, jenom zvuk a ve svém srdci jásavě vykřikoval: Děvky, děvky, děvky! Vzhledem k tomu, že jsem s Ivanem mluvil jen rok po revoluci, bylo pro mě nepochopitelné, proč pro něj bylo stále nemožné koupit si děvku. Mohli jste je vidět stát dnem i nocí v Perlové, která byla jen pár minut chůze od místa, kde jsem Ivana potkal. I kdyby však nechtěl holku z ulice, Praha už tehdy byla plná diskoték, na nichž byly ženy — tak se mi to alespoň zdálo — oblečené jako děvky. Ale Ivan říkal, že děvky viděly, že je Čech a nebude mít tolik peněz jako cizinci, aby si mohl dovolit jejich služby. A měly pravdu. To však bylo pro Ivana ještě horší. Šlo o mnohem osobnější ponížení. Když jsem odmítl uvěřit, že by ho ženy z Perlovky (nebo jakéhokoli jiného muže) odmítly, odpověděl: “OK, tak mě neignorují, ale to proto, že nejsou Češky. Já chci českou děvku, bílou…,” opakoval neustále dokola. Můj rozhovor s Ivanem, který proběhl před více než deseti lety, mi neustále zněl v hlavě, protože Praha je dnes městem napěchovaným komercializovanou neřestí. A už dávno není jen pro cizince. Stánky po celém městě otevřeně prodávají české pornočasopisy s názvy jako Pervers, 69 a Extáze. Ulice města jsou polepené letáky propagujícími místní striptýzové bary a bordely. Některé části města — i hodně vzdálené okruhu kolem Perlovky — svými neonovými nápisy kasín a striptýzových show připomínají spíše Las Vegas nebo Sunset Strip v Hollywoodu. Taková ale není jen Praha. Nedávno jsem s partnerkou a naším batoletem vyrazil na víkend na venkov. Když jsme projížděli malebnou krajinou kolem Mělníka, všimli jsme si výrazně růžových plakátů, které ohlašovaly latexovou a sado/maso show. Příští den jsme se vydali do Doks u Máchova jezera a při příjezdu do města nás vítal obrovský billboard propagující live sex a non-stop striptýz. Našel bych tu dnes Ivana? Milan Kundera se s Ivany své generace vypořádal jinak. Kunderovo komunistické Československo bylo jednou smyslnou postelí. Jeho způsob úniku před potlačující společností byl jednoduchý: aférka. Ale nejen to: aférka se sousedkou, zanedbávanou manželkou šéfa komunistické strany. Mám sto chutí zařadit Ivana do této kategorie, ale zároveň ho označit za ňoumu této kategorie. Ivan nedokázal vymyslet postupy svádění jako Kunderovy postavy, a tak musel žít svůj tupý život v šedivém světě bez naděje a bez milenky. Útěk do světa děvek si může jen představovat a toto zakázané ovoce se stává jeho posedlostí. Tento scénář spolehlivě funguje v uzavřené společnosti, jaká tady panovala před rokem 1989. Ivan je sice k pláči, ale není zavrženíhodný. Dnes se možná ani nezajímá o polosvět, protože jej obsadila mafie se svým organizovaným otroctvím a pašování žen kvůli prostituci. Dokonce jej možná někdy přivádí do rozpaků hrubost, s jakou se sex v jeho zemi prodává. Navíc má asi plné zuby neustálého přílivu cizinců, ať prostitutek, pasáků nebo sexuálních turistů. Pro roce 1989 zaznamenala sexuální turistika nebývalý boom a dodnes jde o velmi živý průmysl. Hranice s Německem v severních Čechách je tak neuvěřitelná podívaná, že ji nelze popsat. Zahraniční novináři už z tohoto tématu vytěžili maximum. Češi však na druhou stranu museli po roce 1989 reformovat vzájemné vztahy na všech úrovních společnosti: ve školách, ve vztazích s vládou, na pracovištích nebo na trhu. Znovuzavedení soukromých styků mezi občany, muži a ženami v jednom z nejstarších řemesel, bylo tedy nevyhnutelné. Všichni máme svoje neřesti a většina z nás by udělala lépe, kdyby si je nechala pro sebe, což učiním i já. Je však důležité si připomenout, že neřest kráčí ruku v ruce s demokracií. Tím není myšleno, že demokratické země nebo části jejich společností se nesnaží o ustanovení morálních pravidel pro své členy. Snaží se o to neustále, ale bohužel ve srovnání s autoritářkými a totalitními režimy nedokážou najít efektivní způsob, jak zřídit nějakou velkou vládní agenturu na potírání neřesti, která by kontrolovala všechny společesnké aspekty. Zdá se, že chuť na sexuální výstřednosti a perverzity je dnes v České republice neobvykle vysoká. Tento dojem ve mně nevyvolává pouze agresivní propagace neřestí na ulici. Jeden z nejoblíbenějších pořadů nejsledovanější české televize — Peříčko — uvádí rozhovory s nejrůznějšími sexuálními devianty, strippery a sexuology, kteří si s moderátorkou povídají v družné atmosféře. Stejná televize každý den kolem půlnoci ukazuje nabušeného muže nebo štíhlou ženu, kteří se oblékají do rytmu hudby a předpovědi počasí. Přiznávám, že ne všichni Češi tyto programy oceňují, ale nikdo proti nim také zuřivě neprotestuje. Uvážíme-li, jak byly neřesti během uplynulých čtyřiceti let potlačovány, tato relativní otevřenost a nemoralistický postoj představují takovou menší sexuální revoluci. Svoboda není než vzdálenost lovce od jeho oběti. — Bei Dao V dobách, kdy Praha mívala nějaké to sešlé kino v každé čtvrti, jsem chodil co nejčastěji, zvláště odpoledne, na filmy. Chodíval jsem na všechno v jakémkoli jazyce, i když jsem nerozuměl českým titulkům. Nasával jsem atmosféru interiérů kin zvláště těch mimo centrum města —, což bylo mnohdy lákavější než film samotný. Jednu dobu v kinech běžela série filmů italského režiséra Tinta Brasse, které naplnily kina jako žádný jiný film. Pro ty z vás, kdo neznají Tinta Brasse: V jeho filmech (z období 70. až 80. let) se objevují kypré, sexy Italky, které si většinou pyšně vyšlapují po pláži a divoce flirtují — tyto scény provází hojnost záběrů na prsa a zadnice. Ve filmech muži všech věkových kategorií koulejí očima, přičemž se někteří z nich pustí do akce. Brassovy filmy však explicitními sexuálními scénami příliš neoplývají. Mají svůj charakteristický styl. Díky svým hloupým zápletkám jsou docela zábavné, ale nejsou tak idiotské a předvídatelné jako americké plážové filmy pro nadržené teenagery (od 70. let do dneška). Přiznám se, že se mi Brassovy filmy líbí, ale ne nezbytně z výše uvedených důvodů. Je v nich obsažen také umělecký dotek a teprve nedávno jsem si uvědomil, jak moc Brass ovlivnil současné umění. Zvláště co se týče nejpopulárnějšího jména mezi newyorskými galeristy — Italky Vanessy Beecroft. Beecroft s pomocí chladných nahých dívek, většinou modelek, vytváří fotografickou podívanou, která podle všeho nemá žádný erotický náboj. Na jedné z jejích nejznámějších fotografií je formace asi čtyřiceti žen, které stojí v pozoru podobně jako vojáci. Jsou zcela nahé kromě černých po kolena vysokých bot. Při pohledu na fotografii si pomyslíte, že jde buď o odkaz k fašismu nebo o ódu na režiséra Luise Bunuela. Pokud jste však viděli některý z Brassových vážnějších filmů (lehce erotických snímků se sociálně-politickými prvky), zvláště pak Salon Kitty, všimli jste si, že “novátorská” fotografie od V. Beecroft je převzatá z jedné scény tohoto filmu. Tím nechci snižovat její dílo, ale spíše upozornit, že Brassovy filmy nabyly nového rozměru. V letech 1990–1991 pro mě byly projekce Brassových filmů atraktivní hlavně díky smíšenému publiku, které oslovovaly. Neomezovaly se totiž na osamělého upoceného muže ve středních letech. Hlediště bylo obvykle plné objímajících se párů všech věkových kategorií a dokonce zvědavých důchodců. Navíc se všichni při sledování těchto filmů náramně bavili, nahlas se smáli a vtipkovali. Jediným podobným interaktivním filmovým zážitkem pro mě bylo sledování raných filmů Spikea Lee v kině plném mladých Afroameričanů. Ti, jak si jistě dokážete představit, dokážou být pěkně hluční. V obou případech plný sál nevázaných diváků jen zlepšil sledování filmu. Češi zvědaví na Tinta Brasse zaplňovali kina ve stejné době, kdy Prahu ve funkci prezidenta USA navštívil George Bush, sr. Stejně jako jeho předchůdce Ronalda Reagana považovali i jeho za jakousi rockovou hvězdu. Bushův projev na Václavském náměstí v roce 1990 byl tak silným voláním po životě, svobodě a cestě za štěstím, že z toho Češi na ulicích až šíleli. Z projevu se stalo něco jako silvestrovská oslava, na které chyběl pouze ohňostroj. Ještě hodiny po Bushově projevu bylo náměstí plné opileckého hýření a rozpustilého líbání. O několik bloků dál na kolejích mediků, kde jsem tehdy bydlel, proběhla něco jako post-bushovská party s alkoholem a punčem obohaceným o LSD. Pro mě ten večírek zosobňoval tehdejší elán pražanů. Ve studentském klubu se tehdy v noci dokola pouštěla kazeta se soundtrackem k filmu Bezstarostná jízda. Na krátkou chvíli panovala neuvěřitelná otevřenost všemu novému a západnímu. Není třeba připomínat, že toto období bylo také pořádně dekadentní. Když dnes v metru vidím ty spousty zamračených tváří, ptám se sám sebe, jestli všichni mají stále kocovinu z oslav v letech 1990 a 1991. Za několik dní po Bushově poctě svobodě a cestě za štěstím jsem jel na návštěvu do Paříže. Moje přítelkyně se mi snažila ukázat všechno, co by měl člověk v Paříži uvidět a zažít. Vzala mě do Louvru, na hřbitov k hrobu Jima Morrisona, na Montmartre, ale kankán v Moulin Rouge jsme si nechali ujít. Místo toho jsme zašli do toho nejneobvyklejšího parku, v jakém jsem se kdy procházel. Bylo to rušné místo plné drahých aut, troubících taxíků a lehkých holek nahoře bez. (Myslel jsem si, že to jsou ženy, ale dnes si nejsem tak jistý.) Během mé návštěvy jsem si toho nevšiml, ale nedávno mi jeden velmi dobře informovaný zdroj sdělil, že tento park se specializuje na brazilské transsexuály. Le Bois de Boulogne se na transvestity přímo nespecializuje, ale je jejich přítomností pověstný. Na každý pád tento park skýtá úžasnou podívanou. Je to karneval neřesti. Francouzské prostitutky byly všechny nahoře bez a některé dokonce úplně nahé (kromě bot na vysokém podpatku). Tento zážitek z Paříže zmiňuji jen proto, aby čtenář nenabyl dojmu, že jsou Češi podle mě jediní, kdo žije v “divokém” hedonistickém státě. Jde opět o to, že neřest je součástí života. Vždy tu s námi byla a objevuje se prakticky ve všech civilizacích. Tím netvrdím, že Češi se nyní stali stejně “špatnými”, jako jsou všechny ostatní moderní národy. Podíváme-li se na dějiny Perlové ulice v Praze, zjistíme, že nikdy nebylo a asi nikdy nebude možné neřesti potlačit. Komunismus v Evropě se o to pokusil, ale selhal. Kdyby snad nomenklatura méně čenichala lidem v soukromí a starala se pouze o ekonomické a striktně veřejné otázky, možná by hospodářství a společnost tak strašlivě neselhaly. Pro demokracii by to mohlo být i mravní ponaučení. Kdysi jsem o víkendu v Praze zažil, jak podél Vltavy jede za doprovodu policie asi 50 motocyklů a pár chopperů. Nejdřív jsem si myslel, že jde o členy nějakého motorkářského klubu z Německa. Tato skupina však byla ta nejnesourodější motocyklová karavana, kterou jsem kdy viděl a v níž byly všechny možné typy motorek až po Harleye. Pár z nich bylo ozdobeno americkou vlajkou. Všichni v tom procesí byli Češi a uzavíral je starý cadillac z roku 1970, který měl na sobě nápis “Vltava Ride”. Poprvé jsem byl při pohledu na americkou vlajku dojatý. Dívaje se na jezdce (k některým se pevně tiskly jejich přítelkyně) jsem měl pocit, že na pádu železné opony má životní styl Bezstarostné jízdy stejný podíl jako Ronald Reagan nebo Michail Gorbačov. Dennis Hopper a Frank Zappa rozhodně inspirovali některé Čechy mnohem víc než nějaký George Bush. Česká televize náhodou druhý den Bezstarostnou jízdu dávala. Tuto esej pak propojuje popis filmu z jednoho televizního magazínu: “Svoboda je děvka a my jedeme bezstarostně dál.”
01.02.2002
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář