Německý koutek

Německý koutek; Heather Allen, Susanne Britz, Filipa Cesar, Koscheisen & Hullman, Zoltan Laszlo, Bernd Mechler,
Jiří Surůvka, Barbara Willie, Simone Zaugg;
Galerie Václava Špály, Praha, 26. 6.–31. 8. 2002
Německý koutek je oblíbená turistická atrakce. Leží ve městě Koblenz a tvoří ji poloostrůvek na soutoku řek Rýn a Mosel. Koutek se proslavil kolosální jezdeckou sochou prvního německého císaře Viléma I. — památníkem národního sjednocení v 19. století.
Skupina umělců pobývajících v uměleckém centrum Schloss Barmoral v Bad Ems nedaleko Koblenze v polovině června 2002 připravila v pražské Galerii Václav Špály výstavu pojmenovanou po této turistické atrakci. Výstava Německý koutek však neukazovala žádné “německé” umění; účastnilo se jí deset umělců, z čehož jen pět byli Němci. Ostatní pocházejí ze Švýcarska, Anglie, Rumunska, Portugalska a České republiky. Z posledně jmenované země je také iniciátor celé akce Jiří Surůvka. Výstava neměla kurátora, ale připravili ji samotní umělci. Společně se dohodli na jejím půdorysu ve dvou patrech galerie. Prostá kubatura místností se ukázala pro výstavu jako nanejvýš nápomocná.
Krajně rozdílná média a jejich obsahy na výstavě korespondovaly. Mohl vzniknout dojem téměř surreálního společného podniku, na kterém se podílí tužka a fotografie, smeták a paleta, zvukové záznamy a rukodělnost, video a plátno, olejové barvy a celočalouněné křeslo. Inspirovaná inscenace ve svém celku přesáhla souhrn jednotlivých příspěvků a obdařila výstavu nečekaným vedlejším efektem otočné scény s opakujícími se motivy, jejíž účinek byl založen na prodlevě mezi opakování některých prací.
Video Švýcarky Simone Zaugg Každý miluje zločin se stalo neúmyslně heslem pro vzájemné vztahy mezi díly a pro dvojsmyslnost v umělecké a každodenní oblasti. Heather Allen se ve svém videu snaží svému tělu přizpůsobit růžovou minisukni z latexové gumy. Jednoduše nepasuje, jako k sobě nechtějí pasovat umění a život. Vytrvale podstupuje mučení, při kterém po 22 minut posunuje sukní nahoru a dolu přes kyčle. Proti zákeřnosti objektu nepomáhají žádné nové strategie, nýbrž pouze velice specifický druh sebeironie.
Barbara Wille diváky pozvala do imaginárního salónu, který zázračně proměnila v kuřácký salónek s křeslem a stolkem s vyvrtanými otvory, do nichž umístila zapálené cigarety.
Zdánlivě jí přišel na pomoc malíř Bernd Mechler s tradiční malbou na plátně, jež dotvářela salonní atmosféru. Podobně jako cigaretový kouř jejich smyčky a stínování spojily začátek a konec, světlo a tmu, prostor a rovinu. Také Susanne Britz objasnila ve svých kresbách podivuhodnou “paměť”, malé a velké archy papíru spojující vnitřní a vnější svět. Dialektika v obrazech i v pojmech je podkladem také prací uměleckého páru Koscheisen a Hullmann.
Nejmenší příspěvek zabírající pouze několik málo čtverečních centimetrů pro výstavu vytvořila Filipa Cesar, která upozornila na neřešitelný rozpor mezi city a možností jejich prodeje. Použila červené tečky, jimiž se v galeriích obvykle označují prodaná díla, a z nich na zdi sestavila slovo “soul”. Jiří Surůvka představil pestrobarevné suvenýry z Bad Ems: fotografie hřbitova a pomníků, mezi nimiž je i Německý koutek, fungovaly jako model pořádkumilovnosti a piety vystavené na odiv.
Když byla instalace výstavy dokončena, rozhodl se Zoltán László pro svou subverzivní práci ve výkladní skříni, která spojovala venkovní fasádu s výstavním prostorem a křídle z loga sponzorské firmy Škoda s nesponzorovaným fermentem vystavovaných děl. Pojmenoval ji Ikarus jako tichý vpád umění do skutečnosti zabírající dvě poschodí.
Vážení milovníci umění, vážení kolegové,
rád bych se s Vámi podělil o své zklamání a rozhořčení nad účastí na výstavě v Galerii Václava Špály. Jde o událost, která poškozuje etiku naší profese, proti čemuž ostře protestuji.
Účastnil jsem se skupinové výstavy Německý koutek a instaloval své dílo do výlohy galerie. Práce formálně pracovala s logem firmy Škoda a zobrazovala transformaci tohoto symbolu v Ikara. Po zahájení výstavy však byla práce bez mého svolení odstraněna na pokyn ředitele galerie, který se tak chtěl vyhnout konfrontaci se společností Škoda, sponzorem galerie.
Jde o znevážení a nedostatek solidarity s kolegy, k němuž došlo za mými zády. Je to nefér. Obsah a význam díla nebyl čistě politický a rozhodně nešlo o protest proti firmě Škoda. Šlo spíše o otázku profese umělce (proto transformace loga v paletu) v kontextu podpory umění.

S úctou
Zoltán László
Laszloo@yahoo.com

01.03.2002