Jiné bienále

Všichni jsme jedna velká, šťastná a veselá globální rodina a pokud ne, alespoň bychom měli být. Takové je poselství letošního Berlínského bienále, které pod oficiálním heslem “Zájem, angažovanost, propojení” představuje v Postfuhramt na Oranienburgerstrasse, Kunst-Werke na Auguststrasse a stanici Bogen ve Friedrichshainu práce více než 49 umělců z 31 zemí. Bienále nabízí všechno možné od thajské masáže po indonézskou kuchyni servírovanou s pořádnou porcí počítačového žargonu a odkazy na “hegemonii” a “jinakost”. V konečném důsledku má tak hřejivé a miloučké poselství bienále v Berlíně podezřele blízko k reklamní kampani United Colors of Benetton. “Jsme jeden svět”, říká Saskia Bos.
Saskia Bos, 48, ředitelka nadace De Appel v Amsterdamu a kurátorka letošního vychvalovaného berlínského uměleckého spektáklu ví, že propagování ideologicky korektního, hodného umění je riskantním podnikem. “Je tu riziko, že vám z toho vyjde něco bezstarostného, představa jednoho velkého šťastného světa, a to by bylo smrtelné,” říká během posezení v kavárně od Dana Grahama na dvoře Kunst-Werke s výhledem na citát od Waltera Benjamina (“Lze říci, že dílo, které prezentuje korektní politické tendence nemusí vykazovat žádné další vlastnosti.”) a na nerezovou klouzačku Carstena Höllera, pozůstatek minulého bienále z roku 1997. “Stejně,” říká Bos, “jsme koneckonců jeden svět, jsme všichni propojeni, takže se družme a užívejme si.”
Saskia Bos sešla ze svého dočasného působiště v Kunst-Werke, aby po miliónté vysvětlila, jak se letošní Berlínské bienále liší od toho předešlého, a co je vůbec jeho cílem v době, kdy podobnou akci pořádá snad každé velkoměsto na světě. Ale ještě než se pustila do vysvětlování, co letošní bienále znamená, chtěla Saskia Bos pohovořit o tom, co není.
“Zajímá nás já, ale ne v jakémsi sebeuspokojivém smyslu, nikoli jako niterní emoce, nikoli jako umění, které odkazuje k sobě samému,” vysvětluje. “Nezajímá nás žargon, tady nenajdete hermetický umělecký jazyk. Nezajímá mě ani umění, které se snaží šokovat. Zajímá mě umění, které se zaměřuje na ‘jiné‘, umění, které se vztahuje k jiným kulturám. Konfrontace. Závazek. Propojenost. Nové poselství pro nové tisíciletí.”
Bos říká, že Berlínské bienále uspořádala proto, aby napomohla šířit Weltoffenheit (otevřenost světu), “ale nikoli politicky korektním způsobem”. Jejím záměrem, který doufá, že se jí podařilo prezentovat, je umění přímo oslovující diváka tváří v tvář, jeden na jednoho. Umění, jež nevyužívá pouze metafor, ale jde vstříc divákovi a uvádí jej do nových vztahů. Umění, které se snaží navázat přímý kontakt s jednotlivými diváky.
Prakticky to na Berlínském bienále znamená, že Surasi Kusolwong návštěvníky zve na uvolňující thajskou masáž. Navin Rawanchaikil podává specialitu indonézské kuchyně — sarongy. Jinde skupina sociálně cítících umělců z Dánska, Superflex, zřídila dočasnou mediální laboratoř, která navazuje vztahy s prozápadní mládeží v bývalé Jugoslávii a propaguje kulturní dialog a balkánskou DJ kulturu. Dan Peterman a 61st Street Bottle Cap Pasta Company zdarma a ve jménu mezinárodní solidarity podávají špagety. Všechno je, jak má být. Po příjemné masáži a uchutnávce dobrých těstovin Dana Petermana ale člověk postává na dvoře Kunst-Werke s otázkou, jestli ten prodavač sendvičů ze středního východu je jen chlápek, který se snaží přivydělat nějakou tu marku, nebo umělec nabízející to, co Charles Esche v katalogu bienále označuje jako “reálně existující” model “volné výměny v rámci kulturního experimentování”.
Jak Escheho esej ukazuje, za veškerou tou proklamovanou jednoduchostí a přímočarostí letošního bienále se schovává značná dávka pseudointelektuálního nánosu. Když na to přijde, představují mnohé práce v podstatě roztomilý trik. Skutečně, tak jako Esche, v thajské masáži vidíme “prostor pro otevřené zkoumání ekonomických a sociálních hodnot”? Esche píše, že Berlínské bienále zaujímá místo, které je nedotčené tržními mechanismy, kde “jiné modely lidského snažení existují v rámci platného ekonomického paradigmatu” a kde “vizuální kultura” nabízí alternativu kapitalismu. To je v nejlepším případě zbožné přání, protože umění na bienále s kapitalismem udržuje poměrně přátelské vztahy. Například Muntean a Rosenblum z Vídně, kteří jednu místnost v Postfuhramt vyvedli v podobě interiéru fast-food restaurace, kterou zdobí fotografie módně oblečených mladých lidí, sedících ve skutečném McDonaldu. Ti zase buď shlížejí na diváka nebo jsou zaneprázdněni pojídáním Big Maca pod idealizovanými obrazy “pretty vacant” teenagerů, kteří pózují jako v módních časopisech a mají na sobě dobře známé značky a současné módní doplňky. Rosenblum říká, že ji tyto postavy fascinují, “ne kvůli tomu, že jsou to mladí
a krásní lidé, ale protože to jsou lidé bez identity.” Jinými slovy ideální a idealizovaní spotřebitelé. Divák je také vyzván, aby se tohoto kouzelného McSvěta zúčastnil tím, že si oblékne uniformu úklidové čety ve stylu McDonald‘s a s mopem zapózoval před objektivem.
A pak tu ve foyer Postfuhramt máme instalaci Patricie Piccinini nazvanou Truck Babies (Miminka náklaďáků). Sestává ze dvou miniaturních nákladních vozů — jeden je natřen na růžovo, druhý na světle modro. Piccinini píše, že ji inspiroval výlet po amerických dálnicích, kde ji zarazil nedostatek divoké zvěře, a tak jedinou “skutečnou divou zvěří” byly náklaďáky supící po silnici. To ji přivedlo k otázce “a kde jsou miminka náklaďáků?” a následně motivovalo k tomu, aby vytvořila dvě sochy, zpochybňující “statut ‘přírody’”. Poté se ocitla v Tokiu, kde oslovila dvojici dívek ko-garu, japonských nákupních stíhaček, jež ji fascinovaly tím, že “si uvědomovaly pomíjivost”, a tím, jak “berou za své nové technologie a nové myšlenky”. Ukázala jim obrázky Truck Babies a zeptala se, co by jim poradily do života. Jejich odpovědi pak natočila na videokazetu, kterou teď v Postfuhramt společně se sochami prezentuje. Celé toto poněkud absurdní počínání, píše, bylo koncipováno jako průzkum lidského pohledu na svět přírody, “což pro mě představuje politickou otázku, ukotvenou v prožívané zkušenosti. Zajímá mě, co dnes příroda znamená, jak se změnilo naše chápání přírody”. Piccininiovou dále “fascinuje rozmanitost, složitost a svůdnost konzumu. Beru na vědomí jeho provinění, ale nemůžu ho nemilovat”.
Křečovitost prací Muteana/Rosenblumové a Piccininiové představují snahu vizualizovat předem formulované hypotézy. Navíc v nich není nic, co by naznačovalo jakýkoli kritický odstup od konzumní společnosti. Ale kdo říká, že by nějaký měly mít? Proč by měl umělec být nade vším se rozprostírající morální silou? “Umělec vynalézá nové způsoby plavání,” píše v katalogu Berlínského bienále teoretik Nicolas Bourriaud. Jinými slovy jde o nový způsob, jak jít s proudem; nový, přesvědčivě sexy způsob, jak konzumovat. Snad je to nová role současného umění prezentovaného na přehlídkách, jako je Berlínské bienále: nabídnout kostku cukru na hořké ekonomické kapky globalizace.
Tato myšlenka by organizátory Berlínského bienále přirozeně otřásla. Nedej bože, aby byl umělec považován za někoho, kdo stvrzuje etablované hodnoty. Každý se rád považuje za subverzivního
a avantgardního. Proto také přišli s takovými termíny, jako je “angažovaná autonomie” (Escher), jimiž popisují zde představované umělecké pozice, sestávající v podstatě z pohodlných způsobů, jak být konformní a zároveň rebelovat. V soukromí olíznout ruku, která vás krmí, zatímco na veřejnosti kvůli divákům uvyklým mýtu rebelantské avantgardy předstírat, že koušete. Nakonec to všechno spěje k tyjátru, fantazírování a sebeklamům. Sázka na Berlínské bienále má hodně nízký kurz. Člověk ani nehraje za skutečné peníze. Abychom citovali nedaleké graffiti, je to “měký odpor”, který není vůbec žádným odporem.

Přeložil Vladan Šír

Markus Muntean, Adi Rosenblum, Where Else, 2000, foto Jens Liebchen, archiv Georg Kargl
Všichni jsme jedna velká, šťastná a veselá globální rodina a pokud ne, alespoň bychom měli být. Takové je poselství letošního Berlínského bienále, které pod oficiálním heslem “Zájem, angažovanost, propojení” představuje v Postfuhramt na Oranienburgerstrasse, Kunst-Werke na Auguststrasse a stanici Bogen ve Friedrichshainu práce více než 49 umělců z 31 zemí. Bienále nabízí všechno možné od thajské masáže po indonézskou kuchyni servírovanou s pořádnou porcí počítačového žargonu a odkazy na “hegemonii” a “jinakost”. V konečném důsledku má tak hřejivé a miloučké poselství bienále v Berlíně podezřele blízko k reklamní kampani United Colors of Benetton. “Jsme jeden svět”, říká Saskia Bos.
Saskia Bos, 48, ředitelka nadace De Appel v Amsterdamu a kurátorka letošního vychvalovaného berlínského uměleckého spektáklu ví, že propagování ideologicky korektního, hodného umění je riskantním podnikem. “Je tu riziko, že vám z toho vyjde něco bezstarostného, představa jednoho velkého šťastného světa, a to by bylo smrtelné,” říká během posezení v kavárně od Dana Grahama na dvoře Kunst-Werke s výhledem na citát od Waltera Benjamina (“Lze říci, že dílo, které prezentuje korektní politické tendence nemusí vykazovat žádné další vlastnosti.”) a na nerezovou klouzačku Carstena Höllera, pozůstatek minulého bienále z roku 1997. “Stejně,” říká Bos, “jsme koneckonců jeden svět, jsme všichni propojeni, takže se družme a užívejme si.”
Saskia Bos sešla ze svého dočasného působiště v Kunst-Werke, aby po miliónté vysvětlila, jak se letošní Berlínské bienále liší od toho předešlého, a co je vůbec jeho cílem v době, kdy podobnou akci pořádá snad každé velkoměsto na světě. Ale ještě než se pustila do vysvětlování, co letošní bienále znamená, chtěla Saskia Bos pohovořit o tom, co není.
“Zajímá nás já, ale ne v jakémsi sebeuspokojivém smyslu, nikoli jako niterní emoce, nikoli jako umění, které odkazuje k sobě samému,” vysvětluje. “Nezajímá nás žargon, tady nenajdete hermetický umělecký jazyk. Nezajímá mě ani umění, které se snaží šokovat. Zajímá mě umění, které se zaměřuje na ‘jiné‘, umění, které se vztahuje k jiným kulturám. Konfrontace. Závazek. Propojenost. Nové poselství pro nové tisíciletí.”
Bos říká, že Berlínské bienále uspořádala proto, aby napomohla šířit Weltoffenheit (otevřenost světu), “ale nikoli politicky korektním způsobem”. Jejím záměrem, který doufá, že se jí podařilo prezentovat, je umění přímo oslovující diváka tváří v tvář, jeden na jednoho. Umění, jež nevyužívá pouze metafor, ale jde vstříc divákovi a uvádí jej do nových vztahů. Umění, které se snaží navázat přímý kontakt s jednotlivými diváky.
Prakticky to na Berlínském bienále znamená, že Surasi Kusolwong návštěvníky zve na uvolňující thajskou masáž. Navin Rawanchaikil podává specialitu indonézské kuchyně — sarongy. Jinde skupina sociálně cítících umělců z Dánska, Superflex, zřídila dočasnou mediální laboratoř, která navazuje vztahy s prozápadní mládeží v bývalé Jugoslávii a propaguje kulturní dialog a balkánskou DJ kulturu. Dan Peterman a 61st Street Bottle Cap Pasta Company zdarma a ve jménu mezinárodní solidarity podávají špagety. Všechno je, jak má být. Po příjemné masáži a uchutnávce dobrých těstovin Dana Petermana ale člověk postává na dvoře Kunst-Werke s otázkou, jestli ten prodavač sendvičů ze středního východu je jen chlápek, který se snaží přivydělat nějakou tu marku, nebo umělec nabízející to, co Charles Esche v katalogu bienále označuje jako “reálně existující” model “volné výměny v rámci kulturního experimentování”.
Jak Escheho esej ukazuje, za veškerou tou proklamovanou jednoduchostí a přímočarostí letošního bienále se schovává značná dávka pseudointelektuálního nánosu. Když na to přijde, představují mnohé práce v podstatě roztomilý trik. Skutečně, tak jako Esche, v thajské masáži vidíme “prostor pro otevřené zkoumání ekonomických a sociálních hodnot”? Esche píše, že Berlínské bienále zaujímá místo, které je nedotčené tržními mechanismy, kde “jiné modely lidského snažení existují v rámci platného ekonomického paradigmatu” a kde “vizuální kultura” nabízí alternativu kapitalismu. To je v nejlepším případě zbožné přání, protože umění na bienále s kapitalismem udržuje poměrně přátelské vztahy. Například Muntean a Rosenblum z Vídně, kteří jednu místnost v Postfuhramt vyvedli v podobě interiéru fast-food restaurace, kterou zdobí fotografie módně oblečených mladých lidí, sedících ve skutečném McDonaldu. Ti zase buď shlížejí na diváka nebo jsou zaneprázdněni pojídáním Big Maca pod idealizovanými obrazy “pretty vacant” teenagerů, kteří pózují jako v módních časopisech a mají na sobě dobře známé značky a současné módní doplňky. Rosenblum říká, že ji tyto postavy fascinují, “ne kvůli tomu, že jsou to mladí
a krásní lidé, ale protože to jsou lidé bez identity.” Jinými slovy ideální a idealizovaní spotřebitelé. Divák je také vyzván, aby se tohoto kouzelného McSvěta zúčastnil tím, že si oblékne uniformu úklidové čety ve stylu McDonald‘s a s mopem zapózoval před objektivem.
A pak tu ve foyer Postfuhramt máme instalaci Patricie Piccinini nazvanou Truck Babies (Miminka náklaďáků). Sestává ze dvou miniaturních nákladních vozů — jeden je natřen na růžovo, druhý na světle modro. Piccinini píše, že ji inspiroval výlet po amerických dálnicích, kde ji zarazil nedostatek divoké zvěře, a tak jedinou “skutečnou divou zvěří” byly náklaďáky supící po silnici. To ji přivedlo k otázce “a kde jsou miminka náklaďáků?” a následně motivovalo k tomu, aby vytvořila dvě sochy, zpochybňující “statut ‘přírody’”. Poté se ocitla v Tokiu, kde oslovila dvojici dívek ko-garu, japonských nákupních stíhaček, jež ji fascinovaly tím, že “si uvědomovaly pomíjivost”, a tím, jak “berou za své nové technologie a nové myšlenky”. Ukázala jim obrázky Truck Babies a zeptala se, co by jim poradily do života. Jejich odpovědi pak natočila na videokazetu, kterou teď v Postfuhramt společně se sochami prezentuje. Celé toto poněkud absurdní počínání, píše, bylo koncipováno jako průzkum lidského pohledu na svět přírody, “což pro mě představuje politickou otázku, ukotvenou v prožívané zkušenosti. Zajímá mě, co dnes příroda znamená, jak se změnilo naše chápání přírody”. Piccininiovou dále “fascinuje rozmanitost, složitost a svůdnost konzumu. Beru na vědomí jeho provinění, ale nemůžu ho nemilovat”.
Křečovitost prací Muteana/Rosenblumové a Piccininiové představují snahu vizualizovat předem formulované hypotézy. Navíc v nich není nic, co by naznačovalo jakýkoli kritický odstup od konzumní společnosti. Ale kdo říká, že by nějaký měly mít? Proč by měl umělec být nade vším se rozprostírající morální silou? “Umělec vynalézá nové způsoby plavání,” píše v katalogu Berlínského bienále teoretik Nicolas Bourriaud. Jinými slovy jde o nový způsob, jak jít s proudem; nový, přesvědčivě sexy způsob, jak konzumovat. Snad je to nová role současného umění prezentovaného na přehlídkách, jako je Berlínské bienále: nabídnout kostku cukru na hořké ekonomické kapky globalizace.
Tato myšlenka by organizátory Berlínského bienále přirozeně otřásla. Nedej bože, aby byl umělec považován za někoho, kdo stvrzuje etablované hodnoty. Každý se rád považuje za subverzivního
a avantgardního. Proto také přišli s takovými termíny, jako je “angažovaná autonomie” (Escher), jimiž popisují zde představované umělecké pozice, sestávající v podstatě z pohodlných způsobů, jak být konformní a zároveň rebelovat. V soukromí olíznout ruku, která vás krmí, zatímco na veřejnosti kvůli divákům uvyklým mýtu rebelantské avantgardy předstírat, že koušete. Nakonec to všechno spěje k tyjátru, fantazírování a sebeklamům. Sázka na Berlínské bienále má hodně nízký kurz. Člověk ani nehraje za skutečné peníze. Abychom citovali nedaleké graffiti, je to “měký odpor”, který není vůbec žádným odporem.

Přeložil Vladan Šír

01.02.2001