Časopis Umělec 2010/2 >> Vítězné tažení vuvuzely: Zakážeme slonům troubit? Přehled všech čísel
Vítězné tažení vuvuzely:  Zakážeme slonům troubit?
Časopis Umělec
Ročník 2010, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Vítězné tažení vuvuzely: Zakážeme slonům troubit?

Časopis Umělec 2010/2

01.02.2010

Jiří M. Špičák | zvuk | en cs de ru

Superhit letošního mistrovství světa ve fotbale v Jihoafrické republice, plastové trubky vuvuzela, pomocí kterých rozehrávají nejenom jihoafričtí fanoušci monotónní symfonie fotbalového povzbuzování, jsou oblíbeným terčem barvitých přirovnání — šedesátpět centimetrů dlouhá „otřesná píšťala“, jak trubku označil český záložník Tomáš Rosický, schytává nálepky ze všech stran, a to většinou pejorativního rázu. Trouba posledního soudu má imitovat stádo zmatených slonů na útěku, hnízdo šíleně rozezlených vos, případně kozu, která se zoufale souká na porážku.

Kus plastu ale není jenom prostředkem, pomocí kterého afričtí fanoušci ženou dopředu svoje vyvolené hráče — částečně také podává odpověď na otázku, jak dalece si západní svět zvykl na „svůj“ vlastní hluk a je neschopný akceptovat hluk cizorodý. Funguje jako zamyšlení se nad podobou současné hudby, je sociologickou pomůckou, která podává pomocnou ruku v procesu dešifrování vztahu fanouška a hráče. Především je ale fenoménem, který dalece přesahuje hranice největší sportovní akce světa.

Na začátku příběhu plastové trumpety, která v časovém rozmezí několika týdnů ovládla celý svět, stojí africká antilopa druhu kudu — z jejího rohu domorodci vyráběli stejnojmenné hudební nástroje, které zpočátku sloužili především jako jakási náhrada obecního rozhlasu — vesničané se pomocí troubení do antilopího rohu svolávali na schůze. Renesance se dočkala v šedesátých letech dvacátého století, přesněji v roce 1965: historka praví, že první vuvuzelu moderního střihu — tehdy ovšem ještě z hliníku — vyrobil jihoafrický fotbalový fanoušek Freddie Maake za použití částí svého jízdního kola.

Trumpeta postupně organicky prorůstala jihoafrickou fotbalovou kulturou a Jihoafričané dlouhé roky žďímali svoje plíce za okázalého nezájmu zbytku světa. Ten pravý kobercový nálet ale spustilo až letošní mistrovství světa, které se poprvé v historii koná v Africe. Politické rozhodnutí umístit nejsledovanější sportovní akci na světě do nejchudšího kontinentu spustilo vlnu, kterou nikdo nečekal. Na jejích vrcholku ovšem nesurfují světově uznávaní hráči, ale plastová trouba, která svým bzučením bourá hranice.


Ještě před zahájením šampionátu totiž nespokojení fanoušci a hráči rozvířili debatu, která prakticky nemá obdoby: zakázat jihoafrickým fanouškům jejich vuvuzely? Nebo přinutit rozmazlené hráče a diváky poslouchat zvířecí ryk neurvalých afrických fanatiků? Na první pohled absurdní návrh „zakázat lidem vydávat určitý zvuk“ byl ale myšlen vážně. Vuvuzela prý hráčům znemožňuje na hřišti efektivně komunikovat, nenávratně poškozuje lidský sluch — sto třicet decibelů, které vuvuzela vyluzuje, se vyrovná startování tryskáče —, nekonečné bzučení ruší milionům televizních diváků jejich fotbalovou idylu, na kterou čekali čtyři roky.

Naoko racionální argumenty ale skrývaly spíše pečlivě ukrytou snahu „uchránit“ náš evropský fotbal před nájezdem z divoké Afriky. Západní civilizace, která nejpopulárnější kolektivní hru na světě importovala na černý kontinent, se najednou nestačí divit, co s kdysi racionálním sportem udělali afričtí neznabohové. Objevily se snahy poradit Afričanům, jak „správně“ fandit, které jsou analogické s obecnou snahou Afričany dlouhodobě „poevropšťovat“. Šéf mezinárodní fotbalové asociace FIFA Sepp Blatter nakonec trumpety povolil a svoje rozhodnutí doprovodil frázemi o nutnosti zachovat autentickou atmosféru na zápasech. Konflikt mezi zklidněným evropským publikem a z řetězu utrženými Afričany ale už byl dávno zasetý.

Hromadný chór afrických vuvuzel pomohl vylákat na povrch vztah západního člověka k hluku — natolik nás obklopuje a do takové míry jsme jím prorostlí, že jej nevnímáme, uniformní bzučení velkoměst je pro nás tak organickou součástí života, že nás spíše uklidňuje. Vypěstovali jsme si přirozený protilék proti hluku, funguje ovšem jenom na hluk, který je „náš“. Jakmile do našeho světa vstoupí vetřelecký zvuk z jiných světů, nastává hromadná panika. Panika, kterou se odpůrci trumpet snaží maskovat za racionální argumenty a vymýšlejí desítky důkazů, které mají dokázat směšnost a nedůstojnost vuvuzelového způsobu fandění.

Nejčastějším argumentem a častým terčem internetových vtipů je fakt, že troubení vuvuzel je monotónní a trubači na zápasech vůbec nereagují na dění na hřišti. Spíše než „hloupost“ afrických fanoušků ale tohle specifikum ilustruje odlišný vztah fanoušků k fotbalistům. Evropští fanoušci začínají svoje mužstvo hlasitě povzbuzovat až v momentu, kdy se rýsuje výhra, hru pozorují zdánlivě nezúčastněně a jsou chladnější — v tomhle přístupu je zakódovaná i určitá „rozmazlenost“ moderní společnosti, která zažívá přesycenost stimuly a prostý fotbalový zápas už pro ni není tolik fascinující. Naopak pro afrického fanouška je klíčová participace na obrovském fotbalovém divadle, chce se zapojit do procesu, během kterého se rodí kouzlo zápasu a pro tento účel si vybírá ty nejhlasitější a nejvýraznější prostředky.

Kromě vuvuzel jsou součástí afrického fotbalového folkloru i divoké kostýmy, rituální tance, není to tak dávno, co se na hřištích před zápasy podřezávali kohouti jako úlitby fotbalovým bohům. Součástí realizačního týmu každého afrického celku je pak kromě obligátního trenéra také šaman. Není divu, že je civilizovaná Evropa šokovaná a nemůže uvěřit, co se stalo s jejím „dítětem“ fotbalem. Představa, že by měl kus takhle neuchopitelné Afriky proniknout i do Evropy budí v hlavách fotbalových funkcionářů nefalšovaný děs. Podobná expanze se skutečně rýsuje: v Anglii se vuvuzely prodávají po tisícovkách, dvacet procent fanoušků liverpoolského fotbalového klubu si prý přeje slyšet trumpety na domácích zápasech.

Činovníci bundesligového klubu Borussia Dortmund zakázali používání vuvuzel na svém stadionu dávno před začátkem sezony, postupně se přidávají další týmy napříč celou Evropou. Argumenty proti vuvuzelám se vesměs točí kolem touhy zachovat na stadionech evropskou atmosféru a nevpustit mezi ochozy starého kontinentu ani střípek africké kultury (jak politicky nekorektní v době všeobecné autocenzury), spíše než o snahu udržet naživu evropský způsob povzbuzování zpěvem a skandováním se ale zdá, že jde především o obranný mechanismus a snahu nepouštět si k tělu cizorodý zvuk. Oficiálním místům nevadí, že je vuvuzela hlučná, vadí ale, že nabourává obecně přijímanou představu o tom, jak má „správný“ hluk znít.

Vuvuzela z celého konfliktu vychází jako nástroj, který po dlouhé době opět přišpendlil zvuku jeho dávno ztracený potenciál, totiž burcovat, vyvolávat diskuze. Ve světě, ve kterém neexistuje ticho, se skoro mohlo zdát, že je lidstvo naprosto obrněné a vůči „pouhým“ zvukům nevšímavé. Tsunami reakcí, které vuvuzely vyvolaly, nás ale můžou utvrdit v dojmu, že lidé mají ještě pořád uši nastražené.


Kromě sobeckých a skrytě rasistických ohlasů, mezi jejichž autory můžeme překvapivě často počítat české fotbalové komentátory a experty v televizních studiích, je internet přeplněný také lidmi, pro které je vuvuzela především postmoderním artefaktem, který je záhodno vřazovat do nových kontextů. Téměř současně se zahajovacím hvizdem úvodního zápasu mezi domácí JAR a Mexikem se internetová diskuzní fóra zaplnila desítkami memů kolísavé kvality. Vtipy, jejichž obsahem je vesměs žehrání na obtížnost vuvuzel, jsou většinou jenom povzdechem nad nutností otravné bzučení nějak přetrpět.

Objevují se ale i originálnější motivy: „partitury“ pro správnou hru na vuvuzelu, kde z notové osnovy ční jenom jediná nota, coververze legendární skladby Johna Cage 4’33”, samozřejmě v úpravě pro sólovou vuvuzelu. Na obalu kultovní blackmetalové desky Filosofem od Burzum postava najednou netroubí na norský folklorní nástroj, ale na plastovou trubku. Vuvuzelovým zvukem jsou samozřejmě opředené i sociální sítě — Youtube přidal ke všem videům speciálního ikonku fotbalového míče, která spouští troubení vuvuzel, na Twitteru se slovo „vuvuzela“ dlouhodobě drží mezi trendy slovy.

Reakce podle pradávného principu „nemůžeme s tím nic dělat, tak si z toho aspoň uděláme legraci“ jsou přirozeným a očekávatelným způsobem, jak se se zvukem vuvuzely vypořádat. Internetové rádio vuvuzela.fm přehrávající v nekonečné smyčce třicetisekundovou nahrávku vuvuzely se ale opovážlivě dotýká další aspektu kultovní trumpety — monotónní zvuk má totiž při správném poslechu ambice fungovat stejně, jako hudba umělců, kteří zacházejí s takzvanými hudebními drones, tedy nepřerušovaným tokem sonického masivu.

Facebooková skupina „Zakažme fotbal na vuvuzelových koncertech“ je sice spíše recesí než čímkoliv jiným, faktem ale zůstává, že vuvuzela může při správném pohledu a poslechu zajistit i hudební zážitek. Při aktivním poslechu chaoticky neuspořádných vuvuzelových tónů padají jména jako La Monte Young nebo Phill Niblock a tato přirovnání rozhodně nejsou tak perverzní, jak se může zdát. Pro věčné hledače nových hudebních podob je vuvuzela jako dar z nebes. Není natolik prefabrikovaná, jako komerčně úspěšná world music, přesto představuje autentický import z exotické Afriky. Zároveň funguje naprosto organicky a přirozeně, hrát na vuvuzelu může prakticky každý a nejsou výjimkou zápasy, při kterých zároveň zní několik desítek tisíc trumpet najednou. Viděno hudební optikou je každý fotbalový zápas unikátním zvukovým zážitkem, navíc se nabízí možnost slyšet vuvuzelu v jejím přirozeném prostředí, není tedy potřeba její zvuk vytrhávat z kontextu a pro poslech jejího zvuku vytvářet umělé podmínky.

Bohužel je ale nutné vypravit se na fotbalový zápas osobně — provozovatelé televizních stanic totiž po několika zápasech podlehli tlaku větší části fotbalové veřejnosti a ruchové mikrofony ze stadionů ztišili. Bude zajímavé pozorovat, jakým způsobem bude zvuk vuvuzely proplouvat nad světem a jestli se monotónní troubení dočká svého vrcholu v příští sezoně. Ta totiž ukáže, nakolik se lidé nechali okouzlit zvukem plastové trumpety a jestli odolali možnosti donést si původně africkou trumpetu na zápas v České republice, Německu nebo Anglii. Už teď je ale jisté, že táhlý zvuk jihoafrické vuvuzely je jedním z mála zvuků, který se stane součástí kolektivní vědomí větší části lidstva. Alespoň na nějakou dobu.





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
04.02.2020 10:17
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
cena
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
2001, 20.3 x 25.4 cm, Painting on Canvas
Více informací...
445,20 EUR
497 USD
2001, 21.5 x 28 cm, Print
Více informací...
120 EUR
134 USD
Černický je performer i malíř, vystavuje fotografie, objekty a video. Na jeho výstavách můžeme často objevit trojrozměrné dílo,...
Více informací...
9 EUR
10 USD
"Thanatopolis" limited Collection for London Show.
Více informací...
39 EUR
44 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS LONDON

 

SKLAD
Arch 8, Resolution Way, Deptford

London SE8 4NT, Spojené Království
Otevřeno na objednávku.

 

KANCELÁŘ
7 West Street, Hastings
East Sussex, TN34 3AN
, Spojené Království
Open on appointment
 

Ivan Mečl
ivan@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082

DIVUS
NOVA PERLA
Kyjov 37, 407 47 Krásná Lípa
Česká Republika

divus@divus.cz
420 222 264 830, +420 602 269 888

Otevřeno denně od 10:00 do 18:00
a na objednávku.

 

DIVUS BERLIN
Potsdamer Str. 161, 10783 Berlin, Germany

berlin@divus.cz, +49 (0) 1512 9088 150
Otevřeno na objednávku.

 

DIVUS VÍDEŇ 
wien@divus.cz
DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSKVA & MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus 23.05.-17.06.2017 STU MEAD & MIKE DIANA IN PARIS