Výběr finalistů letošního ročníku Turnerovy ceny je překvapivý nejen proto, že jsou po dlouhé době nominováni hned dva malíři, ale především proto, že pouze jeden ze čtyř finalistů se narodil v Británii. Podle předsedy poroty, vlivného ředitele Tate sira Nicholase Seroty tento výběr reprezentuje současnou scénu v její šíři a přirozeně tak zahrnuje i umělce, kteří v Británii pouze působí. To platí o Němci Wolfgangu Tillmansovi, jehož fotografie jsou dobře známé nejen z volných galerijních instalací, ale i ze stránek módních časopisů, o dánském absolventovi Goldsmiths' College Michaelu Raedeckerovi (obr.), který své křehké obrazy situuje většinou do povědomých venkovských krajin, i o neurotické realistce Tomoko Takahashi, která se kromě svých chaotických instalací v poslední době věnovala rovněž parodickému počítačovému projektu WordPerhect. Jediným britským zástupcem zůstává Glenn Brown, jehož obrazy čerpají z děl starých mistrů. Výstava finalistů bude v Tate Britain otevřena 25. října.
Doporučené články
|
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.
|
|
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
|
|
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
|
|
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
|
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář