Tykadlo

Pohled na futuristicky, kubisticky a surreálně vyvedené Ferdy mravence a brouky Pytlíky nevyděsí k smrti jen Ondřeje Sekoru. Postavičky “práce všeho druhu” vznikly na začátku osmdesátých let; symbolizovaly stádního člověka normalizační doby a zároveň byly symboly respektovanými režimem i vzpomínkou na dětství. Tvůrce ferdovských obrazů, Josef Ryzec, zamýšlel vytvořit sice sofistikované, ale jinak vlastně humorné a zábavné obrazy pro české publikum. Při pohledu na ně však ještě dnes divákovi tuhne krev v žilách.
Přetlak mentálních schopností, mnohavrstevnatého talentu v kombinaci s morální zodpovědností zapříčinily, že se i Ryzec stal člověkem mnoha profesí. Dnes je možná víc než jako malíř znám svým donkichotským bojem uvnitř výtvarné obce proti organizaci ochraňující autorská práva a proti Nadaci ČFU (obě jsou dědictvím komunismu a obě mají různé soudní spory s dalšími institucemi a jednotlivci — pozn. aut.). Naposledy se veřejně jako malíř a organizátor prezentoval několikrát zopakovanou akcí Chrasten a poté projektem Staré, nejstarší i jiné pověsti české na Vyšehradě. Veřejnost však tyto trochu nostalgické a poloprofesionální akce, kde se vedle sebe objevovala díla velmi různorodé kvality, ignorovala. V roce 1996 byla údajně ještě Josefu Ryzcovi zakázaná výstava v budově bývalého Gottwaldova muzea v Praze. Poslední Ryzcovy vystavené obrazy mají od Ferdů hodně daleko; společným jmenovatelem zůstává jejich existenciální hrůzyplnost, ačkoliv jsou zase poměrně humorné.
Josef Ryzec se nejdřív zamiloval do vědy a loutkového divadla. Po absolvování gymnázia jej, jako mnoho dalších nevhodných (jeho strýc emigroval), nepustili ke studiu. Nastoupil na své první místo — do Spolku přátel žehu. Odtud zřejmě pramení autorův černočerný humor.
Později vystřídal mnoho různých zaměstnání a malovat začal ve chvílích volna, jelikož své ženě výtvarnici a jejím spolužákům chtěl ukázat, že jsou líní, a vybídnout je k pracovitosti. Kromě toho slušně bubnoval, skládal muziku, pracoval ve střižně na Barrandově a vypracoval se až na pomocného režiséra. Sám dopisoval a vylepšoval některé scénáře, jeden filmový dokonce vytvořil a dosud nerealizoval. Přitom stále maloval. (Mimochodem zmíněný film Josefa Ryzce se jmenuje Pimprlové vraždy a nabídl ho k natočení Formanovi.)
Josef Ryzec byl fascinován moderní malbou. Obdivoval jejího zakladatele Cézanna, tvorbu Pabla Picassa považuje za nedostižnou. Jako většina samouků prošel dějinami umění tak, že si všechny styly vyzkoušel. Zvláště dvěma jmenovaným malířům věnoval velkou píli a v jeho archívu najdeme i velmi zdařilé kopie. Kubismus ostatně Ryzec dokáže parafrázovat a rozmnožovat až do jakýchsi jeho postmoderních forem, které respektují kubistické kánony, na druhé straně je však značně ironizují.
V roce 1982 má Ryzec samostatnou výstavu Pocta Cézannovi, kde rekapituluje své pátnáctileté úsilí. V té době stále působí na Barrandově. Ve své tvorbě ctí základní tezi, že není-li umění pravdivé, nejedná se o umění, ale o podvod; domnívá se, že na umění se lze spolehnout. Tváří v tvář jeho pikantním malbám si člověk uvědomí, jak odvážné, či jak humorné tvrzení to je. Ryzec je přesvědčen, že vážné se vytváří mnohem snadněji než veselé. Veselost jeho pláten má ovšem funebrácký plášť.
Hmyzí svět podle Sekory cézannovské výstavě předcházel. Většina obrazů četné série nese datum 1981, kdy se také uskutečnila výstava v Klubu mládeže Dvojka, celá pojatá v pytlíkovském a ferdovském stylu. Atributy tykadel, broučích zadečků a téměř už disneyovských kukadel proměnil Ryzec v samonosné symboly, které podle pravidel kubismu rozmístil po ploše. Používá je v různých variacích, z jednotlivých částí vytváří nové postavy i paralely klasických děl. Někdy létají vzduchem jednotlivé mravenčí orgány, někdy z nich vznikají nové útvary nazvané autorem Ferdostroje. Motiv Pytlíkova tykadla složeného z postupně se zmenšujících koulí je přímo prototypem avantgardního designu a navíc už je anténou do dalšího tisíciletí. Objev tohoto tykadla má pro Ryzce význam, asi jako pisoár pro Duchampa. Toto tykadlo by si určitě zasloužilo jednu kapitolu v českém příběhu umění.
Každý obraz má v sobě zakódované další významy, pro které byl realizován. Ryzec ve své práci používá rád podobné rébusy, protože jeho cílem zřejmě není dílo samo, ale spíš komunikace s divákem, v případě Ryzce většinou s autorovi známým divákem, kterému dává úkoly ve snaze ho hlavně pobavit. Sám připouští, že nezasvěceným může připadat jako cvok a podivín.
Jediným veřejným a dokonce mezinárodním úspěchem byla pro Josefa Ryzce výhra v mezinárodní soutěži známek vyhlášené OSN k příležitosti konference o prevenci kriminality. Ryzec navrhl prostřílené postavičky z pouťových střelnic. Parafráze střeleckých terčů jsou však zároveň postavami z různých slavných obrazů. Paradoxem bylo, že proti vydaným známkám protestovala Světová židovská organizace, která se údajně ve figurách poznala. Kdo dobře zaseje, sklidí i pěknou pointu.
Od vzniku sekorovského cyklu uběhlo dvacet let. Nebyl publikován, ani znovu vystaven. Možná vznikl pro pobavení několika přátel, ale jeho humor je nadčasový. Kdo však nechce mít obskurní sny, nechť si neprohlíží následující stránky.

01.02.2001