Doufáme, že nám čiňani odpustí

S mladou režisérkou Lucií Královou jsme se setkali kvůli dokumentárnímu snímku Ztracená dovolená. Dřív než jsme zapnuli diktafon, omluvila se, že o některých detailech nebude mluvit. Chce, aby film diváky překvapil. Kostra však byla jasná: Budeme mluvit o nálezu dvaadvaceti negativů, na nichž si skupina Asiatů dokumentovala cestu po Evropě. A o rozhodnutí natočit film, který bude jednak hledáním několika lidí z nejlidnatější země světa, jednak o tom, co se dá zjistit z turistických fotografií.
V době, kdy jsme rozhovor domlouvali, byl film těsně před dokončením. Už to vypadalo, že happyendem neskončí. Najednou se ozvala čínská televize a pozvala Královou do Pekingu, aby se zúčastnila vysílání jejich příběhu v zábavním pořadu. Vždy doufala, že ztracené negativy vrátí původním majitelům, nyní se to zdá být na dosah ruky.
Když jsme si ale vyslechli, co všechno štáb filmařů podnikl, aby „své“ Číňany našel, neodpustil jsem si poznámku: „Vlastně můžeme být rádi, že se televize ozvala až teď. Kdyby se to stalo hned na začátku, přišli bychom o detektivku.“


Na začátku by náhodný nález negativů. Jak k němu došlo?
Našel je Láďa Jelínek, člověk, kterého jsme předtím vůbec neznali. Studoval architekturu a jezdil do Švédska pracovat. Měl tam takový druh práce, v Göteborgu vyklízel byty a vynášel odpad do kontejneru. A v kontejneru objevil poničený a skoro prázdný kufr. Otevřel ho a v kufru našel igelitku a v ní nevyvolané negativy. A on je, aniž by tušil, co na těch negativech je, sebral a odvezl do Prahy.

A později vyvolal.
On to chvíli nechal a pak se svým kamarádem Víťou Pavlem, který později spolupracoval na naší výstavě a kterého zajímalo, co na těch negativech je, vyvolali část negativů. Narazili zrovna na ty nejzajímavější fotky. Je na nich jediný člověk, co se opaluje oblečený. Hned bylo jasný, že je to Asiat. Jinde byli Asiati na skupinových fotografiích. Ale v té době jsme se ještě neznali.
Já v té době připravovala absolventský film o masovém turismu. Chtěla jsem ho natočit už dlouho, měla jsem napsaný scénář, ale pořád mi přišel obecný. Nechtěla jsem točit davy turistů. A v té době mi někdo v hospodě řekl o tom nálezu, spojili jsme se, potkali a rozhodli o tom udělat film.

Hned na začátku jste z nalezených fotografií udělali výstavu v Mánesu.
První bylo rozhodnutí dělat film s příběhem, který něco vypoví o podobě masového turismu. Ty fotografie, to je přesně jako postava ve filmu. Ukážete obraz a v něm je obrovská informace. Nepotřebujete nějaké smyšlené rozbory. Stačilo jednoduše začít u těch fotek.
Napadlo nás, že budeme ty lidi hledat a že jim ty fotky vrátíme. To je příběh filmu. A vlastním tématem je, co se dá o člověku poznat prostřednictvím fotografie.
Začali jsme tím, že jsme se ptali lidí v Praze, Číňanů, sinologů. Hodně lidí nám řeklo, že na fotkách budou Korejci nebo Číňani. A my začali pátrat a říkat si, že bude užitečný vědět něco o těch místech, kde byly fotografie pořízeny. Věděli jsme, že je to Skandinávie, ale na některých snímcích byly úplně neznámé fjordy. Napadlo nás, že když lidé uvidí fotky na výstavě, tak přijde nějaká zpětná vazba. A proto jsme tu výstavu udělali.

U koho jste začínali při prozkoumávání těch fotografií a co vám přišlo nejdůležitější zjistit? Jaký byl první nápad jak fotografie analyzovat?
Nejdříve jsme se na to podívali lupou, jestli najedeme nějaké identifikační znaky – poznávací značky na autech nebo hotely. A těch jsme tam pár našli. Ale i tak to bylo těžký. Normální člověk nemá přístup k databázím poznávacích značek, protože až na několik málo zemí nejsou veřejné.
Navíc, přestože jsme fotografie našli ve Švédsku, jedna poznávací značka byla dánská, druhá na karavanu, u kterého se naše skupina fotografovala, byla německá. To byla taková detektivní rovina.
Důležité bylo zjistit národnost lidí na snímcích. Byli jsme v tom hodně skeptičtí, ale jak jsme se ptali lidí, jeli jsme také do Zbraslavi, kde se otevírala výstava jednoho tchajwanského malíře. Pro zdejší komunitu to byla obrovská událost a přišlo hodně Tchajwanců. Ti nám potvrdili, že musí jít o Číňany, a podle nápisu na jedné z fotek dokonce poznali, že vznikla na ostrově Hainan. My jsme potom na internetu dohledali hotel, v němž byl snímek pořízený.
Ale zjištění, že jde opravdu o Číňany, obrátilo naše představy naruby. Říkali jsme si, že kdyby šlo o Japonce, najdeme je. Ale jak hledat Číňany v Číně? Lekli jsme se, ale byla to výzva, která nás začala hodně zajímat.

Když už jste tedy věděli, že se vší pravděpodobností jde o Číňany, koho jste kontaktovali, abyste se dozvěděli něco o čínské turistice?
V Čechách je čínské sdružení, které má centrum na Pankráci a vede ho paní Rusková. Naproti Delvitě na hnusném sídlišti je takový umakartový prostor z 80. let, s čínskými ozdobami a malým obchodem. Shodou okolností jsme sdružení kontaktovali v únoru během oslav Nového roku. Ptali jsme se na fotografie a lidé z nich začali číst různé věci. Překvapil nás úplně odlišný přístup od přístupu Evropana, který se třeba zasměje, nebo mu takové fotografie připadají všechny stejné. Najednou to má v ruce Číňan a například z obličeje umí poznat konkrétní věci.

Co jste se dozvěděli?
Například to, že by mělo jít o lidi z některé provincie na severu Číny, to znamená od Pekingu nahoru. Nebo podle oblečení určili, že jeden z nich je pravděpodobně venkovan a že jde o bohaté lidi, kteří asi budou úředníci, prostě nějak spojeni se státním aparátem. A naopak, když se na to podíval Čech, říkal „mafiáni“ nebo „špióni“, úplné protiklady.
Ve skupině funguje hierarchie, takže muž v bílém, který je vždycky uprostřed, má autoritativní postoj, a tohle Číňané poznali. Dokonce určili jakéhosi jeho tajemníka a druhého tajemníka, podle toho, kdo se s kým fotografuje, kdo stojí vpravo a kdo vlevo.
Například na jedné fotografii je skupina před křižníkem. U ní nás upozornili, že muž v bílém zaujal tradiční posed s rozkročenýma nohama a rukama na kolenou. Říkali, že to bude muž, který pochází z vesnice a odstěhoval se do města. Proto prý chodí i takto oblečený.
Vzhledem k tomu, že Číňané nemohou příliš cestovat, nám tvrdili, že to bude pracovní cesta. Nechtěli, aby se o tom moc mluvilo, ale že tady velmi pravděpodobně měli nějaké jednání a zbytek výletu si udělali po svém, načerno za státní peníze, protože tak se to dělá.

Víte už něco o cílech jejich cestování?
Tak především víme, že se fotografovali. A to hodně a na neuvěřitelných místech. (smích) Proč tu byli, to zatím nevíme, a jestli je najdeme, moc ráda by se jich na to zeptala.
Co se z fotek dá objevit, to je jiného druhu. Například v Norsku, úplně ve volné přírodě, objevili pampeliškové pole. Když jsme ho po čtyřech letech objevili také, tak jsme zjistili, že je na soukromém pozemku a že se kvůli fotografiím musí přelézt plot. Je tam skvělý výhled na krajinu.
Zaklepali jsme na dveře domu, ke kterému to pole patří, a mluvili se dvěma Nory, co tam žijí. A ti nám potvrdili, že se to tam děje docela často. Zastaví autobus, lidé vyskáčou, přelezou plot a vyfotografují se.
Jak jsme cestovali po stejných místech jako oni, stali jsme se novými turisty a také jsme se fotografovali. Přemýšleli jsme, proč to naši Číňani dělali tak často, vždy nejdříve pohromadě a pak třeba každý zvlášť. Došlo nám, že museli mít jednoho člověka, který byl jejich fotografem. Možná řidič, nebo překladatel.
Podařilo se nám dokonce najít dva Němce, se kterými si udělali fotografii. A ti si vzpomněli například na to, že ti Číňani neuměli anglicky.

Mohli jste tedy dráhu jejich cesty rekonstruovat. Zjistili jste, co je zajímalo, jestli památky, příroda, nebo třeba města a továrny?
Je zajímaly především pampelišky. Většina materiálu, celkem 756 fotografií, je z pole s pampeliškami. Ptali jsme se, jak je to v Číně s pampeliškami, a dozvěděli se, že v Číně jsou, ale že zajímavý pro ně je hlavně fenomén volné přírody, který neznají tak jako my. Teprve v poslední době se tam rozmáhá cestování po vlastní přírodě, ale jinak mají rádi vše ohrazené, zahrady na malých plochách, které oceňují jako svébytnou harmonii. Mají úplně jiný pohled než my.
Tady si začali fotit volný prostor a řekli bychom, že hodně evropsky. Ale na druhou stranu nikdy nedělali detaily, dělali celky a centrální kompozice a skupinové aranžované fotografie.
Drtivá většina fotek je v přírodě a jen výjimečně před památkami. Za jediné turistické atrakce by se dal považovat skokanský můstek v Oslu a tamní radnice.
Cestu začali asi v Německu, kde se fotili v Heidelbergu. Tam se vyfotili u heidelberského hradu, kde je asi zaujala líbivost a pitoresknost města. Potom byli ve Frankfurtu a tam se vyfotili jenom na náměstí před nějakými domy. A potom už byli ve Skandinávii. A my nemáme žádnou fotografii z Dánska, ze Švédska a všechny fotografie jsou z Norska.

Který z nich snímky pořizoval? Jsou z jednoho aparátu?
Na to přišla naše produkční. Jeden z nich má kvalitní zrcadlovku. Ve chvíli, kdy autor použil blesk za dne, nebo je zkažená kompozice, tak to fotil někdo jiný. Tím jsme zjistili, čí byl aparát. Z cesty musí existovat ještě spousta fotek a také videozáznam, protože na fotkách vidíte, jak někteří drží kameru.

Říkala jsi, že na cestu jste jeli čtyři roky po nich. Jak jste si byli jistí, že někdo neměl kufr třeba rok, dva doma a teprve pak ho vyhodil?
Negativy byly objeveny v kontejneru v roce 2001, ale my jsme samozřejmě nevěděli, jestli nejsou starší. Byli jsme ale schopní zjistit roční období, protože pampelišky rozkvétají na přelomu května a června.
Přesný rok jsme zjistili paradoxním způsobem. Měli jsme jednu fotku s ještě zasněženou krajinou a malou chatičkou v pozadí. Jeli ­jsme po Norsku autem a náš kameraman najednou zastavil a povídá: „Tady já to znám podle tý fotky.“ A zjistili jsme, že se chatička pěkně proměnila a že je z ní obrovský hotel. Šli jsme do něj a majitele se zeptali, kdy chatu přestavěl. Protože měl záznamy o stavebních pracích a tom, co kdy dělníci dělali, určili jsme přesně, že negativy jsou opravdu z roku 2001.

Prý jste kontaktovali i Interpol?
Ano, ale bylo to zklamání. Dva měsíce jsem dojednávala schůzky s kriminalisty. Dozvěděla jsem se, že Interpol funguje i v Číně, ale že právě tam komunikace vázne. Nakonec jsem se setkala se sympatickou mluvčí, která mi vysvětlila, že mi nemohou s ničím pomoct. Podobně jsme jednali s českou policií, ale i tam řekli, že pokud nikdo z nich nespáchal zločin, tak po nich nesmějí pátrat.
Navíc mám došlo, že kdybychom Interpol přemluvili a on by naše lidi našel, zkazili bychom jim pověst. A my k nim musíme mít nějaký respekt. Už tak nevíme, jak zareagují na to, že se s nimi na výstavě vyfotila spousta lidí.

Jak jste se pokoušeli dostat do čínského prostředí?
My jsme samozřejmě neměli peníze na cestu do Číny. A tak jsme kamarády, co tam jeli, různě vybavovali fotografiemi a kamerou, aby to tam šířili. Udělala se spousta rozhovorů o tom, co Číňané poznají z fotografií, ale o systematickém hledání nemůže být řeč. Pořád ­jsme se pokoušeli kontaktovat televizi. Noviny ani ne, protože v Číně vychází spousta novin, ale nemají velké pokrytí. Že by tam vycházel jeden deník v nějakém obrovském nákladu, to tam nefunguje.
Proto jsme si říkali, že nejlepší by bylo dostat to třeba do zpráv. Spolupracovat s čínskou televizí je ale těžké. I vzhledem k cenzuře. Přestože máme lidi, kteří znají řeč a znají tamní mentalitu.

Jakým způsobem by takový materiál mohl podléhat cenzuře?
Třeba proto, že nevíme, co ti lidé v Evropě dělali...
Názory se liší. Jsou lidé, kteří tvrdí, že by takový příběh byl v Číně zajímavý, protože odpovídá tomu, o co se dnes Čína mezinárodně snaží na kulturní a mezilidské úrovni. Ale samozřejmě dál platí, že jakákoliv narážka je pro ně symbol a má pro ně spoustu významů. Podobným případem byla čínská verze soutěže Čína hledá superstar, která se stala symbolem demokracie a byla enormně populární. Všichni zuřivě hlasovali.
Když se ale vrátím k médiím – už v Německu jsme měli stopu. Na fotografiích z Německa byl Číňan, který na ostatních fotkách není. Protože tyto fotografie jsou z Heidelbergu, říkali jsme si, že tam asi žije a že ho půjde nalézt, protože Heidelberg je docela malé město. Spojili jsme se s místními novinami, které vycházejí v nákladu 45 tisíc výtisků, a vyšel článek. Uveřejnili fotografii, dotyčnou osobu zakroužkovali, ale žádná reakce nepřišla. Říkali jsme si, že možná ti lidé udělali něco, co není úplně košer, a proto se ten člověk nechce ozvat.
Jediný, kdo se nám ozval, byl Němec, který měl podobný příběh. V písku na pláži našel špulku negativu, vyvolal ji a s lupou si prohlížel rodinku. Na čepici jednoho muže objevil název sboru amerických hasičů. Poslal to na jeho adresu a za čas mu přišel děkovný dopis. Muž na fotkách byl majitelem cestovní kanceláře, která organizuje výpravy na lamách. Nálezci nabídl výpravu na lamách zdarma.
Do čínské televize jsme poslali čínské e-maily a nám dlouho přicházely nějaké záhadné čínské spamy. Pak nám najednou přišel jeden e-mail: „Zajímalo by nás to, ale nemůžeme se na vás dopátrat.“ To jsme nechápali, protože v našem e-mailu byly všechny kontakty. Pak zase dlouho chodily spamy. A potom mi najednou zavolali na mobil, že se jim to moc líbí a že by z toho udělali pořad do programu 360° Searching People.

Dá se po vaší zkušeností říct, v čem tkví specifika asijského fotografování?
Nejen v Číně, ale v celé Asii funguje cosi, čemu říkají photo fashion. To znamená, že v určitou dobu jsou v módě určitá gesta. Například prsty do V jako Victory. Na fotkách od skokanského můstku to jeden z našich Číňanů dělá.
Na stejných místech jsme mluvili s Asiaty, kteří dělali podobná gesta. Mají například jeden způsob, jak se vyfotografovat u sochy.
Natáčela jsem Asiaty na těch samých místech, jako byly na negativech. Když jsem se ptala jedné Asiatky, proč se usmívá, odpověděla: „Aby se vědělo, že jsem byla šťastná.“ Říkala jsem jí: „Ukažte to znovu.“ A ona se znovu úplně stejně usmála a vůbec jí to nepřipadalo divné. Evropanům ty snímky přijdou komické, ale bůh ví, jak Číňanům přijdou ty naše. A co je důležité, když jsme Číňanům ty fotografie ukazovali, tak vůbec nechápali, proč se tím zabýváme.
Výraz na fotografiích se odlišuje také podle věku. Mladí lidé se na fotkách usmívají, starší se tváří důstojně a vyjadřují závažnost situace.

Jakým způsobem se ta móda šíří?
Oni si fotografie ukazují. Známým, kamarádům v práci, některé fotografie dělají pro přátele a jiné pro šéfa. Fotografie jsou pro ně důležité. Proto doufáme, že až ty lidi najdeme, tak i když to třeba budou vládní úředníci, tak je to natolik dojme, že nám všechno odpustí. Umím si ale představit i to, že naše setkání bude neskutečně banální.
My se samozřejmě chceme zeptat na spoustu věcí. Hlavně proč to dělají a co pro ně znamená fotografování. Jestli k setkání dojde, chceme zjistit, jestli jsou schopni určitého druhu analýzy vlastního chování.

01.03.2006