Časopis Umělec 2011/1 >> Co je vidět z vrcholku Dark Mountain | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Co je vidět z vrcholku Dark MountainČasopis Umělec 2011/101.01.2011 Tristan Russel | řešení | en cs de |
|||||||||||||
Rozhovor s Dougaldem Hinem
Stejně jako mnoho dalších věcí je i budoucnost nevypočitatelná. Děláme si plány jen proto, aby se nám před očima zhroutily jako domeček z karet, nebo abychom se zcela minuli s proudem dějin? Je div, že vůbec něco uděláme, když máme tolik o čem přemýšlet a tolik metafor na výběr. Budoucnost je pak možné vnímat jako prostor pro imaginaci — na dnešní uspěchané poměry luxus, který stojí za to vychutnat. Nežijeme už náhodou v budoucnosti? A opravte mě, pokud se mýlím, ale jsem si téměř jistý, že mi kdysi někdo vyprávěl o konci dějin, který měl nastat koncem osmdesátých let. Tento imaginativní prostor představuje nicméně nedílnou součást našeho biologického založení; naše schopnost promítat své představy do budoucnosti a vyvíjet alespoň v malém abstraktní koncepty z nás dělá lidské bytosti. Bez budoucnosti riskujeme stagnaci, nehybnost. Pokládat si tento typ otázek je více než přirozené, ale dostat na ně kloudné odpovědi už není vůbec samozřejmé. Poprvé jsem se setkal s Dougaldem Hinem, spoluzakladatelem Dark Mountain Project společně s Paulem Kingsnorthem, na eskalátorech pražské stanice metra Náměstí Republiky. Dougald, který pracoval nějakou dobu pro BBC a prosadil tam množství progresivních sociálních projektů, chce nyní poskytnout lidem prostor ke shození nálože starostí a myšlenek, které mohou vyvěrat z rozkladu západní civilizace. Na vysvětlenou bych měl dodat, že nejde o apokalyptickou vizi jako spíš o pragmatický postoj zakládající se na předpokladu, že „tohle musí taky jednou skončit“. Následující rozhovor je výsledkem zmíněného setkání s Dougaldem, zahrnující myšlenkové spektrum od vzestupu „knihomolské“ kultury až po jugaard technologii. Doufáme, že ukáže, že „Konec světa“ neznamená nutně konec světa. ¬ Co je Dark Mountain Project? Dark Mountain Project začal rozhovorem v hospodě mezi mnou a Paulem Kingsnorthem. Oba jsme byli frustrovaní současnou kulturní situací, a byť byla naše východiska odlišná, dospěli jsme k podobným závěrům. Paul pracoval jako zástupce šéfredaktora v časopise Ecologist, a neustále v něm sílil pocit deziluze z mainstreamového diskurzu v ekologii, ve kterém se „udržitelnost“ omezila na pouhý pokus o zachování našeho současného způsobu života. Ekologické hnutí vneslo své zájmy do mainstreamové kultury, ale v průběhu tohoto procesu se mu přestalo dostávat kritického myšlení, které s ním bylo původně spojeno. Jako spisovatelé jsme oba cítili, že obraz anglické literatury, kterým nás krmí novinové recenze, dávno neodráží současnou situaci ve světě. Vychvalovaným dílům schází určitá míra angažovanosti; i když je těžké to nějak specifikovat. Nejde o to, že by současní spisovatelé neprodukovali „angažovanou literaturu“, jako spíš o to, že ve většině případů se budou předpoklady, na nichž je tato literatura postavená, brzy zdát irelevantní až nepřístojné. ¬ Proč myslíte, že je to nyní důležité? Myslím, že mnozí dlouho čekali na povolení promluvit otevřeně o svých pochybnostech souvisejících s utvářením legend o ekologii, udržitelnosti a stínu apokalypsy, které pronásledují moderní kulturu.Víte, připadá mi poněkud ironické, že byl Dark Mountain Project popsán jako projekt, který předpovídá — a dokonce doufá v — jistý druh apokalypsy. V prohlášení říkáme: „Konec světa, který známe, není konec světa. Tečka.“ Mainstreamová kultura jakoby vytvářela dvě varianty budoucnosti: buď prodloužení života, který známe, nebo noční můru z díla Cormaca McCarthyho Cesta, ve které nelze žít. Mezera mezi těmito variantami — tedy budoucnost, která se od přítomnosti liší, neboť došlo k mnohým ztrátám, ale život je v ni stále únosný — není vůbec brána v potaz. Přitom je velmi pravděpodobné, že právě v této mezeře se budeme zanedlouho nacházet, což vyžaduje velkou míru představivosti. Nemám na mysli žádné sci-fi, nýbrž to, že představivost nám může pomoci nalézt postoje, díky nimž budeme schopni překonat rozklad doprovázející konec světa, jak jsme ho dosud znali. ¬ Při každé spolupráci se naráží na jisté rozdíly; co (pokud vůbec) bylo hlavní překážkou, ať už intelektuální nebo praktickou, přes níž jste se s Paulem museli přenést? V minulých letech jsem měl opravdu štěstí na spolupracovníky, protože to byli všechno lidé, kteří si kladli podobné otázky, jen k nim přistupovali s rozdílnými zkušenostmi, stylem a chápáním. Co se týče spolupráce s Paulem, myslím, že tam, kde já přistupuji k záležitostem nepřímo, on se do nich vrhá po hlavě — a to je pro fungující spolupráci velmi prospěšná kombinace. Dark Mountain tím pádem disponuje dvěma odlišnými hlasy a styly a nesleduje jednoduchou didaktickou vizi — někteří byli sice zklamáni, protože by dali přednost normativní struktuře nebo formulovanému politickému zaměření, ale pro nás je důležité otevřít prostor pro diskuzi, ne zaujmout opoziční stanovisko. ¬ Na vašem seznamu je John Berger. Co ho řadí mezi vaše významné předchůdce? Jedním z nejdůležitějších aspektů je pro mne proměna v jeho práci poté, co se setkal v Alpách s francouzskými sedláky a rozhodl se žít vedle nich; tím se začal odvíjet komplikovaný dialog mezi marxistickým humanismem, jenž se zřetelně projevuje již v jeho raných dílech, a tímto odlišným způsobem vnímání a žití. V prvním čísle Dark Mountain píši o způsobu, jakým Berger prověřuje to, čemu je možné uvěřit oproti tomu, co je možné unést. Dospívá k naprostému popření nihilismu konzumní kultury, protože tento nihilismus je udržitelný pouze uvnitř bubliny našeho pohodlí, která způsobuje, že jsme otupělí vůči skutečnostem lidské existence. Berger popisuje v protikladu k tomu schopnost sedláků, se kterými žije, vydobýt si smysl v chaosu. Vyznačují se odolností, která, jak on říká a já mu věřím, má potenciál přežít náš pohodlný náhled na svět. A nakonec zjišťujete, že estetické a politické se v jeho dílech sbližuje v prioritě nahlédnutí. Bohatí lidé začali vztyčovat zdi, píše — nejen ve fyzickém slova smyslu jako v Palestině, ale také v myslích, jako ochranu před skutečností, jako anestézii — takže vidět svět takový, jaký je, si mohou dovolit pouze chudí. ¬ Kteří další umělci, spisovatelé a podobně inspirovali vizi Dark Mountain Project? Tedy, rozhodně si nepřeji násilím zajmout své hrdiny a zabavit jejich díla pro své účely. Ve světle této zásady zmíním několik spisovatelů a myslitelů, jejichž díla by nás mohla inspirovat k přehodnocení vžitých konvencí, jak to dělá například Geoff Dyer. Rozhodně do této skupiny patří Ivan Illich a Alan Garner, jeden z nejlepších současných anglicky píšících spisovatelů. Jeho pozdní tvorba je prodchnutá hloubkou a intenzitou, které nás vytahují z pohodlné jistoty doby, v níž žijeme, nad samu propast dějin. Je tu však i hlubší smysl: máme sklony považovat minulost za chudší verzi přítomnosti, za pracovní verzi, za nepovedený prototyp. Uveďme dva zdánlivě protikladné příklady; křesťanští fundamentalisté trpí tímto neduhem stejně akutně jako ateisté typu Richarda Dawkinse, protože obě skupiny trvají na čtení Knihy Stvoření jako základní učebnice fyziky a biologie. Garner vás této radikální zvláštnosti minulosti postaví tváří v tvář, ukáže vám, jak velmi se svět liší od jiných údobí a míst, a to je další cesta z bubliny světa, jak ho známe. Dále bychom mohli mluvit o Williamu Goldingovi, spisovateli, který nedokáže ignorovat otázku vzniku věcí, minulost obsaženou v přítomnosti, nezadržitelnost vývoje. Myslím, že je možné vést dělicí čáru mezi jeho způsobem nahlížení, který vždy situuje věci v čase, a jiným druhem spisovatele, který nahlíží svůj námět pouze z hlediska jeho současných vztahů. Golding to odhaluje, když vypráví, jak začal psát Věž. Stál na mostě uprostřed Salisbury a přemítal, jak se Trollopeovi podařilo o tomto městě a katedrále tolik napsat a jak je možné, že se nikde nezmínil o věži. V Barchesterských věžích se na ni narazí jen letmo. Tak Golding usoudil, že Trollope se příliš nezabýval tím, čím věci byly nebo čím se stanou, a tudíž ani tím, co znamenají. Dalo by se to číst marxistickým způsobem: Trollope ztělesňuje buržoazní postoj devatenáctého století ke skutečnosti, v níž okolnosti výroby jsou odříznuty od zkušenosti okolností spotřeby, způsob života, který je udržitelný pouze tehdy, nebudeme-li si s ničím příliš lámat hlavu a vyhneme-li se hloubání nad tím, jak vznikají věci, které nás obklopují. Záhy nám bude jasné, že podobný postoj není nijak vzdálený naší vlastní zkušenosti. Existují však různé cesty, kterými spisovatelé dospívají k opačnému postoji, který zde spojuji s Goldingem, a s ním i k jinému způsobu psaní, který hledá a oslavuje Dark Mountain. Bergerova cesta vede najisto přes Marxe, ale Garnerova vychází ze starší kultury řemeslné zručnosti, která je součástí jeho osobní a rodinné historie. Ve všech případech však cesta směřuje k hlubší pozornosti vůči minulosti a budoucnosti věcí, a příběhům a péči v nich obsažených. ¬ Kromě psaní reprezentují projekt další umělecké formy. Myslíte si, že některá z nich má větší potenciál než ostatní ovlivnit změny v celkovém uvědomění? Vnímám to tak, že ohniskem zájmu našeho projektu není ovlivnit změny, jako spíš pozorovat zjevující se okolní realitu a učit se odpovídat a pružně reagovat na změnu, která již celoplošně probíhá. V jednom rozhovoru se baví Bruce Sterling s návrháři Dunne & Raby o svých studentech, kterým je hádám kolem dvaceti let, a o tom, jak se jednotlivé role, které jsme dříve ztotožňovali s profesí spisovatele, návrháře a tak podobně, natolik proměnily, že studenti je již neberou vážně. Studentům se musí vysvětlit, jak ostré hranice ještě donedávna existovaly. Co zde vidím, je vzestup improvizace, a věřím, že právě ona nám může poskytnout vodítko, jak si zajistit dobrý život v těžkých dobách. Mnohé z mladých návrhářů nadchla technologie jugaad v indických vesnicích, chatrné, improvizované sešívání materiálů, které jsou zrovna po ruce, což člověk ze západu vnímá jako něco, co nemůže fungovat, ale ono to funguje. Zde spatřuji další historický mezník dvou rozdílných přístupů k realitě, a sice improvizace a orchestrace. Improvizaci považujeme za onu obtížnou, specializovanou dovednost, ale to je důsledek průmyslové revoluce. Chci říct, že se jedná o velmi zvláštní historickou perspektivu, která hodně dluží průmyslové revoluci a věku orchestrace, jež revoluci doprovázel. Vzestup továren a vzestup velkého orchestru mají něco společného — masovou koordinaci těl, vše podřízeno vůli jediného dirigenta. Toto je také okamžik, kdy se v dějinách poprvé zavádí konvence veřejného mlčení na ulicích i v divadlech. A všimněme si také změny ve zvyklostech spojených s nákupem a prodejem: z tržiště, kde ceny vycházejí ze sociálních interakcí, k výloze obchodu, před kterou můžete jen stát s pusou dokořán. Dnes jde o to, ochočit si námahu a touhu prostřednictvím nových technologií a systémů. Žijeme ve světě, ve kterém zvítězila strategie orchestrace. Pro srdce ani pro duši to sice nikdy nebylo blahodárné, ale v současnosti sílí pochybnosti, jestli tento přístup nepřekročil své hranice už i v oblasti výroby zboží. Naše systémy se stávají komplexnějšími, sevřenost procesů orchestrace zvyšuje rizikovost, budoucnost lze stále méně předvídat — ale improvizace, její techniky a strategie fungují bez nutnosti vědět, co bude následovat, a za okolností, při nichž nepomůže naplánování. Myslím, že to jsou možnosti, jak překonat časy velké nejistoty, které už nastaly. ¬ Vraťme se k Ivanu Illichovi. Můžete prozradit něco o vztahu jeho práce k Dark Mountain Project? Na Illichově práci si cením historické hloubky jeho argumentů. Například v dílech z počátku devadesátých let dvacátého století se zabývá „koncem intelektuálního čtení“, což je úsloví, které převzal od George Steinera, když popisoval přeměnu univerzity z instituce zaměřené na knihy na instituci zaměřenou na informace. Působivost Illichova způsobu psaní spočívá dle mého názoru v tom, že si je vědom začátku i konce věku univerzity zaměřené na knihy, což ho chrání před extrémním konzervatismem. Má to, co by se dalo nazvat širokým záběrem. Může tedy pociťovat lítost nad zánikem dobrých věcí, předkládat odůvodněnou kritiku nového věku informačních systémů, a zároveň v daném historickém okamžiku identifikovat možnosti opětovného napojení na to, co bylo ztraceno nebo marginalizováno v přechodu od věku klášterního předčítání ke kultuře akademického čtení, která stála u vzniku univerzit. Klášterní centra vzdělanosti se soustřeďovala kolem znělé, tělesné, společné kultury čtení. Poté vznikl během jedné až dvou generací zcela nový aparát technologie přímého přístupu, který se nazývá abecední rejstřík, a velké množství dalších nových technologií — a to stovky let před vynálezem knihtisku. Illich v tom však spatřuje ještě podstatnější posun, protože vede k privatizaci čtení a k nové tendenci pokládat znalosti za komoditu, kterou je třeba získat, ne za proces, který proměňuje majitele vědomostí. Illich tedy předkládá komplexní přístup k historii, a není to ani chladná objektivita, ani romantické vyzdvihování minulosti nebo budoucnosti. ¬ Při mnoha příležitostech uvádíte, že lidstvo zpřetrhalo své vazby na přírodu a že je třeba tyto vazby obnovit; a) nedalo by se říct, že k tomu došlo v důsledku počáteční fascinace světem přírody, která stála u zrodu moderních věd a b) pokud ano, jak navrhujete tento proces odvrátit? Na tohle by vám lépe odpověděl Ran Prieur — píše strhující eseje a blogy o cyklech vzestupu a pádu civilizací, upírá svou představivost směrem k minulosti i k budoucnosti. Otázka, kterou si klade Dark Mountain, je podle mého trochu skromnější. Ptáme se, jak žijeme teď a jak v blízké budoucnosti, jak bychom tím vším mohli projít co nejlépe. Zjišťujeme přitom, že mnoho otázek budou muset zodpovědět až příští generace. Ale abych se vrátil k vaší otázce, paradox přírodní filosofie, jak by označili svou práci sami zakladatelé vědecké revoluce, tkví v tom, že nová vlna fascinace světem šla ruku v ruce s odcizením se od něj. To můžete sledovat na základech antropologie i na folklórních studiích v průběhu osmnáctého a devatenáctého století: mezi vysokou a nízkou kulturou se rozevřela propast, která po předchozí generace neexistovala, a tato propast umožnila elitám oné doby znovuobjevovat „nižší“ formy kultury jako něco zvláštního a fascinujícího. Ke vzniku této propasti dochází ve stejném okamžiku jako k vzestupu přírodní filosofie a radikálním změnám v přístupu k tomu, co je možné poznat. Pro Hamleta existovalo stále „více věcí mezi nebem a zemí…, o kterých se naší filosofii ani nesní“. Pro Shakespearův svět je příznačná možnost soužití s neznámým. V průběhu sedmnáctého století však došlo k nevšednímu rozšíření toho, co bylo možné poznat. V určitém smyslu to bylo nevyhnutelné, protože nastaly obrovské pokroky v konkrétním druhu vědění, které jsme začali nazývat věda. Ale souběžně se odehrávala i nevědecká redefinice reality — bezprecedentní a nepodloženě tvrzení, že vše, co je skutečné, musí být člověkem poznatelné. „Neznámé“ je od té doby územím, které musí být dobýváno. To představuje obrovský zlom oproti staršímu a v mnoha ohledech zdravějšímu přístupu, díky němuž vidíme „skrz sklo nejasně“, naše vnímání reality představuje jen mlhavý odraz čehosi plnějšího a vždy částečně tajemného. Tento dětský, skromnější přístup plný údivu byl nahrazen novým, přímým viděním — doslova to platí v optice, kde došlo k přelomovým objevům příznačným pro novou vědu — také v příbězích dospívání lidstva, z nichž vykrystalizovalo sebehodnocení osvícenství. Při všem tom vzruchu jsme dospěli k myšlence, že by bylo možné vytvořit nebe na zemi, a zatímco jsme se tak osvobodili od jistých dogmat, nový svět, který se nám tím otevřel, nebyl založen pouze na vědecky ověřených vědomostech, nýbrž i na novém souboru příběhů. Nebezpečí nastává, když propojení těchto příběhů s vědou vede k popření toho, že jde o příběhy a v žádném případě ne jediné příběhy, které je možné vyprávět. A máme tu další paradox: tím, že jsme se zbavili jistých nezdravých dogmat, jsme ztratili rovněž jistou noetickou pokoru, která byla vlastní dřívějšímu chápání reality. A tak, přestože nám vědecké znalosti umožnily vykořisťovat přírodu efektivněji, názory, které je doprovázely, často sloužily jako překážky v hlubším porozumění a vztahu se světem, v němž se nacházíme. ¬ Myšlenky a myšlenkové procesy, které se Dark Mountain snaží lidstvu vštípit, se mohou zakořeňovat po celá desetiletí. Na základě jakých mechanismů si myslíte, že se tak stane, a můžeme si dovolit luxus potřebného času? Prekérnost této otázky spočívá v tom, že my nepohlížíme na Dark Mountain jako na kampaň, která musí končit vítězstvím, nebo jako na pokus o „změnu v chování“. Dark Mountain je pozváním pro každého, kdo se chce zapojit do našeho rozhovoru a zároveň hledání způsobů psaní a způsobů vidění, které se setkají s pohledem neznámého světa, do něhož se řítíme. Inspirující pro nás je, že na naše pozvání reagovala s pocitem úlevy velká skupina lidí, kterým Dark Mountain odhalil věci, a kteří se k nám vracejí a překvapují nás vlastními myšlenkami a pocity. ¬ Nemáte tedy pocit, že se projekt nutně musí dostat mimo vaši kontrolu a stát se samostatnou entitou? Myslím, že už jí je. Konverzace jsou přirozeně mimo naši kontrolu, improvizujeme je vedle všeho ostatního, což nás vrací ke smyslu improvizace jako něčeho hlubokého uvnitř lidské podstaty. Manifest byl způsobem zahájení konverzace, ale Paul ani já nechováme nejmenší naději na to, že bychom kontrolovali, co se bude dít dál. Na různých místech se již konají akce inspirované Dark Mountain. ¬ Jedna otázka v duchu Desert Island Discs (pro čtenáře mimo území Spojeného království vysvětluji, že se jedná o dlouhodobý program BBC Radio 4): Pokud budeme nadále vystaveni ekonomickému úpadku a s ním spojené stagnaci technologií, co doufáte, že si budete moct zabalit s sebou na pustý ostrov? Inu, John Gray by odpověděl, že něco na způsob zubních anestetik. Vinay Gupta by řekl, že internet, kvůli schopnosti šířit informace. Na osobní rovině by to však byla přátelství a osobní pouta; ti, kterým věříte a kteří důvěřují vám, jsou lidé, kteří vás podpoří v těžkých časech. ¬ Mnoho z toho, o čem jsme mluvili, se zakládá na předpokladu, že nás čeká zánik současných ekonomických a sociálních struktur, na které jsme zvyklí. Vy ale nevypadáte nijak zvlášť rozrušeně, jak to? My lidé se s tím popereme. Byli jsme tu dlouhou dobu a určité schopnosti jsou nám vrozené, včetně nalezení smyslu v utrpení. ¬ Můžete to vysvětlit? Nechci utrpení romantizovat. Náš život je tanec mezi tvrdými materiálními prvky reality a jemnějšími prvky sociálními. Nalézáme smysl tím, že přetváříme sociální a kulturní sféru, což nám následně umožňuje uchopit tvrdší materiální realitu. Z angličtiny přeložila Kateřina Sigmundová.
01.01.2011
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář