Xenia Galjajeva z první knihy příběhů 19999/2001

Předmluva

Jak bych vám to jen vysvětlila - proč fotografuji a kde se berou příběhy, které mé fotografie doprovázejí...
Všechno začalo, když jsem přišla z Ruska do Nizozemska; hrozně se mi stýskalo, chyběli mi lidé i místa — vše bylo tolik známé a přitom jiné. V Nizozemsku si nikdo nedokázal představit můj život v Rusku a naopak — skutečnost tohoto “dvojího života” se mi nezamlouvala.

Jedny prázdniny jsem od někoho dostala starý fotoaparát a ukázalo se, že s ním to dokážu vyřešit: Místo toho, abych někomu vykládala “jaké to tam je”, jen vytáhnu fotky, které působí bez toho, že bych se musela trápit se slovy. Už jsem nemusela pořád dokola odpovídat na stejné otázky — prostě se podívejte a udělejte si závěr sami.
A není to nádherný pocit, mít hmatatelný důkaz všeho toho, co je vám drahé? Získala jsem jistotu: Ať se stane cokoliv, jen získám, protože je mi jedno, jestli ztratím něco, co už mám pomáhá to mému vnitřnímu optimismu a usnadňuje nové zkušenosti. Proč nezkusit něco nového; aspoň je tu něco, k čemu se můžu vždycky vrátit. “Pálení mostů” je příliš extrémní, pokud to jde, chtěla bych mít obojí.
Ukázalo se, že fotografování je jednoduché. Na začátku, když ještě neznáte žádné triky a objevujete si je pro sebe, vás každý výsledek uspokojí. Chytla jsem se a celá záležitost se změnila “téměř ve vášeň”.
Fotografování mění způsob, jakým se díváte - v oku se vám usídlí malý fotoaparát, který nepřetržitě zachycuje snímky a výjevy bez ohledu na to, jestli chcete, nebo ne. Tyto virtuální fotografie jsou stejně jasné jako ty skutečné; jediný rozdíl je v tom, že je nikomu nemůžu ukázat. A já bych se o ně chtěla podělit.
Na mých fotografiích není přesně to, co vidím, ale to, co se rozhodnu vidět. Atmosféra, kterou hledám — vřelá a trochu absurdní — není vždycky k dispozici, a tak ji musím hledat, vytvářet situace nebo je dokonce i předstírat — ale to je nečiní méně skutečnými, protože to tak mohlo být, nebo by to být mělo - jen proto, že se mi to tak líbí.
Příběhy fotografií jsou neukončené, záleží na tom, co se rozhodnu ze své paměti vylovit. Co chci říct a co chtějí slyšet ostatní. A všemu, co řeknu nebo vidím, alespoň na ten okamžik uvěřím.

Tak tady to máme.

Bílý kůň

Tahle fotografie je z ostrova ležícího uprostřed Pskovského jezera v Rusku. Jezero je jedno z největších v Evropě. Ostrov je však malý — obejdete ho za půlhodinu pěšky —, a proto působí, jako kdyby byl odříznut od ostatního světa; kolem není nic než voda a má-li hladina stejnou barvu jako nebe, zmizí i linie horizontu.
Je na něm rybářská vesnice. Mají tam lodě, krávy, kostel, tři obchody, dva traktory, jedno auto (co si tu s ním počít?), stařešinu a bílého koně, jenž nikomu nepatří.
Bílý kůň se jen tak toulá po ostrově — místní říkají, že je bláznivý. Bláznivý kůň, jenž krade. Sleduje turisty, kteří sem přicházejí za stařešinou, šmejdí v jejich taškách a trhá je na kusy.

Stařešina je laskavý starý muž s bílými vlasy a téměř průsvitnou kůží. Žije na ostrově (myslím, že býval knězem v místním kostele) a promluví s každým, kdo ho o to požádá — se všemi, kteří touží po vlídném slovu.
Na ostrov dvakrát denně připlouvá velká loď plná nešťastných lidí hledajících radu. Loď vyplouvá z města na břehu jezera a nikdy není schopná pojmout dav lidí, kteří tu na ni čekají. Ti nejzoufalejší z nich se vrhají do vody a snaží se na loď vyšplhat i poté, co už odrazila od břehu.

Lidé z vesnice na ostrově se na tom snaží vydělat a nabízejí poutníkům převoz svými motorovými čluny za neuvěřitelné ceny. Vznikla tu mafie s přesnými pravidly a šéfem, který vybírá všechny peníze a rozděluje je mezi převozníky.
Stařec se snaží přijmout každého, kdo se za ním vypraví; přidržuje se dveří svého domu a lidé k němu popořadě přistupují. Když je příliš unaven, na patnáct minut vejde dovnitř a odpočine si, pak znovu vyjde. Stará se o něj několik žen, které mu nosí jídlo.
K tomu ostrovu mám velmi blízký vztah. Ve svých idealistických a nepraktických snech si představuji, že se tam jednou přestěhuji. Vlastně bych ho chtěla vlastnit, abych měla moc zbavit ho všech špatností a pročistit jeho atmosféru.

Výhled z kuchyňského okna

Pohled z kuchyňského okna — dívala jsem se z něj téměř dvacet let. Kreslila jsem ho, malovala, fotografovala. Nemůžu se toho pohledu nasytit, i když už je úplná tma a není nic vidět. Kuchyňský stůl je tak blízko k oknu, že z něj vidíte, ať sedíte u stolu kdekoliv.
Kuchyň je tak malá, že to platí o každém místě, kam se můžete posadit nebo postavit — všude máte stejný výhled, který se za ta léta ani trochu nezměnil. Je to velmi tiché místo — lidí tu moc nechodí a nikdy se nic neděje, jen když se sousedé odnaproti perou, ale na to se dívám nerada.
Na výhledu není nic zábavného, je jen krásný a znám ho tak dobře, až se pro mě stává něčím abstraktním, zklidňujícím a uvolňujícím. Proto je mým nejoblíbenějším místem právě kuchyň — když jsem doma, trávím tam většinu času. Nejlíp se tam čte a píše, přemýšlí a mluví. Navíc tam mám po ruce všechny potřebné předměty z plotny, výlevky a kredence a ani přitom nemusím vstát ze židle. Nejlíp mi tam je v noci, když všichni spí — je to celé jen pro mne a netíží mě žádné povinnosti — jedním slovem: jsem svobodná.
V takových chvílích mě napadají ty nejkrásnější myšlenky a spřádám ty nejlepší plány.

Příběh Myšky

Vždycky jsem chtěla mít nějaké zvíře, a tak mi rodiče pořídili psa — byl to jezevčík se zaječím pyskem. Říkali jsme mu proto Zajíc. Pes byl milý, ale já jsem z toho neměla vůbec nic. Od začátku se mě rozhodl ignorovat a celou svou myslí i tělem se přimkl k mému otci (tady vidíte, kdo je opravdový pán domu!). Mají stejnou povahu, shodný způsob chůze a pořád si dokazují, jak má jeden druhého rád.
Pak jsem měla papouška, ale ten byl tak hloupý, že se s ním nedalo vůbec komunikovat. Idiot od narození — pořád na sebe zíral do zrcadla a byl nesmírně náladový, a tak jsem ho dala sousedům, kteří se rádi starají o nemocné a nemohoucí.
Napříště jsem to chtěla zkusit se želvou — rozumným domácím miláčkem, pomalým a přenosným. Nakonec jsem vysněnou želvu nikdy nezískala, ale místo toho jsem se jednoho dne stala majitelkou třítýdenní šedivé krysy, která vypadala jako obyčejná myška a tak jsme jí i začali říkat.
Rodiče se o ní začali hned od první minuty starat. Říkali, že takové děťátko potřebuje spoustu místa, pozornosti a rozptýlení a umístili ji na kuchyňský stůl, kde mohla vždycky najít nějaké jídlo a společnost. Myška si udělala pelíšek v cukřence — takovou volnost jsem já jako malá nikdy neměla. Snažili se ji naučit různé kousky — například vynořit se před hosty náhle z ošatky na chleba. Brali ji s sebou na chatu, aby měla čerstvý vzduch a zeleninu.
Můj otec věří, že bychom měli být všichni přátelé, a tak se snažil spřátelit Myšku se Zajícem: Bral je na procházky — Myška jezdila psovi na zádech a zoufale se snažila nespadnout.
Pak se stala tragédie — probudily se Zajícovy instinkty a když se mu krysa jednou dostala pod čumák, kousnul ji. Myška byla tak malá a křehká, že i malé kousnutí bylo smrtelné. To bylo smutné. Další příklad neúspěšného přátelství.
Mého otce to tak rozrušilo, že mi přičítal vinu za neschopnost o někoho se postarat, mě samu nevyjímaje.

01.03.2002