Justalgiáni v Berlíně

Pro mnoho lidí, kteří sem přicházejí z New Yorku či z Londýna, je Berlín jakýmsi undergroundovým zábavním parkem, filmem, dobrodružstvím. Pro mnohé má Berlín zvláštní kouzlo — kouzlo založené hlavně na podobě města v devadesátých letech, těsně po pádu Berlínské zdi. Východní Berlín byl tehdy novým, neprozkoumaným teritoriem, městem plným ruin, prázdných sklepů a velkých opuštěných továrních komplexů, ve kterých squatteři, punkeři či technaři nalézali tu pravou atmosféru pro technoparty. Město pronikaly odvážné postkomunistické vibrace. Berlín byl tehdy plný experimentální energie.
Dnes je Kunsthaus Tacheles na Ora-
nienburgerstraße jednou z hlavních turistických atrakcí. Prenzlauerberg je plný yuppies. A z Berghainu se stal nejlepší klub ve městě. Berlín postrádá novou image.
Vedle toho se formuje nová tvář bývalého Západního Berlína: Kreuzberg, Neukölln, Wedding, Moabit, Schöneberg, východoberlínské přistěhovalecké čtvrti, nová budoucnost Berlína. Imigrantský Berlín. Berlín tureckých přistěhovalců, kterým se říká kanake, dago, spick, wog. Přinášejí do Berlína svou orientální hudbu, břišní tance, svá nablýskaná auta, do noci otevřené köfte restaurace, nonstop fungující Spätkäufe a salonky s vodními dýmkami, nebo společenské kluby jako istanbulský Kulturverein, kde můžete posedět až do rozednění a hrát domino, máte-li chuť; přinášejí s sebou ale i své náboženství a kriminalitu. A to nemluvě o tom, co místům jako je Neukölln a Kreuzberg přinesli Arabové, Afričané, Albánci a Jugoslávci. Slivovici a burek, turbo-folk, šíša bary, levné diskotéky, pouliční hudbu, pouliční rvačky, hašiš a trávu. Berlín se stále vice přibližuje svému vzoru ze starého Západního Berlína — dělnické třídě a přistěhovaleckým čtvrtím, což je jedině dobře. Včera Oranienburgerstraße, dnes Oranienstraße, včera Prenzlauerallee, dnes Sonnenallee.
Naštěstí má tento nový Berlín take své dokumentaristy. Jsou jimi tři jugoslávští fotografové: Nino Nihad Pušija, Alen Hebilović a Robert Sokol — dva Bosňané a jeden Chorvat z berlínského Neuköllnu. V současné době pilně portrétují novou podobu Berlína.
Uvažujeme-li o díle těchto tří fotografů, neměli bychom opomenout fakt, že v devadesátých letech, kdy byl Berlín tím šíleným východo-západním městem, se stalo něco zajímavého. V Jugoslávii vypukla válka a důsledkem toho skončilo mnoho válečných uprchlíků v Berlíně. Někteří z nich byli negramotní vesničtí rolníci, jiní byli vzdělaní intelektuálové z měst jako Sarajevo. Někteří byli Bosňané, jiní cikáni. Žili v tábořištích kolem Berlína spolu s Araby, Afrikánci a Kurdy a všichni utíkali ze svých domovů před válkou. Po nějakou dobu o ně Německo mělo zájem, ale když válka skončila, chtělo, aby se vrátili tam, odkud přišli. I přesto však mnozí z nich zůstali.
Alen Hebilović, zhruba pětatřicetiletý fotograf, pochází z Prijedoru v Bosně. Za války byl poslán do srbského koncentračního tábora Trnopelje, ale díky intervenci nevládní organizace ze Západu se mu podařilo utéct a skončil i se svou rodinou v uprchlickém táboře v Brandenburgu, nikoli přímo v Berlíně.
„Byly to těžké časy,“ vzpomíná Hebilović. „Bylo to v bývalém NDR, chvíli po pádu zdi v roce 1993. Asi si to umíte představit. Berlín, Východ, nic se tam nedělo. Víte, kultura ze které pocházíme, žije většinu času na ulici. A teď jsme přišli do Berlína, kde nikdo není po šesté venku v ulicích, snad vyjma faschos (fašistů), několika punkerů a policie.“
Alen se setkal s terapeutem, jenž pracoval s uprchlíky, a ten ho pozval do Berlína. Technicky vzato byl Alen geduldet (trpěn): německé úřady ho sice tolerovaly, ale neumožnily mu zde pracovat a cestovat dále než v okruhu třiceti kilometrů od uprchlického tábora. Ale Alen jel do Berlína, kde ho terapeut zaopatřil bytem a nějakými penězi a kde vstoupil na berlínskou jugoslávskou exilovou scénu, soustředěnou kolem Arcanoa, punkového klubu ve čtvrti Kreuzberg, kde bosenský DJ Robert Soko pravidělně pořádal noční párty pro bývalé Jugoslávce. Ty se časem staly velmi úspěšné díky jeho vystoupení Balkan Beats v Mudd Clubu a později v klubu Lido.
„Robert pořádal takové menší večírky v Arcanoa. A byly skutečně alternativní, dokud nepřevládl cikánský styl a balkánský pur. Pouštěl hodně punku, ska a new wave,“ vzpomíná Alen.
Alen se zabýval fotografií, se kterou začal v Bosně. Pak potkal Nino Pušija, spřízněného bosenského fotografa, se kterým spolupracoval na výstavě nazvané Duldung (Tolerance) v Neue Gesellschaft für Bildende Kunst. Název výstavy je právní výraz definující stav, ve kterém Alen a jeho spoluuprchlící v Německu žili.
„Foťte to, co znáte,“ říká Pušija, který pracoval několik let v Berlíně. Předtím byl válečným zpravodajem v Sarajevu, když těsně unikl tomu, aby byl odveden do armády a odvezen v letadle kontrolovaném Srby.
Pušija vzpomíná, jak přišel do Berlína krátce po vypuknutí války v Bosně. „Všechno mi bylo tak blízké,“ popisuje. „Bydlel jsem ve Východním Berlíně. Například autobusy byly stejné jako u nás. Nebo tramvaje. Byly vyrobeny v Československu. Takže mnohé mi zde bylo blízké, ale zároveň jsem tu měl i ten Západ. To bylo skvělé. Měl jsem vše v jednom městě, skutečně stejně jako v Sarajevu. Jen tam to byl západní a orientální svět, zatímco v Berlíně Západní a Východní blok. Žít tu bylo pro fotografa nebo pro někoho, kdo chce dokumentovat, prostě výborné. A tak jsem se s konečnou platností rozhodl zůstat tady. No dobře, taky jsem se zamiloval.“
Pušija a Hebilović začali pracovat spolu, jejich tématem byli bosenští Romové v uprchlických táborech v Brandenburgu a Berlíně. Na výstavě Duldung byli Romové ukázáni při každodenních činnostech, jak se dívají na televizi, hrají a zpívají, účastní se svateb i pohřbů.
„Toto téma bylo důležité,“ říká Pušija. „Nejprve ukázat, jací ti lidé jsou, že take mají doma videorekordéry a umí je používat. To byl předsudek, především lidí z Východního Německa. Na východě Berlína, v Brandenburgu a vlastně všude možně bylo umístěno hodně uprchlíků. A Brandenburg a Berlín byla místa, kde jsem fotil. A tak vzniklo mnoho nedorozumění, protože to vypadalo, jako bychom se měli hůř než lidé z dřívější NDR, ale bylo to přesně naopak. My jsme měli všechno a oni nic. Akorát u nás byla válka a museli jsme žádat o ochranu.“
Pušija se chvíli věnoval sociálně-vzdělávací práci v Brandenburgu, přednášel východním Němcům o jejich nových sousedech — přistěhovalcích, v rámci prevence neonacistických incidentů.
Příběhy uprchlíků zobrazené na Pušijových fotografiích byly často velmi traumatické a svízelné. „Je to velmi obtížné, velmi smutné,“ říká Pušija. „Přijdete na návštěvu do nějaké rodiny a všichni jsou traumatizovaní. Žena byla možná znásilněna. A nikdo se se mnou o tom nebavil. Muži byli frustrovaní, protože tomu nemohli zabránit. Ztratili rodinu, někdo byl zabit, nevím, co ještě. A zachytit tyto příběhy bylo strašně těžké, představte si, že s nimi sedíte hodinu a oni vám vše vyprávějí a pláčou a vy také pláčete a pijete kořalku a pak pláčete ještě víc. A pak opustíte tyto uprchlíky, jejich domov, celý ten tábor, víte, co myslím. A máte toho plnou hlavu a musíte jít dělat něco jiného.“
Aby si oddechl od strašných příběhů bosenských romských uprchlíků, fotil Pušija Berlín, transvestity a drag queens.
„Pít s těmito výstředními lidmi bylo skvělé, po všech těch traumatech, které jsem viděl,“ vzpomíná. „V této válečné době to byla pro mě skvělá terapie.“
Hebilović mezitím změnil téma své práce, od fotografování bosenských Romů se přesunul k focení mladých kriminálníků.
„V té době jsem byl také zločinec. A to bylo téma mých nejnovějších prací. Mladí zločinci. Mladí cizinci.“
Do kontaktu s objekty svého zájmu se dostal přes drogy, když prodával se Srby v Holandsku kokain. Na jeho fotografiích je můžeme vidět, jak pózují s noži, nebo jsou sami pořezáni a pokryti jizvami.
Hebilović dodává: „Dělal jsem to asi rok, pak jsem začal být paranoidní. Dokonce i když jsem šel ráno ven a na ulici byla stará paní s pudlem, tak jsem byl přesvědčen, že pracuje pro poldy. Takovou jsem měl paranoiu. Řekl jsem si, že s tím skončím. A v té době jsem taky přestal na delší dobu fotit. Nikdy jsem s sebou nenosil foťák. Ale to neznamená, že jsem si nedělal obrázky. Ukládal jsem si je do paměti. Jsem totiž přesvědčený, že nejlepší záběry nejdou vyfotit. Zůstanou jen v naší hlavě.“
Hebilović fotil své objekty teprve poté, co se dostal do jejich blízkosti, získal jejich důvěru, což trvalo dlouhou dobu. Někdy i deset let.
Sám o sobě říká: „Jsem ten typ fotografa, který se s objektem vypořádává dlouho. Nejsem z těch fotografů, které můžeme dnes vidět, jak rychle vyfotí obrázek a stejně rychle ho uveřejní. To pro mě neexistuje. Chci se ponořit hluboko do problému, protože to se mnou má mnoho společného. To je důvod, proč mi to tak dlouho trvá. Někdy potřebuju hodně přestávek. Dříve jsem si myslel, že prostě někam půjdu a vyfotím to či ono. Teprve po nějaké době jsem to celé pochopil…“
Hebilovićovy portréty jsou velmi přímé a leckdy šokující. Každá fotografie vypráví příběh, který často teprve takto může člověk pochopit. Jsou to obrázky ulice a lidí z ulice, a tak v sobě mají bezprostřednost, která často v současné německé fotografii chybí.
„Problém je v tom, že Němci jsou velmi intelektuální,“ dodává k tomu Hebilović. „Stejně tak umělci. Myslí teoreticky. Jen velmi málo lidí reaguje emocionálně.“
Robert Sokol je chorvatský fotograf, narodil se a vyrůstal v Berlíně, ve čtvrti Neukölln. S Hebilovićem a Pušijou se seznámil ve fotografické škole, kterou Pušija založil. Později vytvořil Sokol vlastní série fotografií zachycující každodenní život v Neuköllnu. Jedním z ohnisek jeho zájmu je park Hasenheide blízko jeho bydliště, kde jednou fotil při každoročním květnovém festivalu Rummelfeste. Osoby na Sokolových fotografií jsou zejména Turci a Arabové.
„Máte pocit, že jste… nevím. Někde v Bagdádu, nebo tak,“ popisuje Sokol své fotografie.
Sokol si také stěžuje na současný stav berlínské fotografie, její uhlazenost a stylizovanou podobu. Chybí v ní ona bezprostřednost jeho vlastních fotografií života v ulicích Neuköllnu, který on sám považuje za tak skvělý.
„Tito lidé jsou školení fotografové, kteří dělají nejrůznější projekty hlavně proto, že musí, že potřebují produkovat fotografie,“ říká Sokol. „Zatímco já procházím ulicemi, kde jsem vyrostl, a vše vnímám dost spontánně. Vyfotím nějakou scénu ze života, pohyb, který nelze zinscenovat. Většina současných fotek jsou inscenované výjevy, ve kterých chybí život a spontánnost. Nemám nic proti aranžovaným fotkám. Ale na různých místech se ocitáte, aniž byste to plánovali. A pak zachytíte ten konkrétní moment.“
A ještě dodává: „Já se věnuji čistě Neuköllnu. čistě ulicím a lidem. A to je jen začátek. Začal jsem s tím jen tak pro zábavu, teprve postupně jsem to začal brát vážně. V budoucnu bych chtěl dělat portréty lidí, které znám z ulic.“
Co se týče Neuköllnu, Sokol říká: „Bydlel jsem v Kreuzbergu a Friedrichshainu, ale vždy jsem se vrátil zpět do Neuköllnu. Hasenheide je hned před mými dvěřmi. Nic nemůže být krásnější. Neukölln je bezva. Žije. Je tu prostě živo. Pulzuje. Každý si zde stěžuje na ty levné obchody, ty Ramschläden. Ale lidé si tak vydělávají na živobytí. Je to systém v systému. Když to vidíte, ty turecké matrony s jejich čtyřmi, pěti dětmi, kde jinde je můžete najít? Je to šílené. Ale zpět k věci: pro mě je to normální. Můžu jen sledovat, jak se to rozrůstá. Vím, že toho bude víc. Víc a víc lidí (a teď musím být opatrný s tím, co říkám) z imigrantského prostředí sem bude přicházet. Mám takový pocit, že Němci jsou vytlačováni na okraj. Tady v Neuköllnu je spousta míst, která tu jsou už dvacet let, ale teď musí zavřít. A víte, co bude na jejich místě? Albánec, Turek či Arab.“

Sokol také hodně fotil v metru, v současnosti má v plánu sérii fotografií berlínských Gastarbeiterů (zahraničních dělníků) a jejich dětí. Sokol je jedním z nich. I když se narodil v Berlíně rodičům Gastarbeiterům, svou chorvatskou národnost má v sobě hluboce zakořeněnou. V devadesátých letech se vydal do Chorvatska, aby bojoval ve válce, je velkým fanouškem kontroverzního nacionalistického zpěváka a vojáka Thompsona.
Sokol strávil také nějaký čas na jugoslávské exilové scéně, často navštěvoval balkánské párty, které v klubu Mudd či někdy v Djing pořádal jeho kolega, chorvatsko-bosenský DJ Robert Soko. Právě zde jedné noci potkal i chorvatského fotbalistu Roberta Kovačiće, taktéž z Neuköllnu. Kovačić si spontánně vytáhl barovou židli a celou hodinu bavil klub scénkami o charakterech a příbězích lidí z Neuköllnu.
„Lidé se málem počůrali smíchy. Bylo to na ně moc. Úplně nás bolela břicha, jak moc jsme se smáli.“
Minulé léto představil Sokol v rámci festivalu 48 Stunden Neukölln (48 hodin Neuköllnu) video nazvané Hasenheide, ve kterém Kovačić ztvárňuje tři lidi zapletené v Hasenheide do obchodování s drogami, Afričana, Araba a Němce.
Sokol je v blízkém kontaktu s Hebi-lovićem a Pušijou a sleduje jejich práci. Stýká se s nimi, sdílejí svou národní kulturu a zájem o podobná témata. Je zřejmé, že tomu, aby byl spojován s těmito dvěma fotografy, nelze zabránit, i přesto, že Sokol zdůrazňuje odlišnosti mezi nimi. Byl narozen v Berlíně jako syn chorvatského Gastarbeitera, zatímco Hebilović a Pušija přišli oba za války z Bosny.
„Není možné házet nás do jednoho pytle,“ říká.
Ale tito tři jugoslávští fotografové tvoří jakousi berlínskou školu, vybírají si za objekt život kolem sebe — tři prolínající se životy tří přistěhovalců v tomto přistěhovaleckém městě.


Z angličtiny přeložila Jana Štěpánková.

01.01.2011