Časopis Umělec 2011/2 >> 79.89.09. | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
79.89.09.Časopis Umělec 2011/201.02.2011 Slavs and Tatars | umělci sobě | en cs de |
|||||||||||||
Jen solidarita a trpělivost nám zajistí vítězství
79. 89. 09 se věnuje třem klíčovým rokům: 1979, 1989 a 2009, s cílem lépe porozumět světu, ve kterém žijeme. V roce 2009 oslavovala celá východní Evropa dvacáté výročí pádu komunismu, v téže době přišla ale i finanční krize a způsobila další významný obrat; jeden by doufal, že jak v myslích lidí, tak i v jejich kapsách. I když je poměrně obtížné interpretovat současnost nebo nedávnou minulost, historie jednou nebude mít žádné zábrany stavět finanční krizi dvacátého prvního století na stejnou úroveň s pádem komunismu na konci století dvacátého. A možná bychom lépe pochopili závažnost této první události, pádu komunismu v roce 1989, kdyby se Spojené státy rozdělily do, řekněme, padesáti různých republik, právě tak, jako se do několika nezávislých národů rozdrobil Sovětský svaz. Rok 1979 může někomu připadat méně jasný: Nicméně revoluce, která se tehdy odehrála v Íránu, předznamenala mnohé z hlavních (i vedlejších) geopolitických problémů, jimž musí čelit dnešní svět. Politologické hlavy ve Spojených státech i v Evropě považují tuto revoluci za druhou nejdůležitější událost dvacátého století po ruské revoluci v roce 1917, neboť fungovala jako spouštěcí mechanismus jednoho z předních geopolitických příběhů konce dvacátého a počátku jedenadvacátého století: revolučního Islámu. Události z roku 1917 určily směřování světa na následujících více než sedmdesát let a v podobném duchu nyní nástup islámské teokracie, poprvé za milénium přicházející skrze možná jednu z posledních opravdu modernistických revolucí dvacátého století, definoval následujících třicet let. Diskuse o slučitelnosti Islámu s moderností, životaschopnost politické formy Islámu a dokonce i téma mučednictví uchvátily poprvé pozornost nemuslimského světa v roce 1979 a od té doby se usídlily v rozhlasovém i televizním vysílání, ať už se nám to líbí, nebo ne. Mohammad Reza Pahlavi, íránský šáh s císařovnou Farah (vlevo), socha šáha stržena v roce 1979 (vpravo). Páv s malým pérem. Snad nic lépe nevyjadřuje rychlost šáhova pádu než oslavy 2500 letého výročí íránské monarchie známé jako Peacock Throne (Paví trůn), které proběhly v roce 1971. S veškerou výstředností a marnotratností bylo postaveno klimatizované stanové město na místě Persepole, hlavního města oslav říše Achaimenovců, poblíž Šírázu v jižním Íránu. Catering měl na starosti Maxim’s de Paris, nabízely se mimo jiné pečení pávi nadívaní luxusním foie gras, nádobí poskytla porcelánka Limoges a imperiální služebnictvo si obléklo uniformy značky Lanvin. 250 červených limuzín Mercedes Benz převáželo stovky prezidentů, premiérů a monarchů, vše probíhalo v jednotném rytmu, jenž se později ukázal být labutí písní dynastie Pahlavi. Za osm let šáh uprchl ze země, Chomejní se vrátil z exilu v Neauphle-le-Château, íránská krize zadržování amerických rukojmí zasáhla Carterovu správu země a po více než tisíci letech se zrodila první muslimská teokracie. Marguerite Duras (vlevo), Rúholláh Chomejní (vpravo) A mezitím v Neauphle-le-Château … Po více než deseti letech v exilu v Turecku a Iráku strávil Chomejní nějaký čas v Neauphle-le-Château, zeleném předměstí Paříže, kde se podle městských povídaček často v místním obchodu s potravinami potkával s Margueritou Durasovou. Diskutovali zde spolu o tom, který druh těstovin si koupí. Na Durasové je něco zvláštně dojemného. Tato proto-feministka a proto-komunistka denně přichází do styku s Chomejním, mužem, jehož mnozí považují, když už za nic jiného, tak hlavně za příkladného anti-feministu a anti-komunistu. Carter je házen žralokům (vlevo), Chomejního triumfální návrat do Teheránu (vpravo) Out / In S obrovským rozdílem voličských hlasů porazil prezidenta Cartera Ronald Reagan, z velké části i kvůli 444 dní trvající íránské krizi s rukojmími. Carter nebyl schopen tento problém řešit, což ho odsoudilo k pověsti slabého vůdce. Snad úplně nejpodivnější ze všeho bylo načasování propuštění rukojmí, které se odehrálo hodinu před uvedením Ronalda Reagana do prezidentského úřadu, 20. ledna 1981. „Korunovace“ Chomejního zakončila paběrkování započaté již dlouho před jeho upevněním moci v prvních dnech íránské revoluce. Jeho návrat na palubě boeingu Air France, nemluvě o tom, jak ho ze schodů na rozjezdovou dráhu doprovázel samotný pilot, byl symbolickým závěrečným úderem, jenž stvrzoval právoplatnost a dodával zlatý punc muži, kterého monarchie veřejně odsoudila, šáhova tajná policie zavraždila jeho syna a on sám musel strávit přes patnáct let ve vyhnanství. Šáhův přívrženec (nahoře), Chomejního přívrženec (dole) a slogany zeleného hnutí na současných bankovkách – Kam se poděl můj hlas? Ať žije Músáví! a Smrt režimu, který podvádí svůj lid! (vložené obrázky) Peníze: 1979/2009 Peníze byly vždy základnou občanské neposlušnosti. Přívrženci šáha pozvedali íránské peníze s jeho portrétem, aby ukázali, že ho podporují, zatímco opoziční přívrženci Chomejního nahradili šáhův portrét obličejem Chomejního. I dnes peníze fungují jako prostředek protestu. Bankovky, které jsou v Íránu v každodenním oběhu, jako 20,000 riálů nebo 2,000 tománů a 50,000 riálů nebo 5,000 tománů, ekvivalent amerických dvoudolarových, respektive pětidolarových bankovek, můžeme často vidět popsané slogany protestu proti prezidentským volbám v roce 2009: „Kam se poděl můj hlas?“, „Ať žije Músáví!“ a „Smrt režimu, který podvádí svůj lid!“ Súfí Derviš z Kurdistánu Metafyzično versus materiálno Íránská revoluce je první a jedinou revolucí moderní doby, která předcházela metafyzickému programu. Revoluce jsou odsouzeny k neúspěchu, jak může potvrdit každý, kdo alespoň trochu zná revoluce francouzské či ruské. Jedna věc je splnit určité sliby – nezávisle na tom, jak vznešené jsou – ať již jde o vládu proletariátu, zrušení monarchie, atd. – a něco jiného je, když výsledky – spása, vykoupení a podobné – jsou zcela nezávislé na hmotném světě. Tím se dostáváme k otázce: je to záblesk geniality, nebo nabubřelá hloupost, když definujeme úspěch takovým způsobem, že jej nelze měřit v tomto životě? Súfí Derviš z Kurdistánu Teokracie = vláda Boha = Mystično Republika = vláda Člověka = Materiálno Kořeny nedávných nepokojů v Íránu, jež následovaly po prezidentských volbách roku 2009, ve skutečnosti sahají až k samotnému jménu celé země. Název Íránská islámská republika v sobě spojuje dvě rozdílné, téměř vzájemně neslučitelné filosofie vlády: teokracie ovládaná zákony Božími a republika řízená zákony lidskými. Teprve poté, co traumata íránsko-irácké války skončila a země znovu získala pocit, že žije normální život, se toto napětí dvou filosofií vynořilo na povrch. Zpočátku spolu s reformní vládou prezidenta Chátamího, dnes se propast ještě rozšiřuje a stále staví Islámskou republiku mimo zákon. Reformisté (Moussavi, Rafsandžání) se snaží posunout zemi směrem k modelu republiky, kde se vláda cítí alespoň minimálně zodpovědná vůči svým voličům, zatímco zastánci absolutismu (prezident Mahmúd Ahmadínežád a nejvyšší vůdce Ajatolláh Chameneí) posilují svou víru v ještě čistší teokracii bez jakékoli účasti veřejnosti a odpovědnosti vůči ní. Mezi 79. 89. 09., vydání 47 ze 100, 2009 Volba nevolit Slavs and Tatars vytvořili Mezi 79.89.09., aby si tak aktivně zvolili možnost nevolit, ať už mezi východem a západem, politickým pohledem či pohledem osobním, analytickým či citovým. Každé vydání poskytuje dervišům možnost opt-outu, tedy vyhnout se nějaké činnosti. V tomto se říká: Derviš jednou řekl: mezi odcizeností západu a pokorou východu si dám: šlofíka. Některé další obsahují: cigáro, Kolu, tašku od Hermese Žena na obřadu Ashura, v ulici Shariati, Teherán, 2009 Cash-money-records, Moharram Style Zatímco západ se shodl na tom, že Íránská revoluce byla revolucí reakcionářskou, můžeme se ještě při pohledu na celou situaci otočit čelem vzad, zůstat bez hnutí, nebo se obrátit vzhůru nohama. V pozdním dvacátém století byla znovu zavedena islámská teokracie, forma vlády, která po více než tisíc let neexistovala, sám tento akt může být považován za radikální. Imam Ali namalovaný na vodní nádrži, nedaleko Chak-Chaku, Írán Anti-modernisté nejsou anti-modernističtí Ve své knize Les Antimodernes (2005) popisuje Antoine Compagnon pravé modernisty nikoli jako utopisty, kteří hledí jen vpřed (například Vladimír Majakovskij, F. T. Marinetti), ale spíše jako „anti-modernisty“, ty poněkud rozporuplné vizionáře hluboce zasažené uplynulou dobou před nástupem modernosti. Jak řekl Sartre o Baudelairovi, ti, kteří kráčí kupředu, ale stále se dívají do zpětného zrcátka. Walter Benjamin použil podobné přirovnání ve svém Andělu Historie vrženém kupředu, ale obráceném k budoucnosti zády, čelem k minulosti. Stejně tak funguje i perský jazyk malgaština, která, na rozdíl od většiny západních jazyků s pozitivním přístupem k času, používá slova jako „za“ k popisu budoucnosti a slova jako „před“ k odkazování na minulost. Íránská revoluce v roce 1979 byla v každém ohledu revolucí anti-modernistickou. Kontinuita revoluce… dokud neskončí rabování Anti-imperialistický imperialismus V mnohém podobná revoluci ruské, Íránská revoluce z roku 1979 byla vedena liberacionistickou revoluční ideologií, již následně exportovala i za hranice. Dynamika celého procesu je velmi zajímavá: cizí síly či vlivy jsou odkopnuty ještě dříve, než se vlastním ideologiím podařilo zaujmout jejich místo. V tomto případě se následně několik prvků íránské revoluce rozšířilo po celém muslimském světě. Imám Abolfazl (vlevo), Imam Hossein (vpravo) Srostlá obočí Muslimů? ANO! O něco méně úspěšný export je pak srostlé obočí. V Íránu je triumvirát obočí, řas a očí určujícím rysem krásy. Na portrétech šíitských imámů - Hosseina a Abolfazla – vidíme silná vystupující obočí, která symbolizují mužnost a odvahu. Do dnešních dnů vám v Íránu pomůže srostlé obočí zaujmout opačné pohlaví. Bývalý guvernér Massachussettes, kandidát na prezidenta z řad Demokratů, Michael Dukakis, 1988 Srostlá obočí křesťanů? NE! … zatímco na západě, jak může potvrdit každý, kdo někdy chodil se srostlým obočím do školy, vám to jistě nepomůže získat si srdce děvčat… Nebo chlapců, jak chcete. Frieze Sculpture Park, 2010 Srostlá obočí – SEXY Roku 2010 vystavili Slavs and Tatars ve Frieze Sculpture Parku A Monobrow Manifesto (Manifest srostlého obočí) s impozantním perským hrdinou Rustamem z veršovaného díla Šáhnáme básníka Ferdousího. Jeho tvář s nápisem SEXY! jsme vyobrazili na jedné straně, zatímco… Frieze Sculpture Park, 2010 Srostlá obočí – NIKDY …na druhé straně byl Bert ze Sezamové ulice s nápisem NIKDY! Srostlé obočí je sekundárním znakem, jehož prostřednictvím můžeme demystifikovat konflikt mezi západem a východem. Pokud na západě bylo srostlé obočí spojováno s delikventy a kriminálníky (ve Viktoriánské Anglii) nebo s vlkodlaky (ve Francii), na Blízkém východě a na Kavkaze je známkou mužnosti a sofistikovanosti. V jižních částech Eurasie jsou tedy muži se srostlým obočím SEXY, ve Spojených státech a v Evropě tak rozhodně chodit nemůžou. NIKDY. Vzdorujte vzdoru proti Bohu, zrcadlová mozaika, Slavs and Tatars, 2009 Vzdorujte vzdoru proti Bohu V roce 2009 vytvořili Slavs and Tatars dílo, které z frontálního pohledu vypadalo jako jedno z mnoha ozdobných vzorovaných zrcadel. Při pohledu z určitého úhlu se na něm ale, poněkud mysticky, objevil text: Vzdorujte vzdoru proti Bohu. Navab Safavi, revoluční vůdce 1924-1955 a Gerasimův Lenin (vložený obrázek) 1917 versus 1979 Čerpat inspiraci nebo vlivy ze svého protikladu vyžaduje jistou dávku intelektuální akrobacie, ne-li i nutné prožívání emocionální úzkosti. Íránská revoluce například přijala opravdu mnohé ze svého vizuálního vyjadřování z revoluce ruské, a to i přesto, že nakonec vyústila v teokratický režim diametrálně odlišný od ruského ateismu. Žena upoutala pozornost šáhovy armády před revolucí, zatímco zahalené ženy se odvrací od muže, po revoluci. Před revolucí / Po revoluci Britský novinář žijící v Teheránu k této době poznamenal, že žádat íránskou ženu, aby opustila domov bez svého závoje, bylo asi stejné, jako kdybychom žádali Britku, aby odešla z domova nahoře bez. Velký tlak na bolševickou sklizeň Sociální realismus: proletariát Zatímco SSSR oslavoval proletariát skrze portrétování obecných anonymních dělníků, Íránská islámská republika, produkt své doby, volí patos čišící z přehnaného zobrazování konkrétních mučedníků. George Bernard Shaw jednou řekl, že jediný způsob, jak se člověk, jenž není ani talentovaný, ani krásný, může stát slavným, je stát se mučedníkem. Pokládáme za dosti nešťastné, že íránsko-irácká válka a reality show velkou měrou přispěly k ještě většímu snížení požadavků. Nástěnná malba na Hemmat Highway, Teherán Sociální realismus: Mučedník Nelze snad nalézt jasnější případ než jedenadvacetiletého Mazi Mostaffiho, který se společně s libanonským Hizballáhem pokusil vyhlásit fatvu nad Salmanem Rushdiem, ale na cestě zemřel, jelikož ho postihl průjem. Zdá se, že i neúspěšní a inkontinentní mučedníci dostanou svých patnáct metrů slávy. Kůň, Kermánšáh (vlevo), Hrozny hněvu, Kazvín (vpravo) Nerozhodnutí Soudíme-li podle umění, které obsadilo veřejný prostor, vypadá Írán spíše jako Disneyland nebo jako přerostlé minigolfové hřiště. Umění veřejného prostoru a sochařství je v mnoha zemích nejvýmluvnějším vyjádřením národní identity. Tak tam, kde Sovětský svaz nadšeně přijal sociální realismus s monumentálními sochami oslavujícími proletářské hrdiny, Íránská Islámská republika dává přednost magickému realismu. Nenalezneme zde ani žádné sochy duchovních kněží minulosti, ani žádné sázky na jistotu v podobě kultovních literárních postav. Světská levice plive špínu na historické kneží, kteří tu a tam kolaborovali s koloniálními mocnostmi, zatímco náboženská pravice obviňuje lidi jako například Ferdousího nebo Omara Khayyama z náboženské nejednoznačnosti. Tak jsou všichni nahrazeni idylickým fantastickým světem plným jelenů, holubic, koní, lvů a vinných hroznů. Nic nemůže být tak politicky bezpečné jako rostliny či zvířata, která nelze spojovat s žádnou ideologií. Vzniká tu tedy třetí cesta, centrismus mezi levicí a pravicí, kterému by se dokonce i Blair a Clinton mohli klanět. Mobilní kostel v Polsku Pojezdné zpovědnice Během stávek v loděnici přišla církev za demonstranty, aby je podpořila v jejich modlitbách. Ikonické plakáty Solidarność se snaží získat voliče, 4. června 1989. 4. června 1989 Datum 4. 6. 1989 odkazuje na velmi významný den. Za prvé, v Íránu noc předtím zemřel Ajatolláh Ruholláh Chomejní, tato událost se stala nesporným, snad i depresivním milníkem íránské revoluce. To, co začalo jako skutečná lidová revoluce v letech 1978-79, se do Chomejního smrti proměnilo v autokratický a represivní režim. V ten samý den bylo na náměstí Nebeského klidu v Číně brutálně potlačeno studentské hnutí. V této době se i Polsko ocitlo na rozcestí, mohlo volit mezi dvěma jasnými směry. Místo toho, aby se vydalo po stopách Íránu nebo Číny, zvolilo si cestu třetí, neprozkoumanou. Nevydalo se směrem k radikalismu, ale cestou zajišťující pokrok a kontinuitu. Oficiální pokus upravit počty katolíků přihlášených ve sčítání lidu, aby svědectví o Polsku vypadalo lépe. Odpadlíci: Polsko V dnešním Polsku se odpadlictví – vzdání se vlastního náboženství – prosazuje jako forma občanské neposlušnosti protestující proti rostoucí moci katolické církve. Mnoho nově narozených dětí, dokonce včetně dětí polských židů, je v oficiálním sčítání lidu automaticky počítáno za křesťany. Někteří byli pokřtěni z pouhé tradice, anebo také ze strachu, že se jinak nebudou moci začlenit do společnosti. Nastupující generace se snaží charakterizovat Poláky nově, nikoli v souladu s obecným homogenním povědomím z druhé poloviny dvacátého století, ale blíže tomu, jak byli definováni v raném dvacátém stoleti: jako kosmopolitnější a rozmanitější národ. Znak Íránské Islámské republiky, stylizovaný Aláh (nahoře), Achaimenovský znak Zoroastrismu (dole) Odpadlíci: Írán I v Íránu je odpadlictví jistou formou občanské neposlušnosti. Mnoho mladých i starých Íránců se vrací k dávné historii země před příchodem islámu v sedmém století, k zoroastrismu, k náboženství staré, před islámské Persie. Jeho hlavní principy jsou shrnuty v relativně jednoduchých zásadách: „dobré myšlenky, dobrá slova, dobré skutky“, které slouží jako forma protestu proti absolutismu islámského režimu. V zoroastrismu má své kořeny jak první monoteistické náboženství na světě, tak i několik principů třech hlavních Abrahámovských náboženství (judaismus, křesťanství a islám).
01.02.2011
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář