Časopis Umělec 2005/1 >> Správně tmavá na lásku Přehled všech čísel
Správně tmavá na lásku
Časopis Umělec
Ročník 2005, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Správně tmavá na lásku

Časopis Umělec 2005/1

01.01.2005

Lenka Klodová | fenomén | en cs

„Kiss Me Baby a Kiss Kiss Baby se prodávají dobře a zdá se, že každý je miluje…“ z veřejného dopisu P. Heatha sběratelům
Panenky a hra s nimi by se daly považovat za nejsofistikovanější nástroj patriarchálního útlaku dívek a žen. Neustále připomínání, že holčičky si přece hrají s panenkami, má vést k vytvoření získaného, hluboce založeného instinktu. Mnohé feministicky orientované myslitelky již zdůraznily modelační a determinační charakter společensky uznávaných a podporovaných dětských her. Chlapci závodí v autech, staví stavby, prožívají dobrodružství s indiány, holčičky tlačí kočárky, krmí, přebalují a opečovávají panenky.
Péče, kterou společnost věnuje přípravě dívky na její mateřskou roli, je velmi intenzivní. Panenky však mají i jiné funkce. Holčičky nevlastní jen panenky--miminka, mají také krásné panenky--modelky. V mrkacích pannách s dlou- hými řasami pečují dívky o svou budoucnost, o svůj budoucí obraz. Po fázi hry s panenkami jako napodobování mateřských stereotypů se tak holčičky stávají panenkami samy sobě. Pečují o sebe, zkrášlují se, vybraně se krmí. Začínají odmítat příliš aktivní hry, příliš divoké pohyby, posedávají esteticky na gauči, usmívají se a snaží se uplatnit hlavně své dekorativní kvality. Vrcholem a účelem celého snažení je reprodukce, společenský úzus jde ruku v ruce s biologickým reprodukčním pudem. Všechny naučené instinkty, veškerý zmobilizovaný pečovací potenciál se realizuje v mateřství a následné péči o dítě, a tím dojde svého přirozeného využití.
Žena se na tuto svou roli připravuje a je připravována v podstatě již od svého narození, vyvrcholení této přípravy a její naplnění přijde ale už v první třetině života. Naučené instinkty, které pak odpovídají i vnitřní citové a emocionální potřebě, ale s naplněním mateřství nezmizí. Nezmizí automaticky s pubertou dítěte, s momentem, kdy se roztomilý závislý drobeček změní v arogantního, o hlavu většího jedince s hrubým hlasem. Aby nedošlo k patologickým situacím, musí žena dát objektu své péče volnost, stáhnout se do pozadí a její citová a emocionální potřeba začne být odkázaná na občasné, postranně ukradené zbytky. Jak tuto zlovolnost života vyřešit, kam se obrátit se svými citovými přebytky? Jedním z možných řešení je sběratelství uměleckých panenek. Je to sice řešení drahé, ale může přinést uspokojení na více úrovních.

„Drazí sběratelé,
srpen je ospalý měsíc... Leisandra se ukázala být velmi úspěšná a my jsme celí rozechvělí, neboť každý, kdo ji dostal, nám napsal, jak nesmírně je krásná, a samozřejmě také, že naše nové ceny jsou nyní mnohem příznivější... Zdá se, že naše nové webové stránky se každému líbí, ale doufáme, že je udržíme proměnlivé a přidáme nové edice a informace. Ale vy, kteří jste bez mailu, se nestrachujte, budeme pokračovat v posílání novinek, pohlednic a katalogů nových prací poštou, a Rudy nebo Pilar jsou vždy připraveni odpovědět vaše telefonické dotazy...“ (z veřejného dopisu Philipa Heatha svým sběratelům)
Philip Heath je v oboru uměleckých panenek výjimečným tvůrcem. Jeho panenky vynikají propracovaností a zvláštním emocionálním expresionismem. Tento Angličan žijící ve Valencii si živé vzory pro své umělecké panenky hledá přímo na svých exotických cestách Afrikou a Asií, ale i v sousedství. Každá jeho panenka je uměleckým portrétem s konkrétním dítětem jako vzorem, s konkrétním příběhem i širšími souvislostmi.
„Drahá Marie, jsem tak rád, že máte Lisu II. ve své rodině. Lisa je malé děvčátko, které jsem potkal s jejími rodiči v kavárně v Antverpách, kde jsem si dával snídani. Jmenuje se Lisa DeGroote… Jsme stále v kontaktu a občas napíšu jejím rodičům, abych se dozvěděl, jak Lisa roste a mění se. Právě se jí narodil malý bratříček!…“ (z dopisu sběratelce)
Jeho umělecké panenky nejsou universálními maketami šťastných miminek se sunarovými tvářičkami. Obličej dítěte a jeho výraz je tím hlavním, co dává umělci podnět k tomu, aby si jej vybral za vzor. Portréty jsou podle Heatha jeho otevřeným osobním deníkem, zároveň se však snaží vyjádřit zobrazenou expresivitou obecnější výpo- věď. Málokterá panenka se usmívá, jejich výrazy jsou většinou vážné, zasněné, někdy trochu nedůvěřivé, s velkýma vážnýma očima. Ochraňují si svůj nepochopitelný dětský svět. Např. nuobská dívka Xima ve svých velkých očích podle jedné Heathovy referentky skrývá starobylou duši černošského národa, usídlenou v mladém těle.
Úkolem panenek obecně je kompenzovat mateřský pud, být hromosvodem přebytku citů a emocí. Tvorba Philipa Heatha posouvá tento kompenzační úkol do dalších rovin. Zamysleme se nad tím, jaký by byl rozdíl v tom, kdyby zajímavé děti z celého světa prezentoval jako sochy, ne jako panenky? Je nesporné, že Heathovy panenky mají umělecké kvality realistického, expresivního portrétu. Proč je ale důležité, aby měly pohyblivé nohy a ruce? Panna, loutka je archetypální objekt, model člověka zcela se člověku podobající, ale postrádající vlastní vůli a energii. Poslušný, neodporující objekt k manipulaci. Forma panenky nás vyzývá k intimnějšímu a osobnějšímu přístupu, jaký bychom k soše nikdy nezaujali. Manipulace s panenkou nemusí mít sexuální podtext, tak jak to specificky popisuje Susan Griffith ve své studii Pornography and Silence. Griffith vyčítá pornografickým produktům snahu komodifikovat reálnou ženu. Pornografie se podle ní snaží posunout obraz ženy směrem k loutce, k předmětu. Předmět, na rozdíl od bytosti, nemá vlastní život, jeho základním rysem je jeho funkce. Pornografie podle Griffith vytváří obraz ženy – panny, jejíž základní funkcí je potěšit muže.
Naopak umělecké panenky pro dospělé ženy mohou ve své otevřenosti nabízet především určitou pozitivní alternativní formu kladné manipulace, jakési pozitivní woodoo, možnost zástupného odčinění. Kolikrát dokážeme být k obrazu, fotografii a panence milejší než ke skutečnému člověku, dítěti se všemi jeho proměnami a nestálostmi. Před panenkou se nestydíme, neodmítne nás, nebude se našim citům smát. Nemění se ani nestárne, takže zde neexistuje riziko, že nepostřehneme pravou chvíli a něco důležitého ve vztahu k ní propásneme.
Philip Heath ve svém díle přidává ke komplexu fenoménu panenky ještě další rovinu. Zjitřenou atmosféru kolem panenek pro dospělé ženy koncentruje tím, že vzory pro panenky a životní příběhy vybírá ze třetího světa.
Tuto romantickou koloniální ideu dovádí Philip Heath k dokonalosti koncepty Lost and Found a Past and Present. Africké dívky Jewel (2002), Xima (2003) a Alma (2004), Indonésanka Precious (2003), Ulia z Afghanistánu (2003) a Shashiben z Indie (2004) existují v rámci konceptu Lost and Found ve dvou verzích. Ve verzi Lost – oděná v tradičních oděvech etnického kmene, nebo chudinských, umělecky ušpiněných šatech, typických pro danou geografickou oblast, a ve variantě Found – v krásných čistých šatech euroamerického střihu. Autor komentuje panenku Titi II. z roku 1997, jejíž původní verze Titi I. je oděna do kopie originálního Ašanti oděvu včetně korálků, které si domorodci afrického kmene Ašanti vyráběli omíláním střepů z lahví, zbylých po Evropanech: „Moje Titi II. by mohla být vnučkou Titi I. Zachoval jsem původní rysy ve tváři, ale zesvětlil jsem odstín pleti, zesvětlil jsem a uhladil vlasy a oblékl jsem ji do krásných šatů, které by mohly patřit kterékoliv z malých krásných dívenek, které jsem viděl při své návštěvě baptistického kostela v Detroitu.“ (z katalogu Gotz 1997)
Romantizující koloniální téma, kterému bychom mohli vyčítat exploataci původních afrických a asijských obyvatel, na jedné straně postihovaných nemilosrdnou globalizací a na druhé straně romanticky portrétovaných pro uspokojení mateřských potřeb německých paniček, se podle mého názoru užitím média panenky mění v téma postkolonialisticky kritické. V jiné výsledné podobě by tento koncept mohl mít rysy koloniální arogance. Forma panenky z něj však činí interaktivní záležitost s širokou možností volby a možností projevit vlastní exprese, se škálou možných reakcí a možných ventilací. Tak může sběratelka uměleckých panenek v černošce Ximě Philipa Heatha kromě svého odrostlého dítěte obejmout i celý třetí svět a jejím prostřednictvím se zástupně postarat o zbídačelé černoušky.
Také Philip Heath své panenky chrání. Snaží se jim dodat vysokou uměleckou úroveň. Chce je co nejvíce přiblížit volnému umění, přestože stále zůstávají užitkovými předměty. To spolu s jejich vysokou cenou omezuje okruh jejich majitelů a uživatelů na duše skutečně citlivé a bohaté. Zajistí se tím snad, že woodoo, které na nich lze praktikovat, bude výhradně pečujícího a charitativního charakteru.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.