Časopis Umělec 2000/3 >> Nejlepší obrana je útok / (Manifesta 3) Přehled všech čísel
Nejlepší obrana je útok / (Manifesta 3)
Časopis Umělec
Ročník 2000, 3
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Nejlepší obrana je útok / (Manifesta 3)

Časopis Umělec 2000/3

01.03.2000

Lenka Lindaurová | bienále | en cs

Symbol hranice, který je v teorii umění často a víceznačně používán, se opět oprášil a využil pro téma letošního, již třetího, bienále evropského současného umění - Manifesty. Borderline syndrom, název který pro Manifestu zvolili kurátoři, je pojem z psychologie zahrnující potřebu obrany.
Lepší metaforu pro pojmenování některých současných problémů ani nemohli zvolit. Signifikantní se zdá fakt, že čeští umělci nebyli na Manifestu vybráni, protože podle kurátorů žádný obranný syndrom nemají. Co se však týká hranic či limitů v českém vědomí, jistě by se toho našlo dost.
Téma se ve výsledném výběru usadilo do politických a sociálních pozic a znovu se dostal na povrch problém hranic mezi Západem a Východem, který v tlačenici na Evropskou unii nabývá nových rozměrů.
Rovněž přenesení Manifesty ze Západu na Východ (první se konala v Rotterdamu, druhá v Lucemburku) je diskutabilní, protože Lublaň vlastně do toho pravého Východu nikdy nepatřila. Že však stále existují hranice mezi západem a postkomunistickým východem je patrné právě již na postavení těch kterých kulturních institucí. Hranice zahrnující ve východním podvědomí ostražitý moment obrany se vyjevila i na panelové diskusi na téma Untranslatable Distances (Nepřeložitelné vzdálenosti), kde ji jeden z diskutujících definoval rozdílností západních a východních záchodů: zatímco v západním výkaly okamžitě zmizí v útrobách, my na východě je máme potřebu zkoumat ještě na plošině mísy. Naštěstí Manifesta představuje díla obecnější, u nichž je lokalita, kde jejich autor zrovna žije, vedlejší. Právě proto, že vybrané práce nemají reprezentovat jednotlivé země a vytvářet tak jakýsi alternativní salón Evropy, nejsou v katalogu uváděny národnosti umělců, pouze země, kde momentálně žijí. Kurátoři se vyhýbali efektnímu výběru známých hvězd a tak se v konečné šedesátce umělců a skupin divák orientuje pouze podle toho, co skutečně vidí. Pečlivý výběr spočíval především v tom, že díla nepůsobí jen jako ilustrace dané diagnózy, jak se často tematickým výstavám stává.
Manifesta 3 se i v dalších ohledech stává experimentem: nechce etablovat další instituci a vytvářet stereotypy ambiciózních přehlídek a udržet si emancipační charakter. Když však člověk absolvuje monstrózní půlnoční vernisáž s proslovem Henry Meyrica Hughese, prezidenta Mezinárodního výboru Manifesty 3, s pouťovými stánky na kus špeku pro vyvolené na příděl a s folklórním hudebním doprovodem, rázem se v něm probudí borderline syndrom v té nejdestruktivnější podobě. Přičte-li zákulisní problémy různých mocenských bojů, které vždycky někdo ochotně vynese ven, dospěje k tomu, že každý "osvobozující" přívlastek k této akci je jen další klišé. Umělci naštěstí mluví sami za sebe. Potřebu obrany si někteří autoři řeší v rovině privátní, kde se však o to intenzivněji promítají kolapsy vnějšího světa. Hned dvě sebevraždy najednou prezentuje smyčka videa Ene-Liis Semper z Talinu, jež však nepůsobí ani pateticky, ani sentimentálně; autorka přítomná na zahájení vypadala jako když k aktu nemá daleko. V poněkud bizarnější a tragikomičtější podobě se obranná sebereflexe projevuje ve videu Joosta Conijna z Tilburgu nazvaném Airplane: dokumentuje autorův pokus sestavit ze starých dílů jakékoliv letadlo a zmizet. Zmizet za každou cenu s podmínkou na vlastní pěst chce i hrdina videa Divný vzkaz z jiné planety od Veli Granö žijícího v Helsinkách. Pseudo(?)dokument zachycuje vyprávění muže, který po druhé světové válce netouží po ničem jiném než sestrojit raketu a odletět do jiného prostoru, který není tak sebedestruktivní a vyprahlý.
Stejnou dávku bezvýchodnosti obsahuje i video Josefa Daberniga z Vídně s názvem Wisla, ale pojaté z vysloveně komického úhlu: dva trenéři s vizáží socreálu 70. let pozorují mlčky něco, co se odehrává za zády kamery a co podle zvuku zní jako zápas. Jejich vážný a směšný svět je demonstrován jako nonsens, když si v závěru podávají ruce s dalšími aparátčíky na liduprázdné tribuně stadionu.
V poloze obrany soukromého prostoru v konfrontaci s nepřijatelným okolím se ocitají i buňky Rolanda Bodena Urban Modern Shelter Units podobné projektům Andrey Zittel, ale s důrazným politickým podtextem. Kromě izolovaného doupěte nebo pojízdné pozorovatelny lze z buněk sestavit i rakev nebo střílnu teroristy. Geopolitické problémy s dokumentární přesností mapuje Ursula Biemann z Curychu ve videu Performing the Border, v němž se zaměřila na obrácenou tvář emancipace mexických žen putujících na americké hranice za prací do vykořisťovatelské firmy Philips nebo jezdící za hranice rodit děti. Tento drastický snímek představující i přesný počet obětí vrahů, drog či vlastního psychického rozkladu je prototypem současného angažovaného umění, které se ještě snaží "zachraňovat" svět a je na hranici života a umění. Přímo ve městě instalovala svůj kritický příspěvek k politickému životu v Evropě Šejla Kamerič ze Sarajeva, která umístila na dva souběžné mosty přes řeku světelné nápisy Evropská unie a Ostatní. Ironickou sebereflexí je také projekt skupiny Škart Čas hoven zakazující prostřednictvím značek volné konání velké potřeby po městě. Tvoje hovno – tvoje zodpovědnost, dodává lakonicky text v katalogu a tento bonmot jen podpoří výše zmíněnou záchodovou teorii. Některé projekty zapadající do tématu ztrácejí svoji sílu přílišnou urputností, s jakou se snaží ironizovat konkrétní postkomunistickou zkušenost. Na první pohled velmi příjemná animace Agnese Bule z Rigy nabírá nepřijatelný rozměr, když používá jako paralelu svobody a nesvobody symbol lidí vylézajících z barelů. Poněkud prvoplánově téma rozvinula skupina Stalker z Říma v instalaci Transborderline, v níž pomyslnou linii zhmotnila do spirály a cirkulaci lidí ve "volném" prostoru doplnila gumovými míči. Zcela odlehčeně na rozdíl od toho vyplývá gesto dvojice Nayia Frangouli a Yane Calovski, která mixuje makedonské a řecké písně a venku na stánku nabízí čerstvé pomeranče a jablka. Jemně se zmocnila tématu také holandská designerská skupina Schie 2.0 a vystavila černobílé plakáty Holandsko je dobře regulovaná země.
Na jednoduchých reportážních snímcích různých sociálních situací čteme nápisy, které vyjadřují, co se smí a co se nesmí. Objektivně, suše, bez prostoru na otázky - například Tento zaměstnanec musí říkat děkuji a prosím svým kolegům, Na veřejném místě se nesmí provozovat sex apod. Jediným malířským projektem Manifesty je modrá linie nejstaršího účastníka, Poláka Edwarda Krasiňského, provázející výstavní prostory jako ukazatel naděje a snad i nějakého cíle. I když se kolem Manifesty stahují mraky přílišné oficiality a stává se dalším místem kompenzace nejrůznějších ambicí, letošní dobře zvolené téma implicitně zahrnující opravdu aktuální problémy evropského kontinentu (a především těžké mindráky postkomunistických občanů) této události hodně pomohlo.
Na Manifestě 3 dochází v mnoha případech ke kontaktům s uměním a ne s jeho pózou. Odhalení určitých společných problémů, absurdit a obsesí vyvolává otázku, jestli by se neměl začít borderline syndrom léčit nejdřív u nejvyšších politiků.

Manifesta 3. Kurátoři Francesco Bonami, Ole Bouman, Mária Hlavajová, Kathrin Rhomberg.
Lublaň. Od 23.6. do 24.9. 2000. www.manifesta.org





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.