Hra na umění / (Václav Stratil a žáci v Mánesu)

Nejsem si jistá, co studenti brněnské fakulty výtvarných umění pod vedením Václava Stratila stvořili, jejich učitel to určitě ví: po některých apropriačních akcích (přivlastnil si například Václava Boštíka, Andy Warhola nebo Jiřího Davida) se mu podařilo připravit i jakousi antivýstavu, která paradoxně říká, čím umění nemůže být. K umění se vztahuje jako k pojmu, který má své zažité konotace, ale také jako k sumě poněkud rigidních informací, roztříděných podle uznávaných pravidel.
S dětskou hravostí vytváří Stratil své radostné variace na známé autory - Opie, Morandi, Demartini, Kovanda - i směry (op art). Celá hra působí nenuceně jako vtipně splněný studentský úkol. Přitom si tyto autory převádí nejjednodušší formou: barevnými lepicími páskami, izolepou, reflexivními samolepkami, potahovým plyšem. Když ale pokračuje se svými žáky ve společných monochromech, dotahuje svůj nedogmatický výklad „umění“ až na hranu uvěřitelnosti. Zlehčování žánrů i těsných poměrů na výtvarné scéně vrcholí v instalaci několika monochromů s názvy Zlatá, Fialová, Kovanda, kde jeden z českých žijících autorů slouží jako stylotvorný název. Dá se říci, že Stratil touto metodou demonstruje i svým žákům, jak lze umění vnímat, a jak otevřené jsou jeho hranice. Jako by se svými žáky řešil možnosti a variace přivlastnění si jiných děl, cizích myšlenek tak, aby si studenti ověřili něco sami na sobě a připojili se k vytvoření části nekončícího řetězce.
Svého vlastního učitele si vypůjčila Lenka Pavlíková a namalovala jeho portrét jako Andyho Warhola na plochu zrcadla, čímž dokonale zpochybnila směr apropriace. Pocity šťastného insitního malíře si vyzkoušela Iveta Kadlecová na obrazech s nejbanálnějšími tématy (koláče, džbán, bačkory) a bez malířských ambicí. Stupiditu bez skrupulí si rovněž vychutnává Aneta Soukupová v psích malířských etudách. Komiksový feminismus, možná přehnaně apelující, a proto ne příliš vtipný, prezentuje Blanka Jakubčíková. Z této hry vypadla, aniž by to zřejmě pochopila, pouze Anna Irmanovová, která je zkrátka mimo „jamku“.
Velmi zvláštní polohu výstavy tvoří zvětšené a narychlo malované ilustrace z jakýchsi dětských knížek Václava a Aloise Stratila. Nepůsobí jako cynická vzpomínka, spíš jako další manifestace „výroby“ nových malých robotů mutujících pravé umění.
Jiným stylem řeší způsob naplnění obrazu Pavel Joza, který zcela dekorativně zaplňuje plochu květinovými motivy. Posunutý problém identity se snaží zachytit Alois Stratil v autoportrétech.
Největší symbiózu s učitelem projevuje Jan Nálevka a Sylva Novotná, kteří jsou schopni pracovat se Stratilem na společném díle. Představuji si velmi těsnou spolupráci: jeden maluje na jednom konci plátna, druhý na druhém a přibližují se. Zástupnost člověka, umělce se zdá jako něco naprosto samozřejmého, ovšem s vyloučením svévolné náhody či automatu, který by umění vymyslel za nás.
Václav Stratil musí být velmi zábavný pedagog. Výstava jeho ateliéru (dal mu k dispozici vlastní termín v Mánesu) se nenápadně a právě výjimečně vtipně ptá, co se stalo s uměním v tomto století, co si myslí umělci o své pozici v umění, co za umění vůbec považujeme. Ptá se jakoby mimoděk, jako když se jí umění vůbec netýká.
Možná se v konfrontaci s ostatními „závažnými“ výstavami bude zdát tato prezentace jako marginální, ale je to docela důležitá akce, která ledacos vypovídá o stavu umění v Čechách. Jaké je to naše společné téma? Hlavně nedělat umění!
Václav Stratil: Společné téma. Mánes, Masarykovo nábř. 250, Praha 1. Od 18.3. do 4.4.1999.

01.03.1999