DIVUS PRAHA: WHERE TO GO? VERTIGO! | filmový večer
[b]WHERE TO GO? VERTIGO! |[/b]  filmový večer

WHERE TO GO? VERTIGO! | filmový večer

03.10.2013 19:00

Divus | en cs

KOPÍROVÁNÍ SKONČILO O PÁR TÝDNŮ POZDĚJI U DEVADESÁTÉ ŠESTÉ KOPIE.

KDYŽ JSEM VÝBĚR DEVÍTI Z NICH PRO VÝSTAVU V ARTCAR MUZEU V HOUSTONU V ROCE 2005 PŘEVÁDĚL DO NTSC, UDĚLAL JSEM JEŠTĚ JEDNU - DEVESÁTOU SEDMOU KOPII.TO JE PROZATÍM VŠE. DĚKUJI ZA POZORNOST.

Promítání ze Zetových devadesátisedmi analogových kopií kopií Hitchcockova Vertiga. Diváci si budou moci sami vybrat kolikátou kopii chtějí shlédnout. U samoobslužné instalace VHS přehrávače a obřího plátna bude asistovat sám autor.

14. listopadu 1999 jsem napsal následující text...

Otázky trvalosti a dočasnosti stejně jako mechanismy a morfologie mizení a vytrácení mě vždy až patologicky přitahovaly. Mistrovské dílo Alfreda Hitchcocka „Vertigo“ se stalo další obětí této mé deviace. Soustředil jsem se na zkokumání toho, jak opakované analogové kopírování ovlivňuje kvalitu tak dlouhé nahrávky (124 minut). Výsledky pozorování jsem chtěl srovnat s podobnou prací ze srpna roku 1998, která se jmenuje „Kopie“ a ve které se celý proces mizení odehrává na ploše jedné minuty (11 kopií). V „Kopiích“ se nejdříve ztratil zvuk, pak barva. Délka každé další kopie se zkracovala. Celá nahrávka se jakoby propadala do jednoho bodu. Nakonec, poté co se obraz přeměnil v pouhé konfigurace blikajících čar a bodů, vše zmizelo. Ve „Vertigu“ se naopak (možná proto, že jsem tentokrát použil kvalitnější přístroje a dokonce na nahrávači nechal zapnutý zvukový filtr) vše vyvíjelo docela jinak. První zmizela barva, pak obraz. Záznam se rozpadl na smršťující se bubliny roztroušené v původní ploše. Naproti tomu zvuk začal být dostatečně abstraktní až po dvacáté první kopii. Teď dělám sedmdesátou druhou kopii. Zvuk filmu se přeměnil na kvílení Meluzíny, ve kterém však stále lze chvílemi  rozeznat hlasy. Je to stále nesnesitelnější. Dostal jsem se snad k samé hrůzné podstatě závrati. Nechci toho ale nechat dříve, než zmizí i poslední zbytky záznamu. Proto se chystám dělat další a další kopie kopií…

Když jsem poprvé uslyšel slovo „Vertigo“ vyslovené Američanem, znělo mi jako: „where to go?“

Martin Zet, 14. listopadu, 1999 v Libušíně





03.10.2013 19:00

Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…