WHERE TO GO? VERTIGO! | filmový večer

Promítání ze Zetových devadesátisedmi analogových kopií kopií Hitchcockova Vertiga. Diváci si budou moci sami vybrat kolikátou kopii chtějí shlédnout. U samoobslužné instalace VHS přehrávače a obřího plátna bude asistovat sám autor.

14. listopadu 1999 jsem napsal následující text...

Otázky trvalosti a dočasnosti stejně jako mechanismy a morfologie mizení a vytrácení mě vždy až patologicky přitahovaly. Mistrovské dílo Alfreda Hitchcocka „Vertigo“ se stalo další obětí této mé deviace. Soustředil jsem se na zkokumání toho, jak opakované analogové kopírování ovlivňuje kvalitu tak dlouhé nahrávky (124 minut). Výsledky pozorování jsem chtěl srovnat s podobnou prací ze srpna roku 1998, která se jmenuje „Kopie“ a ve které se celý proces mizení odehrává na ploše jedné minuty (11 kopií). V „Kopiích“ se nejdříve ztratil zvuk, pak barva. Délka každé další kopie se zkracovala. Celá nahrávka se jakoby propadala do jednoho bodu. Nakonec, poté co se obraz přeměnil v pouhé konfigurace blikajících čar a bodů, vše zmizelo. Ve „Vertigu“ se naopak (možná proto, že jsem tentokrát použil kvalitnější přístroje a dokonce na nahrávači nechal zapnutý zvukový filtr) vše vyvíjelo docela jinak. První zmizela barva, pak obraz. Záznam se rozpadl na smršťující se bubliny roztroušené v původní ploše. Naproti tomu zvuk začal být dostatečně abstraktní až po dvacáté první kopii. Teď dělám sedmdesátou druhou kopii. Zvuk filmu se přeměnil na kvílení Meluzíny, ve kterém však stále lze chvílemi  rozeznat hlasy. Je to stále nesnesitelnější. Dostal jsem se snad k samé hrůzné podstatě závrati. Nechci toho ale nechat dříve, než zmizí i poslední zbytky záznamu. Proto se chystám dělat další a další kopie kopií…

Když jsem poprvé uslyšel slovo „Vertigo“ vyslovené Američanem, znělo mi jako: „where to go?“

Martin Zet, 14. listopadu, 1999 v Libušíně