S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)

Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a výtečný společník. Jeho humor a verbální umění by jistě stály za samostatnou kapitolu. Má jako mnozí rodinu, chodí do práce* a řeší standardní životní situace. Vidím to jen ze svého hlediska, těžko říci, co by k tomu řekla manželka. Někdy do budoucna by nebylo špatné udělat rozhovory s ženami umělců.
I když to asi není na první pohled zřejmé, velkou roli hraje u S.d.Ch dětství na Jižním městě, kde začal chodit do první třídy. Jižní město bylo v té době typické obří socialistické staveniště bez chodníků, obchodů, plné rozestavěných kanalizačních chodeb a hald – ráj pro děti, peklo pro rodiče. Už tam poznal několik lidí, které bude potkávat i mnohem později.
Ke konci základní školy se pokusil o první romantické básně. S nevyhraněným a vlastně lhostejným postojem začal docházet na střední odborné učiliště s maturitou. Přišlo zásadní ovlivnění Ladislavem Klímou, Otokarem Březinou, Jakubem Demlem a o něco později ještě Josefem Váchalem a Pierem de Lasenicem.
V polovině 80. let se zformovala Barrandovská čtyřka. Divoké pijácké tahy po hospodách, do kterých se chodilo pokud možno zvíkovskou přírodou, byly více uměním života a tvorba samotná ležela na okraji. B4 mimo SdCh tvořili maskérští učňové Jakub Žid, Stylus a Ondra Tejml. Při pozdějších pravidelných literárních středách v branické nádražní restauraci, kde se trpěla pouze autorská literatura, se připojují Petr Coufal, Jana Rokosová (dnes Židová), David Vokurka, Jana Viktorinová, fotograf Petr Šafránek a další.
Krátce po listopadu inicioval spolužák ze základní školy Petr Coufal svým libretem, které později dalo název celému uskupení, vznik Neslyšeli Zarathustru Orkestra. Do něho se zapojila většina okruhu Barrandovské čtyřky. Vystoupení se konala pouze po chalupách a na zahradách, nikoho ani nenapadlo nabízet je oficiálním klubům nebo vydávat nahrávky. Po několika vývojových etapách uskupení pozvolna zaniklo. Členové se začali věnovat jen svým aktivitám a životům. S.d.Ch začal psát a vydávat poezii.
V roce 1997 se zformoval primitivistický band Ginnungagap. Zakladateli byli Jakub Žid, Petr Coufal a Josef Jindrák, který se s Petrem Coufalem tehdy seznámil při pronajímání bytu. Dále hráli Jana Rokosová a jako stálý host Roman Plischke, spoluhráč Josefa Jindráka z bigbeatového uskupení J.K.H.CH.
Existence Ginnungagap, kam S.d.Ch kupodivu nebyl přizván, vyprovokovala vznik skupiny Periferie 42. S.d.Ch zde skládal, psal a hrál na elektrickou. kytaru, Martin Vocel na bicí a nový příchozí Pepa Kytka na basu. Sestava byla později doplněna o nehráče na housle a trubku Davida Vokurku a o flétnu Jany Viktorinové, autorky několika ojedinělých linorytů.
Periferie 42 působila v období, kdy S.d.Ch začal spolupořádat rodinný festival Kadeřábek. Jeho návštěvníci později založili kapely, aby mohli přijet hrát na další Kadeřábek – šlo například o skupiny Skrytý půvab byrokracie a Typ Skršín. Právě na Kadeřábku byly poprvé uváděny divadelní hry S.d.Ch, obrazy zde vystavoval David Vokurka a premiéru mělo divadlo Mimo, které se představilo Audiencí od Václava Havla, kde se role sládka zhostil bez použití nealkoholických piv Pavel Hubený z J.K.H.CH.
Na Kadeřábku proběhla také výstava Samizdatní – a o mnoho let později začali S.d.Ch, Jana Viktorinová a Luboš Pavel ve svém uzavřeném okruhu vydávat knihy na koleně. Autory ilustrací jsou P. Formš s Janou Viktorinou a David Vokurka. Vedle výtvarně kvalitních bibliofilií P. Formše vyčnívá z vydavatelských počinů produkce Creatury culiny slach, vydavatelské značky S.d.Ch.
Na přelomu devadesátých let a nového století S.d.Ch radikálně zdokonalil svou dramatickou tvorbu. Opravdu mistrnou dadaistickou taškařicí je loutková Česká trilogie. V průběhu tří let každý rok jedna hra sepsaná, vypravená a zinscenovaná. Jsem upřímně zvědav, co tomu řeknou divadelní teoretici, až si toho jednou všimnou. Loutky se pro S.d.Ch stávají ideálním médiem. Své hry píše už rovnou pro marionetové provedení, při němž hojně využívá svého hereckého nadání, jež vyniklo na posledním Kadeřábku, kde vystoupil s Varlénovým loutkovým poloautomatem. Přes divadlo se S.d.Ch dostal do okruhu kolem Karla Skalického a SPOŘ A OKO (Společnost pro obnovu Řepice a okolí).
Jeho loutkově scénické ztvárnění využila i kapela Skrytý půvab byrokracie v programu Opouštění fetiše na festivalu Alternativa 2006. S oblíbeným Skrytým půvabem o dva roky dříve inscenoval své ranné mystérium Návrat.
V současnosti už na základech rozpuštěné Periferie 42 vzniklo nové uskupení Ruce naší Dory. Pro ně píše písně výhradně SdCh. Postupně vlastním nákladem vydali dvě alba. To druhé i s drobným, ale kladným ohlasem kritiky.