Časopis Umělec 2005/2 >> Blallova blasfémie: Znovuobjevení Blally W. Galomana Přehled všech čísel
Blallova blasfémie: Znovuobjevení Blally W. Galomana
Časopis Umělec
Ročník 2005, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Blallova blasfémie: Znovuobjevení Blally W. Galomana

Časopis Umělec 2005/2

01.02.2005

Travis Jeppesen | profile | en cs de

Země je špinavá pěnová matrace........ pojď na mou kouzelnou loď lásky, Madoniných hoven.......
mohu podat vodu každému......... blahopřát těm na druhé straně......... obrazy na hranici bolesti

Blalla W. Hallman, Blallovy kosmické inspirace

Kdyby svět nebyl nespravedlivý, kdyby v něm nebyly křivdy, na něž Blalla W. Hallman útočí ve svých sžíravých malbách, bylo by jméno Hallman známé nejen v Německu, ale i všude ve světě. A přece se mu nikdy nepodařilo vzplanout plamenem masového zájmu, jejž rozdmýchával jeho arcirival Andy Warhol, a asi by to ani nechtěl. Hallman prokoukl korupci sužující umělecký svět, jak můžeme vidět na obraze Kupmě! Kupmě! (Koofmich! Koofmich!) z roku 1991, na němž je trh s uměním zobrazen jako banální hala naplněná správnými jmény a symboly dolaru. Pro něj nebylo rozdílu mezi touto korupcí a kteroukoli jinou. Od politiky přes organizované náboženství až po populární kulturu a zase zpátky – úhrn veškerého lidského snažení není nic víc než páchnoucí hromada exkrementů, násilí a masové stupidity. Trávíme naše dny vyměšováním, souložemi a ničením jeden druhého pod směšnými symboly, které zdviháme do nedosažitelných výšek jako upomínku na vlastní méněcennost, jako totemy k poctě naší marnivé prostřednosti, jak se planeta, na níž jsme uhnízděni, blíží k datu vypršení platnosti. Jakou jinou funkci může mít umění pro jedince, který si je nejen vědom této podmíněnosti lidské existence, ale navíc je k ní velmi citlivý, než že se pro něj umění stává prostředkem k přežití?
V mnoha ohledech připomíná Hallmanův příběh klasickou tragédii. Narodil se ve Slezsku v roce 1941. Na konci druhé světové války byla jeho rodina ze Slezska vyhnána a skončila v uprchlickém táboře v západním Německu, kde Hallman strávil převážnou část svého dospívání. Tato zkušenost vedla k pocitu outsiderství, z něhož se nikdy úplně nezotavil. Jak řekl o mnoho let později v jednom rozhovoru: „Jako Slezan jsem se neustále styděl, a za to stydění jsem se také styděl, takže jsem se vlastně styděl neustále.“
Po dokončení studií na Akademii výtvarných umění v Norimberku dostal Hallman pozvání od amerického malíře Normana Stiegelmeiera do San Franciska. To bylo v roce 1967, kdy se San Francisco stalo hlavním městem amerického protikulturního hnutí, a Hallmanův více než dvouletý pobyt zde jej měl nadobro změnit, ať už k lepšímu nebo k horšímu. Dopis příteli z 10. června 1968 stojí za to ocitovat celý, už jen proto, že naznačuje, jaký dopad měla Amerika na mladého a naivního německého umělce ze Slezska:

„V politice se tu něco děje, jak ses jistě doslechl i v Německu. Nemohl jsem si vybrat napínavější rok. Dvě politické vraždy, volební rok a vietnamská válka, a navíc hrozba občanské války. Všechno tady je splašené a neklidné. Navíc teď prchají tisíce lidí z měst, protože podle předpovědí mají tento týden části Kalifornie skončit v Pacifiku. Prý to souvisí s asteroidy, které prolétávají velmi blízko Země. Jestli o tom něco uslyšíš ve zprávách, budeš vědět, o co jde, tak si pak na mě můžeš vzpomenout.
Nedovedeš si představit, co se tu děje. Německo je hluboký středověk ve srovnání s tím, co je tady. Drogy, opium, heroin, LSD, marihuana atd., to vše se tady konzumuje jako u nás pivo. Jen účinky jsou trochu jiné. Stále více lidí tu ztrácí rozum, prostě šílí, blázní. Díky cestě do Ameriky jsem o pár zkušeností bohatší, to mi můžeš věřit. Celá Amerika je jeden velký blázinec.“

Bohužel měl Hallman na konci své americké cesty opravdu skončit v blázinci. Ačkoli jsou podrobnosti jeho případu trochu nejasné, bylo v podstatě zjištěno, že upadl do agresivní psychózy, vyvolané nepochybně velkým množstvím psychedelických drog. Brzy na to byl deportován zpět do Německa, kde byl diagnostikován jako schizofrenik. Po příjezdu do Německa zničil většinu svých uměleckých děl, což lze chápat jako akt symbolické očisty. V mnoha ohledech začíná právě v tomto okamžiku jeho skutečný odkaz.
Na počátku sedmdesátých let byl bez ustání střídavě v psychiatrické léčebně a venku. V polovině desetiletí začal nutkavě malovat. Podle jeho přátel maloval od té chvíle až do své smrti v roce 1997 jako maniak. Stal se z něj stroj, byť velmi komplikovaný, který dokázal jít napříč celou řadou stylů – od starých mistrů až po sociální realismus – a vytvořit tak svou zemi Blalla. Byla to země, která mnohé fascinovala, a tak se brzy kolem něj utvořila skupinka fanoušků a příznivců, kteří jej využívali, ač si byli vědomi jeho křehkého psychického stavu. Na druhé straně Atlantiku vynášela Warholovi jeho dovednost výrábět na běžícím pásu miliony, Hallman přitom tvořil stovky a stovky maleb úplně sám, nádherných maleb, které prodával za směšné částky – často jen aby si koupil jídlo.
V roce 1981 se sešla skupinka přátel, aby založila Blallovu nadaci, jež se měla starat o správný prodej jeho obrazů a také zajistit další záležitosti týkající se jeho života v následujícím desetiletí. Tehdy začal Hallman vystavovat v uznávaných galeriích a spojil se s některými umělci z hnutí NO!art.
Na počátku devadesátých let našly Hallmanovy ideály nejjasnější výraz ve dvou cyklech obrazů. Abychom pochopili nakažlivou sociální kritiku, která spočívá ve viditelně šokujícím obsahu maleb, musíme si uvědomit sociopolitické souvislosti. Bylo to krátce po pádu berlínské zdi, kdy ve městě přetrvával všeobecný optimismus znovusjednocené země, která měla v roce 1990 vyhrát světový šampionát ve fotbale. Obchody na Západě byly plné východních Němců, každý měl nákupní horečku, každý chtěl německé marky. Vzduch byl plný nově nabytého pocitu vlastenectví a národní pýchy, svobodně se máchalo německou vlajkou – z toho všeho muselo být Hallmanovi špatně od žaludku: považoval nacionalismus a organizované náboženství za rovné fašismu a masové smrti.
Navíc německá věrnost Americe byla naprosto odporná. Hallman sám zažil nedostatky americké demokracie během svého krátkého pobytu ve Spojených státech let šedesátých, a byla to pro něj zkušenost, na kterou nikdy nezapomněl. Jeho nenávist k pokrytectví americké kultury vyšla najevo v cyklu obrazů zhotovených technikou podmalby na skle. Malby překypují brutálními napodobeninami postaviček Walta Disneyho převlečených do různých symbolických oblečků (představujíce peníze, náboženství, patriotismus), jak si radostně libují v mnoha perverzních aktech. V Ecce Homo pozoruje sešlý myšák Ježíš s velkým penisem místo nosu, jak dvě kachny kadí na pytle s penězi. Po boku mu stojí dvě prasata v uniformě americké armády. Myšák Ježíš drží v ruce americkou vlajku a po tváři mu teče krev z ran způsobených trnovou korunou, která se mu zatíná do mozku.
Jiná malba, Bůh je láska (Gott ist die Liebe), zobrazuje boha s penisem místo nosu a v róbě okrášlené symboly dolaru, jak znásilňuje Ježíše, který má také penis místo nosu a který pro změnu znásilňuje kachnu s americkou vlajkou vytetovanou na hlavě. Další obraz, To konejte na mou památku (Das tuet zu meinem Gedächtnis), zachycuje orgii hamburgrů a lahví Coca-Coly s replikami kačera Donalda, který kouří Mickey Mousovi.
V Černém cyklu (Die schwarze Serie) se Hallmanovi podařilo dosáhnout neuvěřitelné syntézy všech svých jedovatých vášní v nezastřené, blasfemické záplavě nepříjemně krásných maleb. Ze všech lidských špatností je nenávist nejvíce podceňovaná. Ze stanoviska západního diskurzu, totiž doktríny liberalismu, by měla být kategoricky zakázána – rozhodně by se o ní nemělo mluvit nahlas. Avšak bez nenávisti bychom stále chodili po čtyřech a nesouvisle chrochtali. Pravda je, že veškerá kritika je přes svou častokrát vzývanou konstruktivní hodnotu nakonec motivována nenávistí; protože co je impulsem ke kritice, ne-li touha strhnout originál tím, že zhodnotíme jeho kvality jako něco naprosto bezcenného?
Hallman si uvědomil hodnotu nenávisti a z nenávisti namaloval vlastní verzi světa svým „penisovým štětcem“, jak jej sám nazývá. V tomto světě se socha Svobody mění na nahou, obézní Marilyn Monroe, která se dusí čokoládou, zatímco na hromadě mrtvol stojí Hitler a močí na skupinku hajlujících německých batolat. Je to svět plný výkalů a moči, kde se zotročující kapitalistická polarita spotřeby a produkce smrskává na jejich nejzákladnější lidské ekvivalenty – souložení a kálení.
Hallman zemřel na rakovinu v roce 1997. Můžeme se jen dohadovat, jak by pojal katastrofické události nedávných let. Uznání, jehož se mu dostalo během jeho relativně krátkého života, bylo střídmé a dnes je buď zapomenut, nebo zavrhován jako šílenec. Někdo by mohl tvrdit, že je to případný osud pro outsidera, který prožil svůj život v kultuře, jíž pohrdal. Možná je to pravda. Ale lidem, které zajímá pravda, bez ohledu na to, jak znepokojivá někdy může být, stojí Hallmanovy práce za víc než jen zběžný pohled.

Rád bych poděkoval Nielsu Koehlerovi, umělci a kurátorovi online galerie yperit.cz, že mě seznámil s pracemi Blally W. Hallmana, a Marku Kanakovi za přeložení mnoha důležitých textů.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.