Die Kunst is unser Leben (Ivan Vosecký)

UMĚNÍ JE NÁŠ ŽIVOT, proklamuje v názvu své výstavy Ivan Vosecký (1963) a už ten výrok stojí za úvahu. Je náš ŽIVOT UMĚNÍM? Nebo je UMĚNÍ naším ŽIVOTEM?
Je snad už schopnost člověka zemřít stářím - ve zhoršujících se ekopodmínkách, uprostřed xenofobních válek, teroristických útoků a zájmů globalizačních politicko-ekonomických establishmentů na konci druhého milénia - uměním hodným pozdvihování? Nebo jde o opak všedního postmoderního přežívání?
Včerejší „prověřený svět“ se dnes rozplývá v mlze abstraktního internetového univerza. Ulpívá v paradoxní SÍTI, která nespoutává, kde vládne totální svoboda, blížící se božství. Není nakonec právě cyberspace tím absolutním uměním, které pomalu vytváří novou skutečnost našeho života?
Výhradně těžko soudit. Oba modely jsou stejně přítomné. Groteskní je, že v zásadě nejsou nepodobné středověkému přijímání řádu světa. Snad jen, že „virtuální spásu“ - ochranu před dominujícími stavy úzkosti a životními nejistotami - zdařile simuluje už komunitní bezpečnost novodobého internetového „mnišství“.
Konečně, Ivan Vosecký volně postihuje obě paralely. Reflektuje dehumanizující poměry vymezené byrokratickými systémy a jejich regulátory - stav, který už na začátku století Max Weber nazval železnou klecí racionality - i expozici izolovaného člověka v odcizeném, zájmově strukturovaném západním světě. Jeho velkoplošná instalace, která dokonale ovládá prostor Malé dvorany, ale zároveň pracuje výhradně s technoimaginativními prostředky - technicky formulovaným písmem a technickými obrazy a ve spojení s funkcionalismem Veletržního paláce vytváří dojem abstraktního, pojmově fotoikonického panoptika.
Voseckému leze západní společnost na nervy a na jeho naléhavých ekofilozofujících textech i konfrontačně vyhrocených snímcích je to znát. Ve své charakteristické, diverzantsky ironizující otevřenosti agitačním prostředkům režimů, se kterými měl tu čest, si však nedokáže odpustit „si pohrát“. S nimi i s námi. Vědomě pracuje s principy manifestačních hesel v totalitním kabátě i s taktickým arzenálem reklamních spotů a billboardů. Přímočará účelovost, otevřený „tah na branku“ a snaha o kolektivní zmanipulovatelnost jsou nakonec oběma oblastem společné. Tak se u Voseckého objevují nástěnková estetika hybridních polystyrenových písmen i úderný apel černobílé mediální fotografie, reflexní a kontrastně vystavěná barevnost a monumentální, lidský rozměr daleko přesahující, měřítko jako čistokrevné „přesvědčovací prostředky“, které po formální stránce až pavlovovsky ryzím způsobem masírují podmíněně reflexívní psychiku člověka s dvojí politicko-ekonomickou zkušeností.
Antagonistické kategorie „osobní a systémový“, „nezávislý a oficiální“, „empirický a mediální“ Vosecký komplementárně směšuje. U šesti nazvětšovaných fotoobrazů vedle sebe klade polohu důvěrnou (spánek, dětská hra, pláč), systémovou (start vojenských stíhaček, kampaň) i jejich konfrontační střet (rozehnání demonstrace). Jednotící podoba zpravodajských fotografií, však smývá obsahové diference, osobní mění ve veřejné, a vytváří distanc „neskutečného“, každodenní virtuální nářez novinových zpráv. Z bezprostředního záznamu se stává neosobní obrazová reprodukce. Podobně je tomu i u textové složky instalace. Forma proklamativního hesla dělá z informace titulek a poněkud „skrývá“ konkrétní význam jednotlivých sdělení. Ta se co do obsahu i citového zabarvení pohybují v široké škále od neutrálního varovného konstatování (Reklama způsobuje ozónovou díru), přes apel (...zůstaňte doma, cestování je neekologické) až po expresivní osočující výkřik (Já a moje jsou příčinou utrpení, nebo vy všichni jste idioti).
Konkrétní poselství i významové odstíny obrazů i textů jsou však postupně dešifrovány a cesta od osobního k neosobnímu se stává obousměrnou. Směšováním a zahalováním jednoho v druhém Vosecký zneklidňuje a díky tomu se mu daří vytvořit zvláštní, důrazný druh napětí mezi formou a obsahem i dějinami a živou současností.
Voseckého nespokojené apely i jejich hravě rafinovaná forma v některých případech dokážou to, co je zvlášť u nás čím dál tím méně běžné, tedy neredukovat umění pouze na kratochvíli nebo udýchaný komentář, ale postavit ho jako společenský korektiv, který se bezprostředně „plete do života“. Horší už je to, když se Vosecký snaží také o východisko. Jeho postřehy, poznámky a výtky se v čase různí, zmnožují a také nabývají na významu, ale „řešení“ naopak zůstávají konstantní. Tak jako během the sixties i dnes Voseckému zůstávají jen LOVE a LSD. Na začátku byla možná tato cesta přirozená, po několika letech a akcích (např. Hybernatus, Villa 96) už bohužel cituje jen sám sebe. Tak i v tomto případě. Monumentální lennonovská Láska, vyvedená na podlaze ve žlutočervených pruzích z umělohmotné izolepy, které citují socdesign pytlíku na burizony, se pohledu chodce alespoň rozkladně „vzpírá“ a není bez ironie, že pošlapat ji musí v podstatě každý, kdo dvoranou projde. O to víc zazáří při pohledu shůry, kdy se člověku dostane zázraku nadhledu, jiné perspektivní roviny. TRY LSD v hlavním průhledu, které je druhým bezvýchodným evrgrýnem, tentokrát „křížovkářsky“ nakopnutým poukazem na „jinou podobu“ chemie, závislosti a nadnárodního byznysu je bohužel jen vyprázdněnou klišé-šablonou, smutným příkladem toho, že opakování má v tomto případě k matce moudrosti daleko.

Ivan Vosecký - Die Kunst ist unser Leben, kurátor Radek Váňa, Malá dvorana Veletržního paláce, Praha, od 17. 9. do 14. 11. 1999.

Fotografie z instalace Ondřej Pecka

01.07.1999