Časopis Umělec 2003/3 >> SPRAVEDLNOST V NÁRUČI ŽLUTÉHO PIEROTA Přehled všech čísel
SPRAVEDLNOST V NÁRUČI ŽLUTÉHO PIEROTA
Časopis Umělec
Ročník 2003, 3
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

SPRAVEDLNOST V NÁRUČI ŽLUTÉHO PIEROTA

Časopis Umělec 2003/3

01.03.2003

Jiří Ptáček | news | en cs

8. mezinárodní bienále v Istanbulu,
18. 9. – 16.11. 2003


Soudná multikulturní show – tak by se dalo charakterizovat bienále v Istanbulu. Loni turecká strana požádala o realizaci největší přehlídky v zemi amerického kurátora Dana Camerona a zaměstnanec newyorského New Museum of Contemporary Art předvedl skeptikům mezinárodních monstrakcí, že při jejich organizaci lze myslet na souvislosti místa, kde se uskutečňují a že si lze zvolit nosné téma, které přestojí i případné odchylky a dílčí rozmělnění.
Istanbul se svými deseti milióny obyvatel je skutečné moderní město. Způli Evropa, způli Asie, způli součást mytických kořenů a historických kataklyzmat Západu i Východu, způli turecká republikánská současnost. Dělá to z něj místo, kde se otázky po identitě a vzájemnosti jen hrnou. Nejinak Istanbul interpretoval Dan Cameron. Vybral osmdesátpět umělců ze všech koutů světa. Opět sice nikoho z našich skalin a lučin, ale návštěva bienále ukázala proč. Jako klíč mu nesloužila státní příslušnost a žádné lokalitě nevěnoval výraznější pozornost. Důraz kladl na skutečnost, že umělec se stále zřetelněji vyjadřuje svou lokální metaforou k projevům společenského bezpráví. Tento postoj probíhá simultánně na celé planetě a je v tomto smyslu globální podobou rezistence a kritiky. Právě v reakcích na atakující sociální realitu nalezl obsah titulu bienále Poetic Justice.
“Nejsilnější důvod spojit poezii a spravedlnost byl odpovědí na znehodnocení duchovna se všemi jeho manifestačními hodnotami, což se stává mimořádně nezpochybnitelným rysem současné západní společnosti. Umění naší doby odráží postoj, že oblasti hmoty a vědomí nejsou pouze stejně zásadní, ale v důsledku neoddělitelné”, napsal Dan Cameron do průvodní zprávy k bienále. A přinejmenším v přízemí rozlehlého hangáru Antrepo No.4, navrženého v padesátých letech americkými armádními architekty, to stvrdil velmi koncentrovaným výkonem. Absolutní převaha videa a videoinstalace neprezentovala toliko zlidovění digitálních médií, ale tendenci manifestovat příběhy, ať již v podobě dokumentární reference nebo imaginativní kreace. Přízemí Antrepa by samo o sobě obstálo jako velmi intenzivní prezentace hlubokého pocitu ohrožení, který ve světě zavládl. Překvapivě se ve středu zájmu opět objevil osud jedince, líčený jako prostor mezi civilizačními limity a kulturními kontroverzemi.
Umělec předkládá důsledky hospodářské nerovnosti mezi kontinenty, politické a kulturní represe v zemích třetího světa či trvalou hrozbu válečných konfliktů s vědomím, že se jedná o nesčetná zpronevěření se lidským právům, jak ji reprezentují globální komunikace a expandující demokratické ideje Západu. Na druhé straně zachycuje i negativní dopady uplatňování takových idejí. “Současné umění reaguje na hegemonii materiálních idejí snahou učinit z umění sociální a politický prostředek, v rámci něhož je rolí umělce upozornit na ty poměry materiálního světa, jež se doposud přehlížely nebo se jim nerozumnělo.” A do studie v katalogu Cameron poznamenal: “Možnost globálního soužití, aspekt, který určuje můj výběr řady umělců i děl pro tuto výstavu, nutně znamená zjištění, že ideály spravedlnosti – jako všechny kulturní hodnoty – jsou za určitých okolností absolutními a za jiných zase široce relativistickými principy.” Podílení se na spravedlnosti se tak může odehrát až tehdy, když se odhaluje její vnitřní entropie.
Ostatní části bienále, ať už druhé podlaží Antrepa, Jerebatanské cisterny nebo bývalá slévárna děl z 15. století, proměněná na výstavní prostor Tophane-i Amire Cultural Centre, v podstatě doplňovaly a rozvíjely tuto perfektně zvládnutou základní část bienále. U instalací a projekcí nad vodami Jerebatanské cisterny se dbalo na zrcadlení a na atraktivitu místa hojně navštěvovaného turisty, druhé podlaží Antrepa zase předvedlo, že nárok na poetickou spravedlnost lze vysledovat i v líčení intimních tragédií a sexuálních tabuizací a že se přirozeně odráží i do jiných médií než do digitálních. O výmluvnosti by se zde mohlo polemizovat často, ale základní rámec centrální expozice to nemohlo popřít. Snad pouze těch několik málo děl v muzeu a exchrámu Hagia Sofia působilo jako promarněná šance a podlézavá snaha přiblížit se těm, kterým je návštěva odlehlého Antrepa zatěžko.
Kdyby se bienále pokoušelo dát jednoznačnou odpověď na tázání se po spravedlnosti v současném světě, možná by se podvolilo opatrným a zbabělým formulacím. Představa, že svět podléhá nekončícímu sváru, že tendence k sjednocení etiky naráží na hluboké odlišnosti kulturních kořenů, a přesto si nás už neodvratně získala, byla v Istanbulu vidět na každém kroku. A Dan Cameron, na vernisáži oblečený do kompletu banánové barvy, si mohl spokojeně mnout ruce skryté v bílých rukavičkách.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…