Magda Tóthová

Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“), kde symbol hada, znechucen „svou” symboličností a zredukováním na pouhý biblický význam, dospěje k rozhodnutí zničit symbol, jehož je „on“ nositelem. K tomu dochází v okamžiku, kdy „on“ začíná přemýšlet o svém osobním štěstí a vnímat pocity smutku a prázdnoty ve svém životě.
Podobně stojí proces emancipace či akt sebereflexe na začátku příběhu, o kterém pojednává dílo „When coincidence began to doubt” („Když náhoda začala pochybovat“). Myšlenkové pochody personifikace náhody se točí kolem otázky, zda by svět bez náhod byl lepším místem, ač by ho lidé možná hodnotili jako spravedlivější a předsudky nezatížený.
Zaujetí Tóthové vytvářením mýtu (symbol hada) či esencialismem, jemuž může být základem pojem náhody, je typické tím, že považuje svět za změnitelný. Pokud by neexistovala představa náhody a ani pojem o ní, museli bychom danost věcí vysvětlovat jejich sociální konstrukcí. Z tohoto dekonstruktivistického pohledu na svět vycházejí všechny práce umělkyně a přivádějí ji k feministickým otázkám. Svůj postoj k tématu feminismu shrnuje Magda Tóthová následovně: „Dívám-li se na roli ženy v posledních 2000 letech, je nápadné, že více než 1900 let z toho se pro druhé pohlaví sestávalo z omezení, a nemálo žen položilo život za kousek svobody (a v mnoha částech světa tomu dodnes není jinak), která pro muže, vyjma mužských otroků, byla samozřejmostí. Utopické spisy, jako například Le Livre de la Cité des Dames (Kniha o městě žen) Christine de Pizan z roku 1405, umožňovaly nejen zpochybnit přísné patriarchální společenské zřízení, ale také poskytovaly ženám naději a nabízely nové myšlenky. To byla nutnost. Já bych naproti tomu chtěla primárně poukázat nikoli na skutečnost, že ženy jsou stále ještě v nejrůznějších oblastech života znevýhodňovány, nýbrž na okolnost, že jsme to my lidé, kdo si zařizujeme naší společnost a naše společenské systémy.“
Feministické otázky jsou znovu a znovu předmětem zájmu umělkyně, nikoli však přednostně. Přes tuto okliku tematizuje spíše možnosti zásahu do právě vládnoucího pořádku. Póly žena/muž jí slouží jako nástroj k označení reálně existujících či potenciálních světů, objektivity a subjektivity, racionálních a iracionálních sil, pořádku vládnoucího, jakož i pořádku nerealizovaného, ač eventuelně možného.
Magda Tóthová vytváří ve svých obrazech a instalacích ponejvíce dystopické světy, které v jejich podobnostech se světem naším vnímáme jako světy paralelní. Zaobírání se utopiemi a dystopiemi a pohled na svět coby jediný z možných, vede téměř nevyhnutelně do žánru science fiction.
Například její dílo „Hell is forever” („Peklo je navždy“) vychází z románu Alfreda Bestera z roku 1946, ve kterém „ďábel“ nabízí pěti životem znuděným postavám možnost vytvoření vlastního paralelního světa. Jimi stvořený svět je však obrazem jejich vlastního pekla. Magda Tóthová vkomponuje další protagonistku, která se pak snaží vytěsnit z jejího geometrického universa veškeré negativní emoce. Ale stejně jako postavy v románu, ztrácí se i ona ve svém vlastním záměru a její pokus ztroskotává na lidském selhání.
Instalace „Welcome to the black cube“ („Vítejte v černé krychli“) rozvíjí téma z „Hell is forever“ v pozměněné formě dál: podnik jménem Ad Astra United zde pomocí černé skříňky nabízí likvidaci negativních emocí jejich vystřelením v černé skřínce do vesmíru. Instalaci provázejí maloformátové koláže a ty nechávají tušit problémy, které toto zdánlivě snadné řešení nese s sebou. Inflační umísťování černé skříňky v kolážích vnáší do díla ironii, která může být dle možností všelékem.
Práce se točí kolem navzájem podobných témat, jejichž souvislost vyplývá z popisu Magdy Tóthové:
„Dystopie, které ve svých pracích vytvářím, se skládají ze všech možných kulturních forem a hodnotových systémů, z těch mě pak obzvláště zajímají ty momenty, kde soukromé pocity, jako jsou existenční pochyby, strach z neznámého či deprese, mutují ke komplexním státním záležitostem. Jedním z důvodů, proč se společnost tak málo mění, je, že ani nevíme, co vlastně chceme změnit. Toto je základ mé práce, který mi otevírá nekonečně mnoho variací společenských projektů, v nichž stojíme vždy před tím samým problémem, bezradností a stagnací.
Další příběhy vypráví díla „How a little terrorist lost his track“ („Jak malý terorista ztratil přehled“), „The golden eggs even more glittering revenge fantasy“ („Ještě třpytivější představa odplaty zlatého vejce“) nebo „La preda“ v detailech, které člověk odhaluje až postupně.





Z němčiny přeložil Filip Jirouš.

01.02.2011