Vyčerpaný radikalismus a kýčovitá krása

Politický přelom, k němuž došlo v Polsku v roce 1989, nepřinesl významnější přelom v umění. Novinkou, která se intenzivně rozvíjela v 90. letech, bylo tzv. kritické umění, které své ostří zaměřilo na demaskování i dekonstrukci reality země, která se právě osvobodila od vlády komunistického režimu. Komunismus nahradil konzumismus a móda věčného mládí. Umělci upozorňovali na to, že Polsko v roce 1989 onu vytouženou svobodu nezískalo – místo komunistické cenzury se objevily represe jiného druhu. Práce Zofie Kulikové, které se věnují analýze rétoriky, symboliky a gestiky komunistické moci, jako by tento kontext přerůstaly a demaskovaly mechanizmy jakékoli moci obecně. Zbigniew Libera se naopak věnoval honbě za věčným mládím a módě štíhlého a pružného těla. Do světa panenky Barbie a jejího partnera Kena přivedl Kenovu tetičku, kyprou a baculatou starší paní. V rámci kritického umění se Alicja Żebrowska a Katarzyna Kozyra dotýkaly problematiky spojené se sexualitou, vnímáním těla a stereotypy, které přetrvávají v tradiční a silně katolické polské společnosti.
Umělci tohoto proudu, kteří často čerpali inspiraci od vídeňských akcionistů, používali nahé lidské tělo ve spojení s náboženskými symboly. Byli radikální, a radikalismus má tu vlastnost, že se velmi rychle vyčerpá. To se děje i s kritickým uměním, které postupně jakoby samo od sebe vyhasíná. Soudní proces a rozsudek nad Dorotou Nieznalskou, která vystavila mužské genitálie na kříži v kontextu posilovacího nářadí (Pasja – Passion), jí přinesl rychlý věhlas, ale také vzbudil odůvodněné podezření, že mladí umělci bez skrupulí využívají skandál jako snadnou cestu ke slávě. Diskuse, která se rozpoutala kolem této události, se soustředila na otázku umělecké svobody a cenzury prosazované katolickým konzervativismem. Chyběla reflexe pochybné umělecké hodnoty tohoto díla. Grzegorz Klaman, autor kovových a skleněných relikviářů, v nichž jsou uzavřené lidské orgány, se snížil k tomu, že natočil video o útoku společnosti na Dorotu Nieznalskou... Kritické umění se proměnilo v publicistiku, navíc tak nápadně jednoznačnou ve svém výrazu. Podobně je tomu i s feministickým uměním – pro jeho doslovnost jej lze chápat pouze jako ilustrace k současným společenským diskusím.
V druhé polovině 90. let zesílil proud, který se věnuje problematice holocaustu. Kromě Jósefa Szajny, vězněného v koncentračních táborech, který tuto traumatickou zkušenost dodnes sděluje skrze své práce, začali na tuto tématiku navazovat i autoři mladší generace. Hromady vlasů, brýlí, bot, jaké skoro každý Polák viděl na školním výletě do Osvětimi, a neustávající diskuze o polsko-židovských vztazích přitáhly pozornost tvůrců, kteří v holocaustu objevili jeden z nejtěžších aspektů polské historie. Práce spojené s tímto proudem můžeme rozdělit na tři zásadní skupiny: do první patří realizace, jejichž cílem je připomenout či nalézat mizející stopy po lidech, kteří kdysi v tak hojném počtu žili mezi námi (Rafał Jakubowicz); druhá skupina obnažuje mechanismy současné reality, ve které je vše – dokonce i holocaust – na prodej (Lego, Zbigniew Libera); třetí skupinu tvoří díla, která se snaží sejmout prokletí z míst s holocaustem spojených, a to buď zábavnou formou nebo sledováním toho, jak příroda expanzivně zabírá a pokrývá zelení místo, kde zahynuly tisíce lidí (Berek Artura Żmijewskiego, Winterreise Mirosława Bałky).
V rámci současného polského umění se obrodilo také malířství. Triumfálně se vrátil závěsný obraz, který nezapírá silnou příbuznost s fotografickou estetikou – navazuje na jazyk fotografie nebo jej paroduje. Co malují mladí polští tvůrci? Stručně řečeno – malují zkrátka skutečnost, která je obklopuje: polské rodiny, sportovce, politiky (Marcin Maciejowski), nové zvyky (Maciej Kozłowski), ale také svět dospívajících dívek (Paulina Ołowska) nebo zátiší (Marek Firek). Tajemství malířského jazyka ve svých ateliérech nadále důsledně zkoumají umělci, jejichž tvorba se soustředí na otázky: Co je obraz? Čím je omezen? Jaký v něm tkví potenciál? (Jan Berdyszak, Tomasz Ciecierski, Piotr C. Kowalski, Paweł Łubowski). K této skupině se připojují také mladí umělci (Kamil Kuskowski, Zbigniew Rogalski), kteří převzali štafetu tvůrců zamýšlejících se nad postavením obrazu v současném světě.
Kam směřuje současné polské umění? K estetické kýčovité kráse, jak ji v poslední době účinně a vědomě propaguje Piotr Uklański? Nebo snad k inteligentní hře s prostorem, jakou provozuje Monika Sosnowska v pracích, jež představují sekvence stále menších a menších dveří, které nikam nevedou? To je prozatím hádanka.

01.04.2004