Časopis Umělec 2011/2 >> Le Dernier Cri a černý penis v Marseille Přehled všech čísel
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille
Časopis Umělec
Ročník 2011, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Le Dernier Cri a černý penis v Marseille

Časopis Umělec 2011/2

01.02.2011

Ivan Mečl | comics | en cs de

To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si ověřit, že se tak skutečně stane.
Ivan Mečl


„Já vám přivezu opravdu pořádnej francouzskej komiks a ne to, co se tady předvádí na festivalech — Le Dernier Cri z Marseille. Slyšeli jste o nich někdy?“ byla moje nabídka na konci roku 2009. „Ano, ano, chceme, ty divnej fousáči“, křičely děti z francouzského institutu, „něco opravdu pořádného! Už nechceme mainstrým!“.
Le Dernier Cri ale není jen o pár komiksech. Je to halda knih mnohdy ručně tištěných autory samotnými s tiskařskou asistencí Pakita nebo jeho kolegů, vydaná za více než deset let.
„To mi ale musíte dát ňáký prachy, abych tam za nima zajel a všechno to dobře vybral.“ „Ano, ano! Jeď, rychle“, křičely zase děti z institutu, aby měly utrpení brzo za sebou. A tak jsem se vydal autem po okreskách do Marseille, abych ušetřil a mohl přivézt rovnou velkou výstavu a k ní hodně knih.

Mezi Prahou a Marseille postupně vzniklo v posledním desetiletí několik set kruhových objezdů. Byly postaveny, aby odradily krasojezdce, jako jsem já, a ti se zase rychle se zamotanou hlavou vrátili na hnusodálnici.

Marseille je upadající přístavní megapole obydlená především obyvateli semitského vzhledu, z nichž většina si myslí, že jsou Francouzi. Hrstka původních Francouzofrancouzů se vystrašeně tísní kolem přístavní laguny — poslední bašty bílé buržoazie ve městě — kde každé léto čekají, až se rozrostou o skupinky turistů, aby se s nimi vydali do ulic.
Je také jedním z měst označených takzvaným „černým penisem“ za ztracené město. Mezinárodní měnový fond tak neoficiálně cejchuje města určená k ponechání svému osudu. V Marseille jde o kancelářskou věž Zaha Hadid z roku 2007, pojmenovanou po její architektce.Černá dominanta uprostřed města je vidět z přistávajícího letadla, a pro ekonoma, bankéře, manažera nebo podnikatele je majákem, který varuje: „Tady neinvestuj, toto město jsme obětovali bohům zmaru. Potřes si třeba rukama s místními zatracenci, slib jim co chceš a radši už se sem nevracej.“ Bohové ekonomického zmaru přijímají tyto oběti a nedotýkají se na oplátku měst vybraných k prosperitě, naopak v nich akumulují neúspěšné a neflexibilní občany s nedostatky inovativního myšlení. Stavba černého penisu většinou začíná jako projekt revitalizace skomírajícího regionu formou investic do nového kancelářského komplexu ze strukturálních fondů EU, MMF nebo jiných neprůhledných a komplexních finančních zdrojů. Pokud ale v centru města začne růst temná výšková budova, pro zasvěcené to znamená vzít nohy na ramena. Taková kancelářská věž vznikla například v sedmdesátých letech minulého století v Bělehradě a stačilo jen patnáct let, aby se její stigma projevilo. Černá Beogradjanka byla od roku 1974 chloubou Jugoslávie a dlouho nejvyšší budovou na Balkáně. Málokdo tehdy tušil její pravý význam.
Právě proto je nyní už v Marseille víc malých špinavých, olejem páchnoucích opraven automobilů bez opravujících se automobilů, než všech různých restaurací dohromady. Nad městem se vedle „černého penisu“ ještě tyčí několik betonových mostů, které s městem vlastně ani nijak nesouvisí. Velký, kdysi možná rušný, mezinárodní přístav, blokuje celému městu přístup k moři a dnes je proměněn v pustý přívoz do Afriky. Marseille se stala díky svému nevyhnutelnému osudu jedním z nejúžasnějších míst na světě.

Ve zkrachovalé továrně na cigarety tam má své nakladatelství a malou sítotiskovou manufakturu ďábelsky vyhlížející umělec a hudebník Pakito Bolino. Svou image přizpůsobil své pověsti. S lidmi, které považuje za povýšené ignoranty, se odmítá bavit, ty, co kopírují jeho manufakturní projekt, jako je například berlínský Bonogut, veřejně proklíná, online z něho dostanete úhrnem tři věty za rok — ty jsou součtem slov „yes“, „no“, „let’s do it“ a „let’s fuck it“. Od roku 1997 kolem sebe nashromáždil většinu světových nepublikovatelných nebo z finančních důvodů nepublikujících autorů komiksů, kreseb, koláží a různých dalo by se říci „současných umělců“. Ve své dílně jim na vlastní náklady vytiskl a vydal jejich nepřijatelné příběhy, série, ilustrované teorie nebo je zařadil do některé ze svých rozsáhlých kompilací nazvaných Hôpital Brut (Brutální nemocnice). I jeho zásluhou se mnozí z nich stali slavnými umělci a hranice toho, co se dá vydat (a prodat) se zas posunula o kus dál, blíž k peklu. Pakito sám se ale moc nezměnil. Žije ve svém malém domku uprostřed té chudší Marseille, jí pečená žebra a své hosty ubytovává v temné kobce bez oken vedle garáže, která je částečně i knihovnou.
Před odjezdem s autem plným knih a grafických listů mne Pakito odradil od zpáteční cesty přes Švýcarsko, kde policie již několikrát zabavila vracejícím se kupcům a přátelům závadné knihy, které si u něho vybrali. Někteří se o ně tahají se švýcarskými úřady dodnes.

Než jsem dorazil zpátky, někdo z dospělých francouzských instituciánů se podíval na stránky Le Dernier Cri a výstavu v instituční budově zakázal. Nakonec sice mohla být symbolicky zahájena v instituční kavárně, ale výstava samotná se konala v opuštěném sklepě pod rozpadající se uměleckou továrnou, odkud jsme rychle vyházeli naplaveniny z povodní, tesknící opuštěné umění a ruiny uměleckého provozu, spálili nalezené hnijící mrtvoly selhavších kurátorů i zneužitých umělců a natahali jen potřebné osvětlení proti všem bezpečnostním předpisům, aby zabíjelo na vzdálenost třiceti centimetrů. Francouzský prezident ani ředitel pobočky jeho kultury v Čechách nepřišli. Ty děti už u nich ale pracovat nemohou. Dětská práce je už zakázaná. A taky ty děti přece nemají rozum.






Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…