Mongrelská kultura a kulturní prestiž aneb ignorance a špinavost v digitálním ráji

Na posledním festivalu Ars Electronica v rakouském Linci se mluvilo, psalo a diskutovalo o informační válce, zaplavující masová a jiná média, jako o nejpříhodnější metafoře pro komunikační a existenční způsob lidstva žijícího na konci 20. století. Z tohoto pohledu technologie, vtělená do posvátné trojice elektronika, telekomunikace a počítače je poháněna a živena hlavně výzkumem a logikou z oblasti válečného umění - střetem o udržení vlivu, o nadvládu, kontrolu, o eliminování soupeře. Pod elegantní silikonovou maskou přístrojů na virtuální realitu probíhá boj, ve kterém jde o ovládání a distribuci dat, ekonomickou koncentraci kapitálu a distribuci informací, střet zájmových sfér v oblasti ekonomie, monopol výroby zboží, o udržení informační společnosti v neustálé spotřební mobilitě, politické pasivitě a stresu z možnosti lokálního, nebo globálního válečného konfliktu. Sympozia se zúčastnili například Tim Druckery, Lucky Green, Friedrich Kittler, Skupina RTMark, Douglas Rushkoff, Paul Virilio, Derrick de Kerckhove, Geert Loving a mnoho dalších mediálních veličin a aktivistů. Sponzorována výrobci digitální a politické technologie se Ars Electronica obrací jakoby proti svým chlebodárcům a prezentuje v posledních letech mimo jiné i živelnou subkulturu hackerů a dalších subverzivních živlů, majících k technologii tak trochu nestandardní postoj a používající ji způsobem, který není právě doporučován v uživatelských příručkách.
Na výstavě Cyberarts 98 v renovovaném O.K. Centru například vytvořili Paul Garrin a David Rockeby hravou interaktivní verzi všech vězeňských nebo pohraničních zdí Border Patrol, která příchozího okamžitě zaměří systémem senzorů a kamer a na monitoru je pak během několika vteřin televizně zneškodněn. V 3D projekční jeskyni The CAVE. V A.E. centru je zase možné si prožít digitální válečné safari World Skin dvojice Maurice Benayouna a Jeana Baptistea Barriérea, jakousi cestu válečnou scenérií, kde fotografie postav cvaknutá do krajiny elegantně vyjede z tiskárny, ale zanechá v projekci pouze bílou siluetu. Často používaná metafora fotoaparát jako zbraň. Ground Truth je instalace a internetová simulace bojového pole, kde pomocí joysticku mohou hráči pomocí interface ovlivňovat imaginární válečný konflikt, připomínající podezřele Golfskou válku. Podobnost s počítačovými hrami, podobně jako u digititálního modelu městské dynamiky tokijské čtvrti 10 Denies zpracované skupinou Knowbotic Research dost oslabuje výsledný vizuální efekt. Odstřelovat prchající a útočící fantómy a avatary na obrazovce je dnes natolik používaná výrobní a marketingová strategie, že téměř hraničí s banalitou. Je-li Ars Electronica tak trochu veletrhem na nejnovější produkty v aplikované hi-tech na umění, pak paralelní akce na okraji města s názvem Hybrid Factory, organizovaná bývalým kurátorem Ars Electronica Gottfriedem Hattingerem měla zcela opačnou atmosféru. Upravená budova staré továrny poskytla prostor pro skupinu zcela a vědomě low-tech rukodělných umělců, kteří zařídili jakousi manufakturu a prodejnu produktů zhotovených zde na místě. Laura Kikauka a Gordon Monahan převezli dočasnou verzi své berlínské Fun Factory plnou barevných třpytících se a nesmyslných hejblátek a udělátek upravených z všedních a levných věcí. Vrchol juraské technologie byl přístroj na vibrování všeho, který měl připravený u svého krámku jeden z pracovníků hybridní továrny. V magazínu jste si mohli koupit i parfém CASH Roberta Jelínka, který má být důkazem, že peníze opravdu nesmrdí.
Zajímavý, komplexní a průrazný projekt představila v Linci intermediální skupina Mongrel na síti a formou plakátu. Mongrel je skupina anarchistických hackerských umělců-aktivistů z Londýna, která se „zaměřuje na oblast nízkého pouličního umění“. Pracují s textem, obrazem, softwarem a hardwarem ve veřejném prostoru a témata, která si berou na mušku zahrnují rasismus, násilí, genetickou manipulaci, postkolonialismus a vůbec různé nepohodlné sociálně politické náměty, které v bílém árijském digitálním ráji působí nepatřičně jako zablácené gumovky na recepci v hotelu Hilton.
Spolupracují s nejrůznějšími kulturními iniciativami, ale jádro sdružení tvoří Japonka Matsuko Yokokoji, tmavý Angličan Richard Pierre-Davis a anglosas Graham Harwood. Harwood je patrně nejznámější osobností, od té doby, co jej proslavil počítačový komix CD If Comics Mental, a hlavně CD Rom Cvičení paměti - Rehearsal of Memory, které vytvořil na základě práce a pobytu v Ashwordské věznici pro duševně narušené trestance a které získalo mnoho ocenění a pozornosti na celé řadě média festivalů (bylo prezentováno i v rámci výstavy Jitro kouzelníků ve Veletržním paláci).
Projekt Natural Selection - přirozená selekce (darwinistická filiace?) vymyslel Harwood s Matthewem Fullerem a název Mongrel patrně poskytl guru anarchistických imedialistů Hakim Bey. V paralelním článku Islam a eugenika, který je jakýmsi pamfletem pro křížení ras a kultur tvrdí, že „mongrealizaci“ tedy hybridizaci bílé, černé a mongolské rasy nalezneme všude v dějinách lidstva, ale že (samozřejmě) sufický - islám je přímo prototypem antirasistické synkrese. Kdo ví? Každopádně Mongrel například hackoval internetový vyhledávající software - directory tak, aby každý, kdo se zúčastňuje internetové komunikace zaměřené na rasistickou, fašistickou, pornografickou a jinak patologickou problematiku, se dostal na paralelní Mongrelovské webové stránky, konfrontující ho s antagonistickým příběhem, viděným z perspektivy postižených minorit.
Natural Selection je jen jedna z rovin projektu. Plakát - noviny, podobně jako webová stránka představují textový a obrazový materiál, se kterým Mongrel pracuje. Jde o ukázku z nerealizované interaktivní instalace, která zkoumá téma rasy a manipulování vlastního obrazu člověka vizuálními médii. Archetypální magie apropriace tváře je zde reflektována na modelu sociální a vědecké eugeniky. Digitální kamera u vstupu sejme obraz příchozího, vyhodnotí jej z hlediska rasy a promítne jej na vnitřní stěny. Simulace potřísnění tváře slinami - tedy projev agrese a inferiority bude pak provedena pomocí speciálního programu, stejně jako animace pohybu očí, sledujících pohyb diváka v prostoru instalace. Hybridní pohyb chirurgické transplantace tváře bělocha, černocha a mongola na vlastní tvář, umožní zažít modelovou stresovou situaci, ve které se dichotomní minority ve společnosti nacházejí. Projekt je stále ve fázi vývoje, ale na stránce www.mongrel.org.uk se lze přesvědčit, že jde o opravdu závažné a inovativní použití technologie v rovině palčivých mezilidských vztahů. Není divu, že zatím od realizace zacouvaly všechny oficiální organizace. Zajímavý je i přístup, který Mongrel zaujímá k formě projektu. Jde spíš o konstrukci nástroje k použití, než o autorskou licenci a konečný produkt. Prolínání různých možností prezentace projektu - galerie, internet, ulice, stránky novin snižuje také sociální elitárnost díla a přibližuje jej skupinám, kterých se opravdu dotýká. Umělci jiných ras (mimo Japonce nebo Korejce) se na prestižních akcích typu Ars Electronica objevují opravdu jen těžko.
Anarchistické krédo skupiny Mongrel je čitelné z jejich stanoviska k aktuální situaci a nadvládě univerzálního vkusu: „Kritický dialog v britském umění mezi profesionály - kurátory a umělci - a publikem, vychází z historických principů vytvořených v hegeliánské éře, v období, kdy otroctví, dominance, dětská pracovní síla byly pevnou součástí západní civilizace. Hegel napsal, že černá rasa není schopná ocenit tajemství týkající se skutečného symbolického tvůrčího aktu a umístil ji vně říše autentické estetické citlivosti. Je nutné zničit hranice specifických uměleckých disciplín, profesionalizace a hierarchie vkusu. Můžeme začít vymýšlet mongrelské formy kultury v plné její různosti a včetně oněch „špinavých“ společenských vztahů. Máme co do činění s rozkládající se mrtvolou Hegelova „skutečně symbolického umění a nejlépe by bylo ji pohřbít.“
Pomocí Natural Selection software jsem narazil na několik českých internetových míst pomocí zadaného slova cikán. Debilní konverzace jakýchsi manažerů na téma cikánských vtípků byla náhodným symptomem českého rasismu na síti. Protože jsem neměl moc času, nehledal jsem dál, ale tuším, že Mongrel by se v Čechách měl o co opřít. Příznačné je, že projekt Sorosova centra pro veřejné umělecké dílo se problému rasismu dotknul jen velmi vzdáleně. Mrtvola hegeliánského „skutečně symbolického autentického umění“ je cítit v galeriích i na ulicích.
Na ještě temnější interpretaci rasového problému jsem narazil v díle moskevské skupiny AES s názvem Vize budoucnosti - The World According to Mr. Huntington. Huntington je profesor politologie na Harvardu a tvrdí, že etnické střety mezi civilizacemi jsou takřka neřešitelné. Jmenuje devět relevantních kultur: západní, ortodoxní, islámskou, konfuciánskou, buddhistickou, japonskou, hinduistickou, africkou a latinskoamerickou. Střet mezi západní a islámskou považuje za nejdramatičtější a metaforicky jde o zápas mezi MacWorld a Jihadem. Moskevská skupina AES - (Tatjana Arzamasova, Lev Evzovič, Evgenij Svijatsky) ilustrovala vizi pana profesora a v sérii 12 pohledů na proslulá a mediálně profláknutá místa západní kultury naznačila, jaký by mohl být jejich vzhled v roce 2006. Údajně není projekt veden ani antizápadní, ani antiislámskou ideou a pouze si zahrává s naší xenofobií ohledně možného vlivu Orientu na západní civilizaci. Jde o dost ironickou persifláž na katastrofické představy vůdců bílé rasy a nutně se set-kal s poměrně rozpačitou odezvou a byl napaden jak muslimy, tak americkými ochránci politické korektnosti. Lev Evzovič na to reagoval: „Život není politicky korektní, proč by to mělo platit pro umění? Většina lidí může interpretovat projekt, aniž by spadli do polarity buď a nebo. Politická korektnost je často formou cenzury. Zdá se mi, že naše práce má svoji komickou stránku, která může lidem pomoci odhlédnout od konfliktů, probíhajících mezi Západním světem a Islámem.“ Fundamentalismus na obou stranách fronty se svorně brání proti svobodě, liberálnímu myšlení a svobodné komunikaci mezi jednotlivci. Hlásá mormonsky, že Bůh je s námi proti barbarům tam venku. Hybridní prolínání kultur v městském prostředí, nebo v síti je v podstatě skutečně spíš orientální, než hegeliánsky transcendentní a katolicky universalistické. Hakim Bey kvituje orientalizaci s nadšením: „Islám v Evropě a Americe? Proč ne? Proč se z toho netěšit? Autonomní enklávy v Berlíně, Paříži, Londýně propojené anarcho-federalismem s těmi ostatními autonomními zónami, squaty, sociálními centry, ekologickými farmami a jinými antikapitalistickými jednotkami a nehegemonickými skupinami... Proč nezkusit něco jiného, „duch Sarajeva“ (jako multikulturálního města)?“
P. S. Vzhledem k současnému stavu Sarajeva je to dost hrozivá vyhlídka.

01.06.1998