Papa Meese

Nejdiskutovanějším umělcem Německa je v současné době Jonathan Meese. Jeho samostatná výstava „Mama Johny“ v Deichtorhallen v Hamburgu byla událostí roku. Šestatřicetiletý umělec měl k dispozici více než sto čtverečních metrů, na kterých veřejnosti nabídl hromadu harampádí, například vysloužilé a zničené figuríny z výstav či obrázky vytržené z časopisů, plátna popatlaná a popsaná gramaticky či ortograficky vadnými texty – což mělo představovat nový intelektuální systém světa. Přes tyto upatlané obrazy a koláže napsal tlustým štětcem jména několika hrdinů (konzervativních) německých intelektuálů, například Richard Wagner či Friedrich Nietzsche, ale také řadu vymyšlených slov. Zní to důležitě, ve skutečnosti to ale neznamenalo nic – a nebo také všechno – to zůstává otevřené a každý si k tomu může domyslet cokoliv. V rozhovorech Meese tvrdí (s mastnými vlasy, odrbanou bradkou, onošenými adidaskami, a především ostrým pohledem vypadá jako vlastní propagační postavička), že tato gigantomanická instalace, podobně jako další jeho umění, spočívá v pečlivě vymyšleném systému, který stojí na deseti bodech (ouha, to je velmi nosné číslo, ale lze jej také libovolně zvýšit). Systém ale bohužel nemůže vysvětlit, protože k tomu ještě nikdo nedozrál. Vlastně musí dojít k tomu, že se zeptáme sami sebe, proč by měl stát či sběratel vydávat peníze na to, aby poskytl zmatenému a drogově závislému muži forum, aby zde mohl ukázat splácané instalace a potrhané malby. Proč bychom měli obětovat pět minut našeho života, abychom se zabývali „systémem“, který jeho zakladatel nechce či nemůže vysvětlit, a který tudíž zůstává naprosto mlhavý a podivný. Na umělecké scéně ale Jonathan Meese zaplnil mezeru, která po tom už dlouho volala. Od té doby co se Anselm Kiefer stáhnul z uměleckého světa, chyběl zde „zdivočelý Němec“, který by šokoval jadrnými proslovy a záměrnými porušeními tabu. Hra s národně socialistickými prvky totiž patří k Meesově i ke Kieferově strategii udržení pozornosti. Důležitější se ale zdá všeobecná touha po nalezení komedianta, který přinese jak intelektuálně plné umění, tak také vysvětlení celého světa. To, že se přitom občas pohybuje na úrovni pubertálních her, nikomu nevadí, pokud se to odehrává v rámci muzeí. Dva další příklady těch, kdo si dělají legraci z kurátorů a sběratelů, jsou Carl Andre a Hanne Darboven. Oba už si pro své umění vyvinuli matematický systém, o kterém buď nemluví vůbec, anebo natolik nejasně, že nad tím každý profesor matematiky vrtí hlavou. Systém se nazývá matematický, ale je naprosto smyšlený a tím tak libovolný a proměnlivý, že je výsměchem jakékoliv matematické poučce. Slovo matematika u Darboven a Andre všechny natolik ovlivnilo, že už se radši nikdo dál neptá. Tak mohou být intelektuálně oceněny opravdu monotónní a nudné umělecké koncepty. Takoví, jako Meese, Kiefer, Thomas Hirschhorn, a mnozí další se nespoléhají na estetické působení svého umění, musí jej svévolně vymyšlenými koncepty převýšit. Není to jen skandál samotný, ale mnohem spíše uvěřitelnost, s níž umělecká média a kurátoři přejímají tyto koncepty bez kritiky. Protože kritická otázka sama o sobě ukazuje na nevzdělance. Proto neustále běháme za umělci, jako je Meese, snažíme se v nich rozpoznat nové mesiáše a věříme všemu, co napíší na plátno. I když tomu nerozumíme. Protože věřit neznamená vědět, ale doufat v okamžik vykoupení. A ten nám v současné době nikdo neslibuje tak úspěšně, jako Meese.

01.01.2007