Časopis Umělec 2010/2 >> Postrock 101 | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Postrock 101Časopis Umělec 2010/201.02.2010 Petr Ferenc | The End of the Western Concept | en cs de ru |
|||||||||||||
I.
„A jak byste řekli, že je hluboká tahle tůň?“, ptá se průvodce v krápníkové jeskyni a ukazuje rukou přes zábradlí na louži průzračné vody s lehce smaragdovým nádechem. Vypadá to, že bych s hlavou nad vodou dosáhl nohama dna, ale to už mě jeskynní ochotník vyvádí z omylu: „Šest metrů, představte si to, jak ta voda přibližuje.“ Takovou tůňku mají v každé slušné krápníkové jeskyni, stejně jako na každém slušném zámku mají obraz, který vás sleduje, kamkoliv se v místnosti hnete (a kdoví, co provádí, když zmizíte ve vedlejší komnatě). Jsou to tak banální rekvizity divadýlka, které průvodci hrávají se svými ovečkami, že je většinou přecházíme s blahosklonným, vševědoucím úsměškem. A pak přijde okamžik, kdy nám přesně tyhle věci vytanou na mozku a my se napůl chtěně napůl proti své vůli začínáme kochat jejich očividnou stupiditou. Při dobrém naladění se pod povrchem (mělké smaragdové tůňky) dají nalézt nečekané hlubiny a skrytá zákoutí a z vodnatých očí fádní šlechtičny vyplují koráby. II. Hudba, jíž se říká postrock, rekonstruuje právě takové chvíle a Godspeed You! Black Emperor jsou v jejím rámci skutečnými mistry hry na nejasné hranice mezi banalitou a záhadou, pompézností a slámou čouhající z bot, stydlivostí a exhibicionismem. Jako by první polovina devadesátých let, kdy vznikli nejen GY!BE, ale i jejich žánroví souputníci Tortoise, Labradford a další, měla nějaký problém s krásou a jednoduchostí, za nimiž, jak to tak vypadlo, bylo třeba plížit se anonymně za štítem vyhrnutého límce do zaplivaných vykřičených kin. Z tvorby zmíněných slyšíme jednoznačnou touhu po monumentálních, klenutých zvukových stavbách plných odvážných křivek a světla, touhu po tisících houslí a andělských trumpet proplétajících se dozníváním jednotlivých tónů jednoduchých vybrnkávaných motivků. Je to ta hudba, která se odehrává v hlavě kytaristy, který si v dobré náladě jen tak malátně brnká — doprovází své sny nebo ony jeho? Podobně jako prozpěvování si v koupelně či do sluchátek a jiná akustická snění je tak intimní, že se s ní většina lidí na veřejnosti příliš neprezentuje. Postrock se rozhodl pro akustický coming out. III. A ten mu vyšel, jak nejlépe mohl, totiž napůl! Půvab nekonečného vybrnkávání jednoduchých motivků totiž dokáží ocenit všichni, kdo kdy hráli v nějaké zkušebně na nějaký nástroj, přesně takhle totiž mnohdy probíhá ono proklaté, nekonečné „sehrávání se“. Jednoduchost hry je intuitivní a beze slov, vyluzovaný zvuk totiž zní všem zúčastněným tak zázračně, že na doplnění jiným sdělením není pomyšlení. Tak se skrze postrock zkušení hudebníci vracejí ke svému začátečnickému okouzlení. IV. Aby se za to nemuseli stydět, dodávají své hudbě omáčku v podobě záhadných zvukových ready-mades, nedořečenosti, anonymity, ilustrací, které s obsahem hudby možná nesouvisejí jen zdánlivě, a podobně. Skvěle to funguje obzvláště, nejste-li krajan kapely: jsou ty nesmyslené malůvky, nalezené fotky, samply televizních kazatelů a jiná audiovizuální patina něčím typickým pro zemi původu hudby, interním vtípkem tvůrců nebo svévolnou nahodilostí, ve které — pokud si dáte tu práci — naleznete více souvislostí, než do ní bylo vloženo? Odpověď je samozřejmě a), b) i c), ale v jakém poměru? „Přiměřeně, od oka (od ucha),“ řekne každý správný kuchař, to musíš umět odhadnout. Po letech tréninku a kontemplace se naučíte odhadnout hloubku krápníkové tůně nebo zjistíte, že je to jedno a průvodce se svými otázkami trapný blb.
01.02.2010
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář