Časopis Umělec 2004/1 >> Pokus o (anti)revoluční reflexi zapatistických nástěnných maleb v mexickém státě Chiapas Přehled všech čísel
Pokus o (anti)revoluční reflexi zapatistických nástěnných maleb v mexickém státě Chiapas
Časopis Umělec
Ročník 2004, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Pokus o (anti)revoluční reflexi zapatistických nástěnných maleb v mexickém státě Chiapas

Časopis Umělec 2004/1

01.01.2004

Petra Binková | reportáž | en cs

Když jsem v roce 1997 poprvé stála před nástěnnými malbami neboli murály v prozapatistických indiánských osadách nejjižnějšího mexického státu Chiapas, pokoušela jsem se je vnímat a číst jako intenzivní a upřímné obrazové výpovědi potomků kdysi vysoce rozvinuté mayské civilizace, kteří již dávno ztratili jakoukoliv naději, že si jich někdo povšimne. Přestože mým původním záměrem byla jejich estetická, formální a obsahová analýza, záhy jsem si uvědomila, že tyto murály nejenom nepředstavují žádný zásadní průlom v obsáhlé historii nástěnného malířství, ale nebyly za tímto účelem ani vytvořeny. Toto zjištění ve mně vyvolalo potřebu přehodnotit svou „akademickou“ průpravu, spočívající nejenom v potřebě vědecky podloženého výzkumu, ale i ná- sledného přezkoumávání a vyhodnocování vizuálního záznamu v rámci schválené metodologie. I proto bych ráda upustila od pouhého rozplétání překombinovaného revolučního symbolismu zapatistických nástěnných maleb, jejichž autoři jimi sdělují své ideologické a humánní poznatky nebo témata vztahující se jak k historii a současnosti indiánského obyvatelstva, tak k univerzálním problémům dnešní doby. Mezi řádky bych si rovněž přála zachytit příběh své vlastní „vzpoury“, již ve mně vyvolal pobyt mezi těmito pestrobarevnými výjevy během mého nedávného terénního výzkumu v Chiapasu.
Deset let poté, co zapatistická guerillová armáda zorganizovala krátké ozbrojené povstání ve jménu „demokracie, svobody a spravedlnosti“, práv původních obyvatel Chiapasu i ostatních sociálně a kulturně opomíjených skupin země a po následných neúspěšných pokusech o vyjednávání s mexickou vládou, se zdá, že indiánští rebelové si už nemohou dovolit vyžadovat radikální revoluční změny. Zásluhou nebývalé medializace celého hnutí přesto zůstávají různorodé revoluční strategie zapatistů a rétorické umění jejich charismatického mestického vůdce a ideologa, známého jako Subcomandante Marcos, sym- bolem účelného boje utlačovaného etnika a pro mnohé levicově smýšlející lidi v nejrůznějších částech světa též jednou z možných forem antiglobalizačního protestu. Samotným zapatistům však nyní nezbývá než začít hledat účinnější prostředky uplatnění svých práv pomocí reformy vlastních organizačních a výkonných struktur v jimi kontrolované autonomní oblasti. To může být v hloubi Lacandónské džungle Chiapaské vrchoviny poměrně komplikované rozhodnutí, obzvláště uvědomíme-li si rozdíly mezi tradičním systémem organizace tamního původního obyvatelstva a ortodoxní revoluční formou správy na území kontrolovaném povstaleckou armádou. V zapatistických vesnicích musí být všechna rozhodnutí založena na výlučném souhlasu všech právoplatných členů, jelikož jejich cílem je poskytnout jednoznačnou a definitivní „kolektivní“ odpověď. Podle mé vlastní zkušenosti i podle dalších očitých svědků to spíše vytváří neprůhledné vztahy jak mezi jednotlivými členy, tak při jednání s okolním světem. Paradoxní na tom je, že tento způsob rozhodování je zapatisty neustále zdůvodňován jeho historicky doloženou existencí a kontinuitou mezi původním obyvatelstvem Chiapasu. Není ovšem nikterak obtížné vyhledat v odborné literatuře podrobné studie o totalitním způsobu vlády starověké mayské civilizace. Mluvíme-li pak o místní či regionální tradici demokratického rozhodování, je to jako kdybychom cíleně přezírali přirozenou autoritu a respekt, jež dodnes požívají tamní stařešinové, náčelníci či léčitelé. Ti jsou pro změnu závislí na centrální teokracii, starající se o všeobecný pořádek a hájící jejich zájmy.
Údajný tradiční způsob rozhodování je pouze jedním z prostředků užívaných ke kontrole obyvatel žijících uvnitř chiapaské autonomní oblasti. Pečlivou četbou textů a četných prohlášení Zapatistické armády národního osvobození (EZLN, Ejército zapatista de liberación nacional) lze prokázat jasné rozdíly mezi pojmy „my“ (osvobozenecká armáda) a „oni“ (zbytek rebelů či příznivců). Přitom EZLN neúnavně prohlašuje, že její vedení vše konzultuje se svou základnou – je tedy jasné, že uvnitř hnutí dochází k plebiscitům, shromážděním a referendům. Organizace novodobých zapatistů tímto potvrzuje jeden ze základních principů předchozích levicových revolučních hnutí: shromáždění na úrovni širší základny, tajný politický výbor ve vedení. Jde o poměrně jasnou snahu o stírání pomyslné hranice mezi veřejnou a privátní sférou, která v žádném případě není příznačná jen pro zapatistické vesnice a osady v Chiapasu a která je zpravidla odůvodňována tzv. „společenskými“, „organizačními“, „kulturními“ či „revolučními“ změnami.
Ikonografie nástěnných maleb v Chiapasu do určité míry odráží organizační smýšlení zapatistů, či se dokonce stává jeho obrazovým protějškem. Jakkoli se mohou malované výpovědi na první pohled zdát různorodé či spontánní, jejich didaktický obsah musí být vždy v souladu s oficiální ideologií zapatistického hnutí a podporovat ortodoxní koncept levicového revolučního boje proti centru globální korporativní moci. Lze tedy jen stěží očekávat, že v těchto malbách nalezneme upřímný pokus o zobrazení osobního dialogu jejich autorů s obyvateli příslušných osad, což také předem vylučuje vzájemnou komunikaci prostřednictvím barev, tvarů a forem. Takto ideologicky předurčená ikonografie nevyhnutelně přeměňuje roli autora jako nezávislého tvůrce v pragmatického výrobce lehce dostupného prostředku, jímž může být účelové „vzdělávání“ původního obyvatelstva barvitě umocňováno.
Kdybychom pak chtěli zapatistické murály vnímat jako politicky orientované umění ve veřejném prostoru, musely by se tyto nějakým způsobem distancovat od svého fixního obsahu. Revoluční umění by patrně mělo nabízet nový či jiný než dominantní pohled na existující realitu, rozhodně by nemělo jít o díla, jež využívají společenské či politické náměty k tomu, aby posléze byla nazývána revolučními. Zapatistické nástěnné malby svým obsahem viditelně překračují hranici rozlišení mezi realitou a fikcí i mezi obrazovou výpovědí a politickou propagandou. Nejsilněji se to projevuje v neustále se opakující rétorice revolučního boje, četnosti všeobecně známých symbolů levice, účelové prezentaci historických událostí či ve vizuálním oslavování kultu oblíbených revolučních hrdinů. S pomocí takto vytvořených mýtů dochází k postupnému upevňování jednoznačně stanovené soustavy názorů, což snižuje upřímnost a intenzitu prožitku nejenom uvnitř dvojrozměrného prostoru nástěnných maleb, ale i v jejich okolí.
Celkově je možné namítnout, že s takto pojatou prezentací veřejně dostupného piktoriálního záznamu nelze v žádném případě dosáhnout nezbytné rovnováhy ve vztahu k fyzickému prostoru mayských komunit či doufat, že se stane součásti každodenní reality tamních obyvatel. Jakýsi korporativní ideologický synkretismus zapatistických murálů (ve smyslu striktního uplatňování všeobecně platného obsahu a efektního symbolismu propojeného s tradičním slovníkem levicových revolučních tradic) navíc může přispět k diskre- ditaci oprávněných požadavků původních obyvatel v této oblasti, či dokonce k znehodnocení jejich závažnosti pro společnost.
Snad se to může zdát paradoxní, ale stále ještě považuji chiapaské nástěnné malby za umělecká a revoluční díla: jde o umění vyjádřit nemožnost sdělení prožité zkušenosti a o revoluci, jež mi poskytla možnost upustit od zavedeného kánonu posuzování uměleckých děl. Můj subjektivní způsob interpretace chiapaských murálů se přesto může v prostředí středoevropské tradice umělecké kritiky zdát poněkud neobvyklý, ale to je právě důvodem, proč o nich píši. Mou prvotní motivací totiž nebylo odkrýt doposud přehlížený způsob uměleckého vyjádření či popsat jednu z dalších revolucí, ale přání částečně narušit tradiční ideologický a antropologický přístup k interpretaci určité kultury, jež se znovu pokouší nalézt svou vlastní identitu.
Loni v létě, když jsem si vyjednávala schůzku s tzotzilsky mluvícím indiánem jménem Pedro v osadě Oventic (což je jedno z administrativních a kulturních center autonomní oblasti spravované zapatisty), povšimla jsem si, že jeho hodinky ukazují o šedesát minut méně než moje. „Ty máš Foxův čas, ale my tady máme náš vlastní,“ vysvětlil. V podstatě to znamenalo, že na rozdíl od „oficiálního“ Mexika se v této oblasti nepřechází na letní čas. V době, kdy píšu tento článek, jsou moje hodinky dočasně synchronizované s Pedrovými. Přesto nemohu přestat myslet na to, že naše hodinky tikají ve dvou paralelních světech. Pedrovou realitou je právě probíhající revoluce v životech indiánského obyvatelstva v Chiapasu, zatímco já v té mé přemýšlím o všech zvratech své osobní (r)evoluce týkající se zapatistů, jež započala mým nadšením při první návštěvě jejich autonomní zóny v roce 1997 a trvá až dodnes, kdy se o tuto kritickou úvahu pokouším.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…