Časopis Umělec 2005/2 >> Německé číslo aneb Příběh o tom, jak jsme znovu nedobyli Západ Přehled všech čísel
Německé číslo aneb Příběh o tom, jak jsme znovu nedobyli Západ
Časopis Umělec
Ročník 2005, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Německé číslo aneb Příběh o tom, jak jsme znovu nedobyli Západ

Časopis Umělec 2005/2

01.02.2005

Ivan Mečl | nakladatelovy zápisky | en cs de

Toto vyprávění je kompozice krátkých úryvků z románu Ohnivé údolí kultury v paprscích ranního slunce. Výňatky se vztahují k historii „německého čísla“ časopisu Umělec, které připravovalo nakladatelství Divus od počátku roku 2004. Kniha byla v březnu 2005 vyhodnocena na knižním veletrhu v Lucemburku jako nejpitomější nakladatelský počin v dějinách memoárů. Jen z tohoto důvodu ho čtenářům předkládáme.

Politicky korektní úvod o tom, jak to všechno začalo
Jak nyní zjišťuji, náš německý příběh je i příběhem jedné mé lásky. Zhruba v době, kdy skončily přípravy na vydání Umělce v němčině, skončila i ona. Seznámili jsme se krátce před tím, než jsem se při otevření německého pavilonu benátského bienále pokoušel za pomoci ředitele pražského Goethe--Institutu upozornit na náš časopis. Nakonec to vyšlo. Po půl roce mého neustálého omílání, že by bylo dobré vydat číslo Umělce v němčině, se podařilo získat od Německého velvyslanectví v Praze počáteční finance. Připadal jsem si tehdy jako ten pán ve starověkém římském senátu, který každé své vystoupení končil větou: „Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno.“ Chápu, že se mnou muselo být k nevydržení. Tím začala doba germanooptimismu.
Tento pocit ještě umocnil velký německý výlet. Okružní cesta dvacítky vybraných osobností současného umění z celého světa po nejvýznamnějších městech německé kultury. Lokálním zastoupením Goethe-Institutu, které vybraly kandidáty, se tím povedl mistrovský kousek, dát dohromady jednu z nejpitoresknějších skupin intelektuálů na světě.
Zachmuřený profesor z Ankary, který jako jediný uměl německy. Bodrý manažer muzea současného umění v Albánii. Dva věčně zmatení korejští žurnalisté. Tchajwanská novinářka, která každý den sháněla připojení na internet, neboť ji z práce pustili pod podmínkou, že každý den napíše článek do ranního vydání. Kurátor z amerického muzea fotografie, který snad nikdy v životě neměl špatnou náladu. Ředitel muzea v Kanadě, kterému celá tahle východní sešlost lezla evidentně na nervy a stále se v duchu ptal, jestli Němci nepovažují Kanadu také za rozvojovou zemi. Umělci z Afriky, Vietnamu a Kambodže. Věčně mladý koordinátor kultury z Nového Zélandu. Ale taky tam byla Iara Bubnova, kterou jsem poprvé viděl na fotce v katalogu prvního tiranského bienále, a moc jsem se tedy těšil, že ji potkám. Když jsem ji tam poprvé uviděl, hned jsem jí zkomolil jméno. Byla pro mě Lara Croft.
Nejvíc mě ale bavilo dělat v noci garde Georgině, bombajské lesbické aktivistce a novinářce. Snědá Georgina měla asi metr padesát a chodili jsme spolu po oficiálním programu do monosexuálních barů. Já jsem u stolu pil koktejly a ona balila holky. Když měla po několika hodinách dost nebo byla naštvaná, „že jsou ty německý holky moc vysoký a vůbec ji neviděj, jak se při tom tanci producíruje“, motalo se domů.
Byla to docela honička, všechna ta muzea současného umění, veletrhy a galerie, ale vzhledem k tomu, že jsme i pársetkilometrové vzdálenosti překonávali letadlem, tak jsme to všechno stihli. To u nás by nám natloukli zadek v autobuse, a ještě bysme viděli houby. Hotely, spousty jídla, jednou jsem dokonce po ránu objevil na švédském stole šampaňské. Bylo mi sice jasné, že je to jenom symbolický doplněk, kterého se již dlouho nikdo nedotkl, leč já se ho dotkl, a celý náš třídní zájezd se ráno opil. Postupně jsem zjistil, že většina lidí by si ráda dala po ránu panáka, kdyby jim v tom něco nebránilo. Třeba odvaha.
Překvapivě jsem se po tom všem nenaučil nebát v letadle. Nechápu, jak se tolik lidí dokáže tvářit spokojeně několik tisíc metrů nad zemí. Naučil jsem se orientovat se ve Frankfurtu podle mapy Mnichova. Nikdy bych to nebyl zjistil, kdyby mne na to neupozornila Steffi. Vozila mě poslední noc autem a já jí podle té mapy radil. Všechno jsme našli. Všimla si toho až druhý den v kavárně. Zjistil jsem, že Muzeum moderního umění ve Frankfurtu je nejlepší, a to jsem jich tehdy viděl dost. Podlehl jsem ale také na chvíli iluzi, že je na světě všechno v pořádku, protože je o mě dobře postaráno. Jediným řešením světových problémů je o všechny se dobře postarat.

V ruinách budoucnosti
Moje dívka mi slíbila, že mi ukáže Německo. Po nucené emigraci rodičů žila dlouho ve Frankfurtu. Pak ale utekla z domova a připojila se k punkové komunitě v Hamburku. Příběhy, které vyprávěla, měly pro člověka, který z domova utekl nejdále na faru do sousední vesnice, příchuť filmového dospívání. Teď už nám sice bylo oběma přes třicet, ale ani jeden nedospěl. To mi umožnilo zkoumat Německo pozůstatků jejího divokého mládí mezi drsnou avantgardou a zároveň infiltrovat mezi hybatele NSU, když jsem si hrál na dospělého.
V té době jsme měli v Divusu půjčené velmi staré Volvo od BLN. Slíbil jsem jí, že se budu o auto dobře starat. Narodilo se jí druhé dítě a auto už se do jejího rozpočtu nevešlo. Jeho nevýhodou byla obrovská spotřeba. Na druhou stranu ale bylo tak velké, že se v něm dalo spát, takže jsme ušetřili za ubytování. Topili jsme v něm svíčkami.
V Hannoveru jsem viděl ruiny Expa 2000. Nečekal jsem, že vedle nejspořádanějšího města v Německu, kde byla nedávno zrušena policie, uvidím poválečné Sarajevo. Procházel jsem polozřícenými skelety bývalých zázraků designu, nakukoval do pavilonů nelegálně okupovaných gastarbeitery nebo legálně prapodivnými firmami. V českém pavilonu sídlí firma zabývající se barvením vzorků vlasů, na polském pavilonu je propiskou napsáno Vietnamský pavilon a je v něm nejobskurnější vietnamská restaurace na světě, v maďarském pavilonu je již několik let zavřená skupina manažerů-zoufalců, která se marně pokouší ho prodat, v jemenském pavilonu se skrývá evropská pobočka Al-Kajdy a v čínském pavilonu tajně bydlí stovky Číňanů.
Touhle metaforou civilizační marnosti nás provázel Christian Riebe. Umělec, učitel malby z přilehlé univerzity, která taktéž podléhá pomalému zániku. Škola sídlí v bývalém společném pavilonu Expa a nyní ustupuje rozšiřující se firmě, zabývající se rychlým stavěním a bouráním. Christian jde cestou uměleckého využití zřícenin budoucnosti. Sešli jsme se v Expu dvakrát s odstupem jednoho roku. Podruhé už jsme o něho měli strach. Popíral realitu nebo tvrdil, že některé (i davové) scény odehrávající se v Expu jsou sehrány pouze pro nás. Mě to tak také připadá, ale na veřejnosti bych o tom neměl mluvit.
Podařilo se nám udělat dlouhý rozhovor s vietnamskou majitelkou polského pavilonu. Vysvětlila nám, že tohle je jen část jejího multikulturního projektu. Dalším z nich je vybudování německé vesnice ve Vietnamu. Přinesla nám ukázat i velmi důkladné projekty a vizualizace. Obrovský polský pavilon naplněný troskami ostatních asijských pavilonů jí skrze kulisu houpavé hudby tiše přitakával. Byla to totiž filmová kulisa Asie postavená v nádražní hale. Vzpomněl jsem si na bývalé luxusní ulice některých pařížských čtvrtí, které zvolna pohlcuje element arabského bazaru a kuchyně třetího světa. Stál jsem tehdy jako u vytržení před obchodem s designem přetvořeným na čínskou restauraci. Zevnitř po obrovské výloze stékala voda z páry valící se z obrovských hrnců. Na omítce bylo ještě hype písmem vyvedeno jméno zapomenutého návrháře první poloviny devadesátých let. Tam, kde si paničky z vyšší třídy před pár lety kupovaly doplňky za tisíce franků, se teď cpou houfy přistěhovalců vařenou rýží s nastavovanou glutamanovou omáčkou. Bylo na čase. Sluší jim to víc než vyšňořeným bělochům.
Po desáté hodině v Hannoveru všichni spí. Pouze hlavní třídy jsou osvětleny, jinak je v ulicích tma. Policie byla v tomto městě zrušena pro dlouhodobou bezúhonnost a pasivitu všech obyvatel. Mimo vietnamského panoptika je otevřená pouze židovská restaurace v centru města. Majitelem je Žid, kterého tam po skončení Expa zapomněla izraelská reprezentace. Každého cizince považuje za Žida a potenciální kontrolu své kuchyně. Byl jsem shledán polským Židem. Jsem nedokonalý zrzek.

Horor v Hamburku
Hamburk je pro mladého člověka nejkrásnějším a nejsvobodnějším městem v Německu. Říkala to moje dívka, a tak jsme tam hned jeli. Bylo to tak. I jedny z nejlepších výstav jsem viděl právě tam a bylo to jejich nenucenou kosmopolitností. Nenucené je důležité slovo. Jinde si totiž lidé myslí, že kosmopolitnost je povinná. V Hamburku je to hlavně mořem, které má odjakživa velký vliv na psychiku obyvatel. Národy žijící v nížinách daleko od moře trpí negativismem a nedostatkem smyslu pro nekonečno. Dnes, kdy již nedochází ke stěhování národů, je toto setrvávání ve vnitrozemí etnickou sebevraždou. Stále není jasné, proč se některé národy usídlily na takových místech, jako je například Česká kotlina, Slovenské pole, Maďarská pusta nebo Běloruská bažina. Jisté je, že tyto populace jsou životem na těchto místech již vyčerpány a odmítají rodit děti.
Večer mi moje dívka ukázala squaty, kde bydlela před patnácti lety. Nakonec jsme si sedli do temné nálevny s pekelně počmáranými zdmi v jednom z nich. Moc se mi líbilo strašidelné prostředí, a tak jsem nevěnoval pozornost ženě, která se k nám přiblížila z rohu místnosti. Měla evidentně velmi nepříjemný absťák, ale v těch místech to nebylo nic neobvyklého. Začala něco drmolit k mé dívce. Až za chvíli jsem si všiml, že má dívka bledne. Považoval jsem to ale za běžnou barovou nepříjemnost a snažil jsem se situaci zlehčit nějakou vtipnou poznámkou. Vyzáblá žena se ale stáhla zpět do kouta a moje dívka jen zírala a mlčela jak zařezaná. Jak blízko jsem byl tím přirovnáním.
Najednou řekla, že okamžitě odcházíme. Měl jsem nedopité pivo, a tak se mi nechtělo. Chytla mě ale za ruku a vlekla mě ven z baru. Utíkal jsem za ní zmatený mezi zaparkovanými auty. Začínalo mrholit. Najednou byla úplná tma. Doběhli jsme až na prostituční náměstí. Všude neony bordelů, heren a jiných zábavných podniků. Nechápal jsem vůbec nic. Byla úplně vyřízená.
Ptal jsem se, co se děje, ale pořád nic neříkala, byla bledá a rozhlížela se. Pak mi řekla, že před lety, když odtud odcházela, si s sebou vzala i zásobu heroinu pro celý squat. Ta holka z šera ji po patnácti letech poznala a řekla, že ji dneska konečně podřežou. Rychle mě opouštěla dobrodružná nálada. Všechno bylo najednou tak hloupé.
Tu noc jsem spal s heverem v ruce. Parkovali jsme v polorozbořeném přístavu snad na tom nejstrašnějším místě. Nic se nestalo.
Ráno jsme se umyli na záchodě kavárny místního Kunstvereinu a já jsem celý den hrál vydavatele časopisu. Stačilo jen vystoupat o patro výš a sejít se s ředitelem Yilmazem Dziewiorem. Ukázal mi tehdy skvělou výstavu německého Turka, malíře Lukase Duwenhöggera.
Druhý večer jsme tak dlouho hledali ředitele místního nejslavnějšího alternativního divadla, až jsme ho minuli. Pořád už jenom pršelo. Když prší, je všechno tak nějak horší. V Německu hodně prší.

Východní spojenectví
V západních zemích se vždy na přechodnou dobu vytvoří náklonnost k nějakému regionu a jeho kultuře. Říká se, že je něco tou dobou hype. Hype se může stát přirozeně, anebo uměle, například nějakou dotovanou mezistátní výměnou. Hype má na některé jednotlivce a skupiny stejný efekt jako hrdina z Huysmansova románu Naruby na svého chudého svěřence. Bohatec si na chvíli oblíbí roztomilého nuzáka, provede ho vyšší společností a na chvíli obklopí bohatstvím. Pak si ale najde jinou kratochvíli. Nuzák podlehne iluzi, že to tak přece musí zvládnout i sám, ale nechápe, že hype už je pryč. Většinou to končí sebevraždou nebo hlubokou deziluzí.
To u nás na Východě máme hype daleko stabilizovanější a nevztahuje se na regiony. Slované totiž nemají své sousedy rádi, natož přespolní. Na každého koukáme skrz prsty a ještě to na sobě rádi dáváme znát. Alespoň se s námi nikdo nenapálí.
Slované nevěří vlastní historii a smyšlenému společnému původu. Jejich dějiny jsou plné prohraných bitev, poddanství a jiného špatného zacházení. Na hrdiny většinou pasují nespolehlivé rebely a kruté lapky. Věří, že Maďaři spadli doprostřed Evropy s meteoritem. Pokud nerozumí cizinci, vysvětlují to jeho neschopností mluvit. Tak také vzniklo slovo „Němec“. Se Slovany se lehce seznámíte i poperete. Proto tolik místních válečných konfliktů.
Němci nemají Slovany rádi, protože chodí všude pozdě a nedokáží se jasně a věcně vyjádřit. To platí i v umění. Střední a východní Evropa je plná „konceptuálního“ umění. Němce ale polámané špejle, hromádky písku ani obrazce ze smetí nedojímají. Víc je baví Amerika a Rusko.

Velké Německo
Psát o německém umění je podobné jako psát o evropském umění. Za tento nápad se omlouváme. Sama německá média už tento úkol těžko zvládají, tak proč by se to mělo povést nám. Německo je moc velké a někteří lidé v Mnichově si myslí, že Drážďany jsou v Polsku. Doporučujeme rozdělit Německo podle těch nejhorších předsudků. Pak by se snad dala jeho kultura nějak uchopit.

Trampoty s dobrými nápady
Na počátku roku 2004 už jsem byl velmi zběhlý v psaní projektů. Šlo mi to již tak dobře, že jsem odboural autocenzuru. Začal jsem psát všechno, co mne napadlo. Například i věci hraničící s kriminalitou. Překvapivě procházelo i to. V úspěšné žádosti o grant se kromě jiných hrůz objevil například popis plánované akce „Srbské pasy“.
„Vybraným umělcům a dobrodruhům, kteří zareagují na výzvu k účasti v ‚Adventure Östlich Künstler Team‘ na stránkách ‚Östlich Künstler‘ nebo ve vysílání ‚Östlich Allianz TV und Rundfunk‘ budou odebrány veškeré doklady, mobilní telefony a další signifanty západní formy EU. Všichni pak obdrží srbské doklady a další písemnosti. Je možné, že tyto záměny budou provedeny účastníkům tajně, ale při vědomí rizik, které účast v ‚dobrodružné hře‘ může přinést. Poté budou převezeni do českého pohraničního pásma, ponecháni na neznámém místě a organizátoři upozorní místní policii na pohyb podezřelých osob. Celou akci bude sledovat ‚Östlich Allianz TV und Rudfunk‘ a přenášet s komentáři divákům. U účastníků hry se předpokládá několikadenní vazba a následná deportace do Srbska. Návrat do EU, posléze do Německa a znovunabytí občanských práv bude nepochybně zajímavým i dobrodružným příběhem.“
Hned po „úspěchu“ Východního spojenectví jsme s různými spřátelenými organizacemi zažádali o podporu dalších dvou projektů. Ekonomicky se již dnes u žádostí o podporu současného umění počítá s třicetiprocentní úspěšností. Byla léta, kdy se dařilo dostat se na padesát, ale to je už historie. Aby pak bylo možné projekt zorganizovat, je nutné žádat o trojnásobek minimálních nákladů. Sežene-li se více než to, jde o úspěch a umělcům je možné zaplatit skutečně to, co si zaslouží. Ne-li, akce sice proběhne, ale za pláče a skřípění zubů všech zúčastněných.
Tato praxe je ve většině evropských zemí stejná. Výjimky jsou skutečně výjimky. Z tohoto důvodu již podobné akce nepřinášejí radost ani organizátorům, ani zúčastněným. Většina evropských kurátorů, které jsem na svých cestách potkal, jsou vystresovaní a neveselí lidé. Umělci to snášejí lépe. Trpí s humorem. Já se směju také, ale tak nějak divně.
I přes to všechno nás neznámá síla nutí znovu a znovu vymýšlet nové projekty na hranici uskutečnitelnosti a se stále se zmenšujícím zájmem veřejnosti, jejichž realizace nás stojí fyzické i duševní zdraví. Tou silou rozhodně není láska k umění. Je to touha vyskytující se ve vědě nebo technických naukách. Zkoumáme totiž, co ještě umění vydrží. Tolikrát již jsme měli pocit, že tato hranice byla dávno překročena. Ohýbáme ho, mísíme již ne s možným, ale nemožným, ničíme ho nebo přefukujeme atd. atd. Jsme technologové umění.

Psycho v Drážďanech
Tento titul jsem si vypůjčil z mého oblíbeného videa německého umělce Maixe Mayera. Celý název zní Transarchitektur oder Psycho in Dresden. Je to jedno z nejlepších uměleckých videí, zachycující temnou duši této saské metropole v podhůří. Drážďany se pro mne staly místem největších tragédií a všemožných selhání.
V Drážďanech jsem postupně dvakrát píchl kolo u auta, které nám půjčila pro změnu maminka. Zlatá mládež vracející se z klubů pak se zájmem sledovala, jak se pokoušíme napumpovat do kol pěnu, která ucpe každou díru. Stála deset eur, měli jsme ji všude a nezacpala nic. Ten podfuk jsme koupili hned dvakrát. Ten druhý už na sebe ale nacákali místní japíci, kteří to celé brali jako pouliční divadlo. Ostatní pak odjeli do Berlína vlakem a já čekal, až otevřou první pneuservis. Když jsem odjížděl ze servisu, vybuchla v kufru rezervní pneumatika.
Byli jsme vyzváni uspořádat v Drážďanech druhou Eastern Alliance. Vznikl plán třicetidenního kabaretu s účastí několika desítek herců a umělců. Všichni byli programem nadšeni, i když byl založen převážně na politické provokaci a obtěžování obyvatelstva. O pár měsíců později mne hostitelská organizace ubytovala na noc v hostelu. Vyfasoval jsem pokoj pro deset spáčů. Bylo léto a město bylo plné bavící se mládeže z celého světa. Ti zanedlouho objevili, že do hostelu se nemusí jen kolem recepce. Vynalézaví hosté si zaplatili nocleh a zadním vchodem se na pokoj protáhli v dvojnásobném počtu. Na pokoji nás nakonec bylo asi šestnáct. Měl jsem s sebou třináctiletého syna své slečny, který se tak bál chrápajících a porůznu se trousících opilců, že když mu z horní pryčny v noci spadla deka, tak se pro ni až do rána bál slézt.
Druhý den jsem se na recepci ptal na jiný hostel, ale hned mi nabídli pokoj jen pro dva. Tu noc jsme tam spali ve čtyřech. Ubytoval jsem ještě svou slečnu a jejího bratra. Učil jsem se rychle.
Když jsem na nábřeží zkoumal možnosti performancí pod drážďanskými mosty, zavolala mi Mariana z Divusu. Právě nabourala při rozvážení Umělce auto od BLN a úplně při tom zničila ještě jeden vůz. Byla to velká škoda. Od té doby už v Divusu auto nemáme a ani žádné nechceme. Hotel vedle redakce stejně zabral všechna parkovací místa v sousedství, takže na co vlastně. Koupili jsme si velké nákupní tašky na kolečkách.
Když už jsme do detailu připravili drážďanskou akci, začalo se hroutit její financování, a to především ze strany německých fondů, které původně podporu přislíbily. Dva měsíce před zahájením akce jsme se ocitli na třetině rozpočtu. Za měsíc už to byla jen čtvrtina. Nešťastní hostitelé začali naznačovat, že by se mělo uvažovat o zrušení akce. Já to ale přece jen zkusil a možná si to budu do smrti vyčítat. Akce právě začala a všem kape pěna od úst. Nietzsche by o mě řekl: „Co blbce nezabije, to ho posílí.“

Vítr v kapse
Táta mi vždycky, když k tomu měl příležitost a napříč měnícími se politickými systémy, opakoval jeden citát: „Byla to malá vesnice. Její obyvatelé se živili tím, že se navzájem okrádali.“ Zjistil jsem, že to je v podstatě vize Evropské unie.
Švýcaři jsou hrdí na to, že je u nich všechno drahé. Rádi pozorují cizince, jak se musí uskrovňovat. Jídlo v zaplivané curyšské hospodě stojí víc než večeře v luxusní restauraci ve zbytku Evropy. Sami ale pak doma skřípějí zuby, že vlastně už jíst ven nechodí, těžce splácejí hypotéky a jejich osobní bankéř jim volá stále častěji kvůli jejich snižujícímu se kreditu. Bílá rasa vymírá, protože se členové komunity rádi navzájem okrádají. Tvorba cen je zvláštní věda. Nezabývá se reálnou cenou věci, ale tím, kolik jste zrovna schopni za ni zaplatit.
Zkuste nakoupit totéž v Berlíně a v Kyjevě. Stejné výrobky a stejné značky. Pokus vypadá dětinsky a každý ekonom najde spoustu logicky znějících důvodů, proč musí být v cenách tak propastný rozdíl. Ale to, že čtete Umělce, je jen díky tomu, že vychází v Česku, kde jsou náklady na výrobu i intelektuální zdroje o polovinu nižší než v západní Evropě. Až se u nás dostaneme na životní úroveň Německa, které si často bereme za vzor, přestane Umělec vycházet nebo se přestěhuje do Albánie. V tu dobu tam bude situace jen o trochu horší než v Česku devadesátých let. Pořád to ale bude lepší, než abychom kvůli supermarketovému štěstí zavřeli krámek.
Ochota přizpůsobovat se cenovému diktátu je v západní Evropě překvapivá zvláště u středních vrstev. Často se zastírá pojmy, jako je kvalita zboží a profesionalita služeb. Velkou školou pro mne bylo pořádání výstav na půdě nějaké instituce nebo korporace. Potřebujete-li půjčit žebřík, nabídnou vám nejdříve pohyblivou plošinu za pět set eur, potřebujete-li smeták a kýbl, pošlou vám úklidovou četu, která chce dalších pět set, a pak se přijde na to, že německý kolega, který poskytuje tyto cenné rady, nemá ani na kafe. Spousta zajímavých projektů se v institucionální a podnikatelské sféře neuskuteční jen proto, že je navyklá využívat extrémně předražených služeb, které je nemožné ufinancovat. Veřejný život v Německu se za posledních několik let podařilo svázat neuvěřitelným množstvím zákonů, vyhlášek, limitů, motanicí majetkových a správních vztahů. Jako občan země, která vstoupila do Evropské unie a ve které se nyní zavádějí podobné pořádky, musím říct, že mnoho z nich musel vymyslet nepřítel lidstva a kulturního rozvoje. Začínáme se jimi ale všichni řídit a pomalu se smiřovat s tím, že můžeme čím dál tím méně.
Vůbec se mi například nelíbí, že za distribuci se v Německu platí předem. Neexistuje totiž distributor disponující vlastní dopravou, ale jen firma, která rozveze časopisy prodejcům. Riskuje tedy jen vydavatel, protože to všechno platí. Jste-li Němec, pak to, že držíte tento časopis v ruce, nás stálo tři tisíce eur. To je u nás v Česku mnohem více, než by se vám mohlo zdát. Dá se tím například zaplatit měsíční výplata šesti redaktorům Umělce. Vězte, že v jiných státech se za distribuci neplatí a firma si bere pouze procenta z prodaných výtisků. Pokud se situace nezmění, tak zajímavé, ale chudší časopisy nikdy nenajdou německého čtenáře. Ale také se může stát, že až se tuhle chytrou strategii dozví monopolní východoevropští distributoři, udělají vydavatelům ze života peklo.

Přiznání ke zločinům a chybám
Vyprávění o tom, co se nám podařilo a v čem jsme měli štěstí, není nijak zábavné čtení, a proto je tento text neobsahuje. Naopak je pravda, že naše snažení zkomplikovalo mnoha lidem život, ale kultura zde byla vždycky od toho, aby lidstvo uvedla v omyl, zmatek a iluzi. Svět čistí a racionalizují války, a my jsme špatní vojáci.
Některé pěkné materiály v tomto čísle nenajdete, ačkoliv jsme je plánovali. Rozhovor s taxikářem o kultuře a současné berlínské společnosti se nepodařilo realizovat, neboť se snažil s naší redaktorkou odjet na odlehlé místo a požadoval po ní sex.
Některé články se nám nepodařilo vydyndat. Má to spoustu důvodů, ale kdo se pohybuje v kultuře delší dobu, asi ví, o čem mluvím.
Některé naše entuziastické nápady na články se ukázaly jako hloupé a některé zase jako nerealizovatelné. Ty nápady v nás ale stále dřímají a určitě se někdy dočkáte. Například bych jmenoval Spejbla s Hurvínkem v boji proti nacismu, dějiny sudetoněmeckého komiksu nebo Ferdu Mravence jako oběť současné německé animační tvorby.
Přiznávám se, že nemám řidičský průkaz a místo něho jsem používal záštitu německého velvyslanectví, kde bylo napsáno něco ve smyslu, „držiteli tohoto papíru buďte ku pomoci“. Faktem ale je, že řídit nechci a raději bych jezdil vlakem nebo i létal letadlem, ale museli jsme šetřit.
Někdy jsme jezdili s papírovou poznávací značkou.
Dlužím německé policii osmdesát eur na pokutě za rychlou jízdu, ale tu výstavu jsem fakt chtěl stihnout. Osmdesát eur je strašně moc a ještě jsem to z výplaty nenašetřil, protože z ní stěží platíme naší berlínskou kancelář.
Není to zdaleka všechno, ale najednou jsem se zalekl to všechno vypočítávat. Mám pocit, že bych měl mít zakázán vstup do Německa minimálně na pět let. Přiznání prý ale snižuje trest.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…