Poslední východoevropská přehlídka

"“Je-li poslední, musí být vzácná”

The Last East European Show se konala v Museu pro současné umění v Bělehradě od 17. května do 18. června. Byla to výstava, kterou lze pochopit v systému vystavování. Vznikla jako konečný výsledek celoročního pracovního procesu, do kterého se zapojilo 21 kurátorů a 59 umělců. Výchozím bodem této události byl seminář Kurátorství
v období přeměny.
Podle programových koordinátorů Zorana Eriće a Stevana Vukoviće, uměleckých historiků a teoretiků z Bělehradu,byla “hlavní pozornost kladena na kurátora v roli mediátora, který zpracovává propustnost uměleckého systému vůči novátorským uměleckým postupům, poskytuje jim odpovídající kontextuální rámec, kulturní a teoretický výklad.”
Takže:
Oblíbený chorvatský kulturní časopis před nedávnem prohlásil, že sebevražda před webovou kamerou se stala tím nejzazším v bizarní zábavě. Voyeuři povzbuzují kandidáta, posílají mu vzkazy nejvřelejší podpory, spolupracují na tomto extrémním činu, mění oběť v hvězdu okamžiku - smrt, jakožto nejdůležitější okamžik v životě člověka, se stává atrakcí…
Neoficiální reklama pro The Last East European Show byla vystavěna na podobném principu. Město bylo plné vzrušení: přijďte v sobotu, přijďte přesně, jedna Ruska se má oběsit! Není to symbolické, když si uvědomíme, že sám titulek hlásá, že východní Evropa vyšla z módy (stejně jako “velká” ideologie a upadá
v zapomnění za doprovodu všech velkých příběhů a emancipačních projektů minulého století?) Na druhé straně: atrakce je vždy oslnivá, a tak se diváci natlačili před vyšňořenou hvězdou dne - umělkyní Elenou Kovilynou s oprátkou kolem krku - s očekáváním náhlého pohybu exhibicionistky, až odkopne stoličku pod svýma nohama, čímž způsobí a její tělo se zavlní na horizontu …
Nic se nestalo. A nejen kvůli klidnému publiku v muzeu nebo napjatému krunýři záchranářů
z dobře známé soukromé kliniky, kteří se připravovali na záchranný skok. Video dokument ze zahajovací performance ukazuje tělo umělkyně, nepříliš politické a tak velmi osobní; pod nesčetnými pohledy se dokonce červená a zapíná si trochu výstřih…
Tento druh zážitku “sledování”,
v kombinaci s odhodlaným odevzdáním se postpolitické letargii, doprovázel práce většiny umělců. Ale vždy existuje i “druhá strana”. A z té by se měla zdůraznit práce Agalma Zorana Todorovice, zarámovaná pro překonání traumatické minulosti nacionalistických střetů na území dřívější Jugoslávie. Zachází s osudovým manželstvím mezi umělci a kurátory, které je zobrazeno poměrným podílem moci uvnitř současného uměleckého systému. Stejně zajímavý byl doprovodný komentář kurátorů, podepsaných pod prohlášením Kontejner:
“Aby se k nám Zoran přiblížil, použil výjimečné medium. Poslal nám část sebe, chirurgicky odděleného, přeměněného do nejlepšího lidského mýdla. Koupel se sloganem ZORAN DOBŘE MYDLÍ vyčistila ženu v muže, kurátory v umělce, chorvatskou ženu v srbského muže. Takto se jeho tělo stalo telepresentním, či přesněji, funguje jako tělo lásky na dvou místech současně. A Lacan řekl, že milovat znamená dát to, co člověk nemá.”
Témata, týkající se “středu - okraje” se na výstavě objevovala
nejčastěji a pohlíželo se na ně
z podobně jako Henry Meyric Hughes v poznámkám na úvod katalogu:
“Zbývá shledat, do jaké míry bude The Last East European Show přijímáno jako okrajová konstrukce a do jaké míry se bude zdát, že se její marginální zájmy přiblížily zájmu mezinárodního publika, které ovlivňují podobná témata osobní a kolektivní identity, historie a paměti
a toho, co by se dalo nazvat resocializací společnosti.”
Video Margarity Zines a Alexandera Vereschaka je v nejpřímějším vztahu k tomuto problému a současně k vysvětlení procesu resocializace. Promítaná scéna připomíná dobře známou atmosféru jízdy ve výtahu: skupina lidí stojí otočená zády k pozorovateli, obvyklé napjaté ticho vyvolává minimální úzkostnou gestikulaci. Celkové trvání tohoto procesu (v tomto případě doslova) vyvolává rostoucí rozpaky způsobené nedostatkem událostí, které signalizují odcizení v postsocialistických společnostech podmíněných střídáním paradigmat “individuální” a “kolektivní”.
Další práce se zabývají podobnými tématy. Block 16 od Vahrama Aghasyina přináší informaci o předměstí velkoměsta, které se nyní přestavuje a postaveno bylo během sovětské éry. Ve skutečnosti se nikdy nedostavělo, což opět vyjadřuje nedokončený stav projektu moderny a socialistické modernizace. Dušan Zahoranský dovolí pozorovateli střídat televizní kanály, aby se pokaždé neochvějně setkal se stejnou dvou minutovou sekvencí z dobře známého amerického seriálu, dabovanou v různých východoevropských jazycích. Na posledním kanále herci začínají mňoukat, a tak napodobují měkkost jakéhosi univerzálního panslovanského jazyka.
Avantgardní umění jakožto místo uznání a nevyhnutelného odkazu ke všem východoevropským výstavám si zde zachovalo svou přítomnost pouze v izolované ozvěně samotného názvu a ve výchozím záměru koordinátorů programu. Nikdo nevznesl otázku Posledního futuristického programu, který prostřednictvím pěstního boje mezi Tatlinem a Malevičem otevřel možnost usmíření mezi vzděláním a továrnou, mezi umělcem a sociálním činitelem.
Jediný konsensus dosažený na The Last East European Show je přívlastek “poslední”. Cristian Alexa, který se propašoval mezi členy ochranky a vystupoval jako jeden z nich se sloganem “Je-li poslední, musí být vzácná, co jiného dělat než ji hlídat.”. Prostoupil obvyklý rámec vztahu mezi umělci a muzejními institucemi a vnutil se do specifické koncepce výstavy.
Ale nemá smysl bědovat nad nedostatkem “hlubšího” významu, když moderní teorie současného umění vyučuje, že jsme dosáhli konce “autoritářství” a požadavek přesahu každodenní zkušenosti se také vyčerpal. Nicholas Bourriaud tvrdí, že práce, které stojí za úvahu, dnes fungují jakožto “mezi-prostor” a vytváří zážitek komunikace vytvořený současnou existencí pozorovatele a samotné práce.
Garden Project od Vector Group a I Sign Everything That Is Blue od Anto Jerkoviće dokonale vyhovuje metodě “vztahové estetiky”. Posekání části pozemku Muzea a zobrazení důležitých míst (mrakodrap bývalého Ústředního výboru komunistické strany a Věčný oheň zažehnutý Mirou Marković) vyústilo “neplánovaným” dokončením práce zaměstnanci Muzea, kteří nakonec posekali celý pozemek. Práce zmizela, ale komunikace proběhla…
Pokud The First East European Show (After The Wall) (První východoevropská přehlídka /Po Zdi/) představila oficiální vrcholy umělecké produkce skrze Sorosova síťová centra a vytvořila značku “východoevropské umění”, pak The Last East European Show odtrhla toto označení, výměnou za rozeznatelnou cedulku nízkorozpočtové produkce. Koncepce náhle se vynořujících kurátorů přinášejících umění“
z terénu”, které jinak není možné vidět na shromážděních velkého umění a zvláště ne v muzeích. Základní kvalita The Last East European Show spočívá ve “vystoupení ze supermarketu” a hlubokém průniku do uměleckého systému.
Nejde jen o jednoduché upřednostňování exotických příchutí a fantazií o nevinných prostorech, které stále “odolávají” rozeznatelným tvarům institucionalismu - týká se to mnohem zodpovědnější metodologie, která vyžaduje úzké sepětí mezi kurátorem a umělcem v oblasti samotné tvorby umění. Skutečnost, že velký byl počet prací vytvořen exkluzivně pro tuto výstavu, nebo zde získal významnou propagaci a skrze ni interpretační kontext, hovoří ve prospěch výstavy jakožto jedinečné události, která není “vyčerpatelná” v obrovské reprodukci prezentace, ale pohybuje mechanismy, které následně formují celou scénu.
Dalo by se říci, že Residency in Trabant (Rezidence v Trabantu) - a práce umělecké skupiny Sasvim sam (Vladimir Nikolić, Vera Večanski, Žolt Kovač) se vydala touto cestou. Její fungování jakožto “systém v systému” se stalo značkou přehlídky. Dvouletá tradice tohoto programu měla v důsledku znamenala výrazný nárůst jejich popularity. Minulý rok nejprve sami iniciátoři strávili v Trabantu 24 hodin vyprávěním o umění a tvorbou umění. Uvážíme-li specifické okolnosti, mohlo by to být reakcí na tlak žádostí a koneckonců také oddělením se od důležitých uměleckých soutěží, které nabízejí pobyt v San Francisku
a New Yorku. Letos vytvářejí “falešnou” výběrovou komisi, zakládají ji, pevně se drží podmínek soutěže (Residency in the Trabant se mohou účastnit pouze umělci z EU!), procházejí bolestivým procesem detailní administrativy kandidátů (kolem 50ti). Její vítězové strávili 48 hodin v Trabantu a protože produkční podmínky na Lees nedovolily větší umělecké výstupy, rozhodli se korunovat svůj pobyt skromnou performancí. Na vernisáži náhle spustili motor starého dopravního prostředku
v hale muzea a o několik metrů jej posunuli. Bezpečnostní síly se na okamžik podráždily, ale brzy bylo jasné, že toto pozdvižení bezpečnost nenaruší.
"

01.01.2003