Časopis Umělec 2002/2 >> Nesnesitelná lehkost věcí Přehled všech čísel
Nesnesitelná lehkost věcí
Časopis Umělec
Ročník 2002, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Nesnesitelná lehkost věcí

Časopis Umělec 2002/2

01.02.2002

waanja | reviews | en cs

Jiří Černický, Brand New Rubbish, Galerie Jiří Švestka, Praha, 19. 4. – 6. 2002
S Jiřím Černickým to nikdo nemá lehké. Pro někoho může být neúnosně exaltované využívání společensko-politických problémů v umění, pro jiného na české poměry náročné, dokonale provedené projekty. Právě proto by nás však měl zaujmout. Umělců s takovou energií a snahou o přesah našich lokálních problémů, kteří přitom disponují explozivní vizuální představivostí, je v Česku jak do mariáše. Lhostejnost k uměleckému provozu a bezprostřednímu politickému kontextu na jedné straně, na druhé Černického spiritualita a zájem o jiné kultury ho směrují k univerzálnějším otázkám a obecně srozumitelnému kritickému obsahu jeho prací.
Je pochopitelné, že jeho výstava v Galerii Jiří Švestka (která mladé české umělce jinak spíš exportuje) nutně vyvolala velký zájem. Ve srovnání s výstavou BaRock před třemi lety však jako celek neobstála, k čemuž určitě přispěla nepovedená instalace, která v otevřeném prostoru připomínala spíš výprodej. O to zřetelnější byl posun, kterým Jiří Černický za poslední tři roky prošel. Patrný je především úbytek vnějších efektů, jimiž dříve hypnotizoval: žádné zářivé barvy, blyštivost, pop-kulturní víření. Nové věci působí klidněji, vyostřen je obsah, největším efektem je organizačně-produkční stránka některých instalací.
Evidentně nejslabším článkem výstavy jsou proto efektní motorkářské přilby bez výhledu: Hledat v nich nějaký obsah se ani nechce, protože formálně přímo navazují na hyperúspěšné helmy První sériově vyráběné schizofrenie; dnes se nezakrytě strefuje do BMW, které přetváří v B ore M isery W eeds. Obsah kontrastující s luxusním produktem je nucenou hříčkou, k čemu odkazuje výraz weeds kromě dvojitého w ve zkratce mi opravdu uniklo. Že by k písničce z poslední desky Pulp, která tak metaforicky označuje přistěhovalce?
Nákup v této letní výprodeji se trochu zklidní videem (připraveným pro výstavu v Post Gallery v Los Angeles), v němž je baseballový chytač vybaven lapačkou s křišťálovými třásněmi. Jeho koncentrace a úsilí nejsou nikdy odměněny úspěchem - těžké korále s nepředvídatelným švihem ho vždycky seknou do obličeje, do oka, a rutinní pohyb rukou tak končí vypadnutím míčku - sen o úspěchu se rozplývá.
Opodál ležící burka sešitá z vlajek nejrůznějších zemí světa je vlastně rekvizitou performance, která byla součástí souběžné výstavy politického umění na Pražském hradě. Jednoduchá, přesná věc, která navazuje na Černického dlouhodobý zájem o islámský terorismus (Bin Ladínova lampa, 2000) tvoří paralelu k projektu moskevských izraelitů AES, kteří ve svých fotomontážích ukazovali pohlednicové záběry evropských měst po vítězství mohamedánů. Dovětek se žádostí o euro na podporu amerického bankovního systému ukazuje na Černického zálibu v rozkrývání a propojování různých vazeb, v “barokním” vrstvení souvislostí, ale tady působí spíš nadbytečně. Kdo se o politiku zajímá takové berličky nepotřebuje, pro ostatní mají spíš odlehčující kvalitu Zemanova bonmotu. Dvojice fotografií Office - Berlin 1945/RamAlláh 2002 je tak neefektní, že by mohla být od někoho jiného. Přesto působí intenzivně připomínkou toho, že v západní Evropě už několik generací nevíme, co je válka. Její ničivý efekt známe jen prostřednictvím mediálních obrazů a stále efektnějších aranžmá ve filmech. Kde jinde její vystoupení z obrazovky může působit děsivěji než v teplu kanceláře, která náš hřejivý systém pomáhá udržovat v chodu, ne-li přímo spoluvytvářet?
To vše jsou však drobnosti ve srovnání s nejambicióznějším kusem SONY GARDEN (2000–2002). O co více do něj Černický vložil, o to méně dostává divák zpátky. Náznaky toho, že Brand New Rubbish tematizuje vytvoření dokonale čistého konzumního cyklu bez konzumu nebo že sleduje, co udělá spojení japonského hitech s dávnými tradicemi impéria, se v instalaci nikam neposouvají. Fakt, že co Japonci přeberou od Západu (ať zbraně nebo po druhé světové válce právě elektroniku), to dělají dokonale a přitom neztrácejí zcela kontakt se základy svojí civilizace, nám připadá šílený a schizofrenní, ale to je asi tak jediné, co s tím můžeme dělat. Řekněme, že se Černický snaží kriticky vyjádřit k naší globální ekonomice založené na nadprodukci. Anarchistické gesto sráží na kolena jedna věc: jako vedlejší produkt jsou granule z rozemleté elektroniky použité funkčně jako píseček pro kočky. I když by asi špatně sály, vstupuje tak do hry jiná funkce, místo rubbish tu máme recyklaci. Zdá se, že Černický neodolal pokušení použít nápad, možná “vtipný”, rozhodně však koncepčně vratký. A jak je možné chtít si udržet kritickou pozici, když celý projekt by bez podpory SONY ani nevznikl? Ze subverze se stává recyklační zenová zahrádka použitelná třeba v lobby firemního ředitelství. Zůstává jen prázdné gesto připomínající komplexnější a podvratnější práce jiných umělců.
Islanďanka žijící v Berlíně Svala Thorsdottir založila v roce 1993 Thor’s Daughters Pulverization Service. Účelem konceptuální firmy je měnit výrobky v prach. Jednotlivé zástupce určitého druhu (miska, podprsenka) rozebere na součástky a poté co nejefektivněji promění na prach, který uchovává v zavařovačkách označených popiskou s váhou a dobou “zpracování”. Tohle ničení je důsledné, nespoléhá na poetiku, poukazuje na systém kapitalistické produkce. Podobně působí práce Michaela Landyho, který loni sabotoval ducha kapitalistického vlastnictví - touhu po nerušeném nabývání majetku - tím, že sepsal veškerý svůj majetek, který (včetně uměleckých děl a saaba) nechal zničit. Jestliže Thorsdottir zesměšňuje kapitalizovanou práci, The KLF (Jimmy Cauty a Bill Drummond) v jednadevadesátém poslali do říše abstrakce nejabstraktnější symbol kapitalistické ekonomiky tím, že v ohni anihilovali milion svých vlastních liber. V tomhle srovnání SONY GARDEN vypadá prostě jako dobrý nápad. Místo promyšlení naznačených souvislostí systému spotřeby se však důraz přesouvá na efektní zpracování a dekorativní využití exotické kultury.
Jestliže byla výstava BaRock společenským časopisem s všemožnými individuálními problémy (ambice, alergie, domácí násilí, psychické kolapsy, sny a touhy), které rezonují v každém z nás, Brand New Rubbish je četbou titulků na první straně deníků. Ale hned vedle odpadu stojí polobotky srůstající se střevíčky jako připomínka Černického “starých časů”. Fascinují propojením vnějšího efektu, osobní touhy i její průmyslové produkce a dokládají, že osobní je vždycky politické.
10. 7. 2002 Café De vergulde gaper, 11. 7. 2002 Café Wilhelmina a doma na koberci

Jiří Černický, Brand New Rubbish, pohled do instalace, Galerie Jiří Švestka, Praha, 19. 4.–22. 6. 2002, foto: Galerie Jiří Švestka
Sony Garden, 2000–2002, štěrk z rozbroušené hitech elektroniky SONY, TV monitory, hudba:




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
Afričtí upíři ve věku globalizace Afričtí upíři ve věku globalizace
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…