Časopis Umělec 1997/5 >> Kulturní tunel Přehled všech čísel
Kulturní tunel
Časopis Umělec
Ročník 1997, 5
2,50 EUR
3 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Kulturní tunel

Časopis Umělec 1997/5

01.05.1997

Lenka Lindaurová a Jeroným Janíček ml | kriminalita | en cs

Kulturní tunel

V současné době, kdy si výtvarná obec jen těžko shání sponzory na nejrůznější projekty a stát finance na kulturu nemá, nám zbývá jen vzpomínka na prošustrované miliony, které donedávna měl k dispozici bývalý Český fond umění (později přetransformován v Nadaci ČFU). Je pravda, že fond shromažďoval takzvané proklaté peníze pocházející z velkých komunistických zakázek, ale také z povinných odvodů z prodeje výtvarných děl a ze zisků vlastních výrobních úseků. Po revoluci měl zhruba 60 až 70 milionů na účtu a vlastnil 20 velmi zajímavých nemovitostí, o kterých ještě bude řeč.

O peníze se samozřejmě zajímali „staré kádry“, ministerstvo kultury („výtvarníci by to stejně rozházeli“), pak také noví revolucionáři, kteří viděli smysluplnou možnost, jak se opravdu starat o výtvarné umění prostřednictvím grantů, stipendií atd., a nakonec i šikovní tuneláři. Kdo měl úspěch? Odpověď je zřejmá.

 

Kapitalizace fondu

Bohužel, vítr na účtu fondu se honil v letech porevolučních vlastně legálně. Všechny transakce včetně pro fond naprosto nesmyslných smluv probíhaly se schválením správních rad. Ve fondu se vystřídalo celkem 7 ředitelů a ve správních radách zasedali často velmi naivní umělci. Málokdo z nich tušil, co se vlastně děje.

Největší odliv peněz z fondu se odehrál v letech 1992-1995 před transformací v nadaci. Uveďme některé zajímavé aktivity tehdejších funkcionářů. Vznikl například nápad kapitalizovat všechny kulturní fondy do formy Kulturního trustu. Za touto myšlenkou se skrývali například Marek Šoltés z První investiční a profesor Halík, tehdejší prorektor VŠUP spolu s ministerskými úředníky. Fond od této cesty nakonec ustoupil, avšak „kapitalizaci“ provedli jiní. Výhodné smlouvy na „rozebrání“ výrobních úseků (slévárna, keramická dílna, výroba moduritu, výroba architektonických modelů) uzavíral jeden z nechvalně proslulých ředitelů, Jiří Slunéčko. Jiné nepochopitelné smlouvy uzavírala taktéž ředitelka Jiřina Slámová (ve funkci byla od 1.1.1993 do 9.10.1994).

 

Likvidace

Na začátku roku 1993 se začal podle usnesení správní rady likvidovat podnik Dílo. Již na počátku bylo jasné, že likvidace prováděná v souladu s rozhodnutím správní rady firmou Ecoexplain neprobíhá. Proces této likvidace přímo ohrožoval majetek podniku Dílo. Za nikdy neprovedenou činnost si firma Ecoexplain účtovala nejméně jeden rok 100.000 korun měsíčně. Jako termín likvidace byl určen prosinec 1993, posléze byl prodloužen do března 1994. I přes hrozící smluvní pokutu firma svým závazkům opět nedostála. Jak dosvědčuje archivovaná korespondence správní rady ČFU, jejího předsedy ředitelce fondu Jiřině Slámové, byla ředitelka několikrát dotazována na průběh likvidace, respektive jejího ukončení. Marně. Z nepochopitelných důvodů ředitelka neprovedla základní opatření, vedoucí k řádné likvidaci podniku Dílo. Mimo tuto povinnost je třeba zdůraznit, že členové správní rady na narůstající problém nebyli ředitelkou fondu nikdy upozorněni, naopak celá tato skutečnost byla bagatelizována. Ředitelka Slámová ani nepřistoupila k vymáhání nemalé smluvní pokuty ve výši okolo 2 milionů korun. K věci je třeba ještě pro úplnost dodat, že zcela bez smluvního podkladu byla ještě v červnu 1994 poskytnuta ředitelkou Slámovou likvidátorovi na jeho účet částka 2 miliony korun bez jakýchkoli kontrol užití těchto částek a bez možnosti s tímto účtem jakkoli disponovat.

Během likvidace Díla bylo založeno (opět schváleno všemi činovníky) Dílo s.r.o., kam se převedlo 67 milionů korun a které neoprávněně užívalo i některé objekty Díla, ačkoliv právně nebylo jeho nástupcem.

Možnost, že nadace byla vytunelována bývalými správci fondu a spolupracujícími firmami potvrdila současná ředitelka nadace a jednatelka Díla s.r.o. Dagmar Baběradová slovy: „Věřím, že za tím byl záměr, ale nemohu to dokázat, dokud nenajdu všechny usvědčující materiály.“ Když nastoupila na místo jednatelky podivného Díla s.r.o., bylo na jeho účtu celkem 1.700 korun. Zbývajících pětašedesát milionů je nenávratně pryč. Dílo s.r.o. se zřejmě „tunelovalo“ a zisky přitom nevykazovalo žádné.

 

Ukrajinská odbočka

Pikantní na celém příběhu je i založení dceřinné společností Díla s.r.o. – firmy Trigen, která si pořídila hotel v Užhorodu a celní sklady. Prokazatelně se tak na Ukrajině utopilo bůhvíkolik milikónů, aby nakonec Dagmar Baběradová podíl Díla s.r.o. raději velmi nevýhodně prodala a zbavila se tak neprůhledných obchodů na Ukrajině. „Snažila jsem se podíl v Užhorodě i s tímhle zapeklitým hotelem a celními sklady prodat. Vůbec se s námi nebavili, dělají si tam, co chtějí.“

Likvidaci díla nakonec provedl během rekordních dvou měsíců ing. Jaroslav Větrovský a jeho firma ASC na konci roku 1994. Tím byla splněna podmínka zákona pro převod fondu v nadaci.

Bohužel pan Větrovský způsobil zřejmě také rychlý pohyb na účtech fondu, respektive nadace. V nedávné době podala nadace na pana Větrovského trestní oznámení. Je obviněn z nedostatečného informování správní rady o peněžních transakcích fondu, nedoložení přímých výběrů a úvěrů, poskytovaných v neprospěch podniku. Pan Větrovský podle posledních informací pravděpodobně vyjde z celé causy bez sebemenšího škrábnutí. Důkazy shromážděné nadací jsou nedostatečné, vinu nelze s jistotou prokázat. Hospodářská kriminálka dává od případu ruce pryč, a to i přesto, že se ředitelka Baběradová odvolala, celý případ nejspíš skončí u obchodního soudu. Zajímavé je, že dodneška existují některé podniky a prodejny díla, ale náhle patří soukromým osobám.

 

Rozdávání baráků

Bývalý fond před transformací vlastnil prokazatelně nejméně 20 nemovitostí, mezi nimiž byly i velmi výnosné budovy, jako pension Malta v Karlových Varech, Mánes, Fragnerova galerie či ateliér Šaloun v Praze, dům v Brně, Hradci Králové ad. Na základě naprosto nevýhodných smluv někteří ředitelé připravili fond o zisky, které šly do kapes jiných. Právě zmiňovaný ateliér Šaloun ve vilové čtvrti ve Slovenské ulici v Praze patřil k nejlukrativnějším a nejhodnotnějším nemovitostem. Současným nájemcem na dobu 35 let je sochař Adler, který si v prostorách vilky zřídil jakýsi velkosklad elektroniky, místo aby ji rekonstruoval, což byla podmínka smlouvy. Podle paní Baběradové zde byla uzavřena jedna z nejhorších smluv, za kterou je zodpovědný také pan ředitel Slunéčko.

Hotel Malta na karlovarské kolonádě byl také původně pronajat s „výhodou“. Nájemník, pan Štyndl, měl za pět let nájmu zaplatit přes 10 milionů korun s tím, že nájemné bude upraveno podle míry investic písemným dodatkem. Žádný však neexistuje. Nájemce navíc zatížil – se souhlasem majitele – objekt hypotékou, kterou nesplácel. Výsledek výhodného nájmu byl ten, že místo „očekávaných“ výnosů z výhodné nemovitosti dlužil pan Štyndl fondu více než osm milionů. Hypotéku zaplatila nadace (3,8 milionu korun) a ušlé zisky zase proudily jinam. Také na pana Štyndla se má údajně podat trestní oznámení, říká paní Baběradová po třech letech. S nynějším nájemníkem prý nejsou problémy. Kolik ovšem Malta přináší nadaci dnes, nevíme.

 

Mrtvola

Současné příjmy nadace (převážně z nemovitostí) činí zhruba 10 milionů. Tři roky starý propočet však připouští při dobrém využití majetku výnos až 24 milionů. Nejzajímavější budova nadace – Mánes – je dodnes otázkou soudního sporu s původním majitelem –  Spolkem výtvarných umělců Mánes. Proto se s investicemi na rekonstrukce objektu čeká, avšak rozhodně nic by nemělo bránit výnosnému pronájmu a koncepčnějšímu výstavnímu programu. Mánes je však bohužel už dlouho téměř mrtvou budovou, kam se člověku nechce na kafe, natož na výstavu.

Z příjmu 10 milionů odchází zhruba 5 milionů na granty výtvarníkům, architektům, časopisů, projektům, galeriím. Kdyby však fond hospodařil poctivě a efektivně, zbylo by na umělecké projekty mnohonásobně víc.

Vše je zdánlivě normalizováno a uvedeno jakžtakž do pořádku. Kdo je však zodpovědný za mnohamilionové ztráty, by neměl zůstat opomenut. Nebo je tady všem všechno jedno?

(Také příště budeme pátrat, co se stalo s konkrétními domy, co dnes dělají bývalí ředitelé fondu, kdo vlastní bývalé dílny a kde hnijí některé obrazy.)

 

                                                                            






Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…