Časopis Umělec 2007/1 >> Somnambulní paparazzi Přehled všech čísel
Somnambulní paparazzi
Časopis Umělec
Ročník 2007, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Somnambulní paparazzi

Časopis Umělec 2007/1

01.01.2007

Pavel Vančát | review | en cs de

... / myslivec / schovaný v houští / s prstem na spoušti.

(M. O., časopis Divus 1/2005)


Báseň s tímto koncem publikovala kdysi Markéta Othová v časopise, který Umělci předcházel (jen byl ještě chaotičtější a umanutější), a který pomáhala zakládat a utvářet. Z tohoto hlediska je tedy Markéta Othová vlastně matador, už ve druhé půli svých třicátých let. Zároveň zde můžeme najít náznak toho, jak dnešní spanilá ladnost jejích fotografií vyrůstá z potměšile naivistických kořenů, jak je v jejím snově černobílém světě stále třeba hledat jistou těžko popsatelnou, odevzdanou i vzdorovitou upřímnost. Za třetí umožňuje úvodní citát přemýšlet o Othové dílech jako o poezii, o jakémsi fotografickém haiku, formálně záměrně omezeném, ale rozpínajícím se donekonečna. Ačkoliv výše řečené zní trochu esotericky, dokáže Othová postupovat při tom všem velice cílevědomě. Jako jeden z mála českých umělců má naprosto vlastní, i mezinárodně rozlišitelný rukopis, dlouhodobě konstruovaný a cizelovaný, postavený na formálně přesně daném půdorysu jednotně a prostě adjustovaných černobílých zvětšenin. Stejně tak formálně logicky může být (s jistou nadsázkou) shrnut vývoj jejích fotografií: od poměrně volných snímků, postavených na okouzlení specifickou obskurností a duchařstvím černobílé fotografické techniky se Othová brzy dostala k poetickým juxtapozicím nesourodých nalezených motivů, doplněných často stejně absurdními názvy. Výstava Best of , složená v roce 2003 z volně poskládaných starších „hezkých“ fotografií, kapitolu postavenou na juxtapozici trochu jízlivě uzavřela. Onen zmiňovaný svébytný rukopis se může pro některé autory stát časem klecí. Právě proto bylo napínavé sledovat, kam se bude odvíjet Othové tvorba po několika posledních projektech, které byly čím dál více založené na jemných posunech jediného motivu. Prvním úkrokem z cesty byl cyklus L‘ île de la tentation , (2004) ve kterém Othová scannerem zachycovala výběr osobních memorabilií. Barevné (!!) snímky menších formátů znamenaly jednoznačný autobiografický přístup, po letech skrytých náznaků šlo o hravě explicitní osobní archív. Právě aktuální výstava Mluv s ní tuto „osobní“ linii tematizuje z druhé strany, nenápadněji, ale o to palčivěji. Ačkoliv je opět založena na jemné transpozici jediného motivu, je pokračováním posledních děl (Návrat, Utopia) jen z omezeně formálního hlediska. Jednatřicet fotografií spontánně pořízených během pár desítek minut při loňském benátském bienále je zde prezentováno jako vlastně nedotčená reportážní sekvence, s drobnými proměnami snímaného skupinového výjevu. Othové práce vždy fungovaly na principu jakési fotografické homeopatie: často téměř nepostřehnutelná dávka odlišnosti a nepochopitelná posledlost běžností proměňovala celý proces vnímání jejích cyklů. O to více vyniká tento přístup v Mluv s ní : Čím je blíže fotoreportérské metodě rychlé „střelby“, tím je od ní zároveň vzdálenější, Čím více fotografií ukazuje, třeba i téměř stejných, tím paradoxně roste významové zmatení celého konceptu. Dalším z mnohoznačných prvků výstavy je její vázanost na přítomnost celebrity (zde bez hanlivého významu slova). Ale zde se v podstatě, jak si povšiml i Karel Císař v textu k výstavě, jedná o metaforický autoportrét. Pokud Othová dle vlastních slov poprvé snímala „jenom to, co je, a vůbec nic navíc“, znamená to v jejím případě něco jiného, než kdybychom slyšeli mluvit fotografa. Klasická fotografická hierarchie lovce a oběti (viz úvodní citát) byla u Othové vždy ladně vyvrácena. A ani zde nestojí jednoznačně. Othová tak vlastně fotografovala sama sebe, jak fotografuje Björk, fotografovala fotografovanou Björk a fotografovala Othové fotografie Björk. Nebo tedy spíš fotografovala Björk Othovou? Je také s podivem, jak se dohromady poskládal bez přípravy vzniklý fotografický materiál, „standardizovaná“ velikost Othové fotografií a prostor Švestkovy galerie. Jako by byl celý proces naplánován dopředu, jako by šlo o inscenovanou scénu vyměřenou na míru výstavnímu prostoru. Jak je u Othové zvykem, až konečná instalace definitivně uzavírá křehkost fotografického materiálu. Zde jde vlastně trochu o parodii na klasickou fotografickou instalaci, rovnoměrně a rytmicky zaplňující daný prostor. V nadměrných formátech a s minimálními změnami scény graduje tato lehká absurdita instalačního konceptu v místě, v němž je jedna z fotografií najednou až sadomasochisticky nainstalována za trubky topení, kdy již není jasné, jestli vlastně jde o fotografie, plakáty, či jen představy vpité do zdí. „S trochou nadsázky by se dalo mluvit o barokní kompozici,“ píše galerista Jiří Švestka v tiskové zprávě k formálnímu vývoji fotografovaného výjevu. (Odsud již není daleko, jak prý trefně poznamenal další z umělců galerie, ke křížové cestě.) Ceremoniální význam celého cyklu je několikanásobný. Je to vyprávění o zbožštění skrze fotografii (a třeba i o prázdnotě takového zbožštění). V souvislosti se staršími díly Othové je to také vyprávění o nalezené odvaze fotografovat „bližního svého“, o nově objevované vlezlosti a studu. Zde pak vlastně mnohem spíše než o fotografickém či instalačním díle můžeme mluvit – a tady je možná to hlavní překvapení – o první performanci Markéty Othové.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Afričtí upíři ve věku globalizace Afričtí upíři ve věku globalizace
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…