Časopis Umělec 2006/2 >> Kontakty třetího druhu Přehled všech čísel
Kontakty třetího druhu
Časopis Umělec
Ročník 2006, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Kontakty třetího druhu

Časopis Umělec 2006/2

01.02.2006

Denisa Kera | review | en cs

Kontakt, Muzeum moderních umění – Mumok, Vídeň, 17. března – 21. května 2006

Výstava Kontakt ve Vídni prezentuje průřez středoevropským uměním 60. až 90. let ze sbírky Erste Bank Group, která vznikla v rámci projektu Tranzit. Ukazuje díla, která se kvůli komunistickým režimům nemohla společně sejít, a přesto spolu „komunikují“ a sledují podobné tendence, hlavně v konceptuálním umění. Tento skoro telepatický kontakt spojuje umělce z bývalého Československa po bývalou Jugoslávii, Maďarsko a Polsko a působí jako setkání s něčím blízkým nebo povědomým, a přeci jen neznámým. Společenské a politické revoluce, které změnily hranice států i celé režimy, tak celkem přirozeně doplňují konceptuální zkoumání hranic reprezentace.


Konceptuální umění je vlastně vždy setkáním třetího druhu s tím, co sice připomíná objekty a obrazy, a přitom není ani abstraktní, ani ryze „pozemské“. Hranice reprezentace, na kterých probíhá „kontakt“ a vlastně celé toto umění, nesledují nové techniky malby nebo neobvyklé kombinace vizuálních stylů, ani nezkoumají objekty. Jsou to spíše hranice mezi tím, co je viditelné a myslitelné, které stojí v samém základu evropské tradice spojující myšlení se světlem a vizuálními metaforami. Konceptuální umění narušuje toto intimní spojení myšlení a vidění a hledá nové formy nejen vizuální, ale také myšlenkové svobody.
V nejformálnější podobě zkoumá tyto hranice mezi myšlením a viděním Heinz Gappmayr, který od 60. let porovnává tvoření významu v jazyce a v umění. Jeho dílo má podobu typografických experimentů, v nichž jazyk performativně dělá anebo popírá to, co říká. Vizuální zkušenost s rozložením písmen se tak spojuje s jazykovým významem například v díle bude (wird, 1966), na kterém vidíme malý posun, diskontinuitu posledních dvou písmen, evokující časovou zkušenost budoucnosti. Další dílo Sever/Jih (Nord/Süd, 1962) rozhodí po stránce tato slova a vytváří z nich neobvyklé kombinace, které naši orientaci narušují. Psací stroj v těchto dílech odmítá být pouhým nástrojem poezie a literatury a činí si nárok na vizuální umění stejně jako malířský štětec. Podobnou misi sledují i konceptuální básně chorvatského umělce Vlada Marteka, který navozuje vzhled básně pomocí zbytků ořezaných tužek přilepených na stránce ve tvaru sonetů nebo protestuje proti básnickému kýči 19. století přilepením propisky na místě, kde bychom čekali další verš.
Podobně se umění přibližuje dekonstruktivní filozofii a vizuálnímu minimalismu také v díle Júliuse Kollera, který místo obyčejných stránek používá jako nástroj umělecké kreativity přímo úřední formuláře a dokonce telegramy. Slavné je pak jeho zelené razítko, které rozšiřuje představu hranic konceptuálního umění o kontakt mezi „člověkem – přírodou – objekty – materiálem“. Jeho univerzální fantastické objekty a další podoby UFO napodobují slavné zkratky Jamese Joyce a přinášejí další překvapivá spojení člověka s objekty, přírodou a materiály, jakým je fotka umělce podnikajícího podivný útok na střeše pomocí pálky na ping pong.
Ze současných umělců, kteří navazují na tuto tradici překvapivých setkání třetího druhu mezi člověkem, materiály, objekty a přírodou, je zajímavým příkladem dílo Jána Mančušky Zatímco jsem se procházel ve svém studiu na ISCP (While I walked in my studio in ISCP, 323 W 39th Street # 811, 2005). Na černé gumové pásce, která ohraničuje prostor, čteme a chozením vykonáváme akci a trajektorii, kterou popisuje umělec, čímž se také stáváme spolutvůrcem uměleckého díla.
Tuto překvapivě interaktivní podobu konceptuálního umění ukazuje také dílo Petera Weibela Pošlapávat spravedlnost (Das Recht mit Fusen, 1967). Návštěvnicí v něm píší a zároveň pošlapávají slovo SPRAVEDLNOST napsané křídou na podlaze. Toto mizení a obnovování konceptů ukazuje dynamiku kolektivních procesů, které řídí naši kulturu a civilizaci. Právo, spravedlnost a další koncepty jsou postupem času vždy pošlapávány, aby je někdo znovu oživil a z nerozeznatelných šmouh na podlaze vytvořil nový význam, systém nebo pravidla. V tomto díle má kontakt mezi člověkem, jazykem a světem velice současnou podobu emergentního a rozvíjejícího se systému.





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…