Časopis Umělec 2001/2 >> Města žen <waanja> Přehled všech čísel
Města žen <waanja>
Časopis Umělec
Ročník 2001, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Města žen <waanja>

Časopis Umělec 2001/2

01.02.2001

review | en cs

Jitka Hanzlová, Stedelijk Museum, Amsterdam, 17.3. – 27.5. 2001; Female, Galerie Jiří Švestka, Praha, 4.5. – 23.6.2001

Fotografka Jitka Hanzlová (1958) od roku 1982 žije v Německu, kde i vystudovala. V roce 1992 se bez většího efektu představila na výstavě české exilové fotografie v Mánesu a teprve díky účasti na prvním evropském bienále Manifesta v Rotterdamu před pěti lety vstoupila do širšího povědomí.
Rokytník (1990-1994) byl nejen úspěšnou diplomovou prací Jitky Hanzlové, ale hlavně pokusem vypořádat se se světem vlastního dětství. Význam cyklu pro autorku i jeho mezinárodní ohlas potvrzuje retrospektivní výstava ve Stedelijk Museu, kde byl umístěn v prvních dvou sálech. Rokytník nezachycuje pouze aktuální situaci a nezaměnitelnou estetiku českého venkova, ale díky snaze o evokaci autorčina dětství a důrazem na přetrvávající propojení člověka s přírodou také určité bezčasí a cykličnost v rytmu čtyř ročních dob. Hanzlová není dokumentární fotografka. Nejdramatičtější z celé série jsou záběr dětí, které závodí v plížení po silnici, a pohled do místnosti plné oblaků páry s poraženým prasetem. Rokytník uvedl do komplikovaného světa mediálního umění Jitku Hanzlovou jako fotografku, která staromódně věří v pravdivost principu fotografie: “toto bylo” (Roland Barthes, Světlá komora, s. 69-73, Archa, Bratislava, 1994). Navíc díky ní sama sebe ještě přenáší o čtvrtstoletí zpět, do světa svého dětství.
Podobné prvky přinesla i následující série Bewohner (Obyvatelé, 1996), fotografovaná celá v Německu. Obyvatele potkáváme v jejich domovech, na ulicích měst a periferií. Nejsou to ale dokumentární záběry nebo momentky, jsou to civilní portréty, v nichž důraz je položen na portrétované ženy a dívky, atributy pozadí nehrají určující roli.
Třetí soubor Vilesalm (1999) vznikl na zakázku. Jitka Hanzlová (a další tři fotografové) měli zachytit rekreační středisko v belgických Ardenách. Ve snaze vyhnout se původnímu zadání Hanzlová unikla do lesa a výsledkem je velmi relaxovaná série zachycující toulky v realtivně nedotčené přírodě i její počínající (zatím ještě relativně harmonické) prorůstání s civilizací. Stejně jako u ostatních souborů se ani tady Hanzlová lesu neplete do cesty — záběry jsou nedefromované výtvarnou koncepcí a prostě jsou tím, čím jsou, nic víc. Les je (jako jinde lidé) sám sebou a snad proto fotografce dovolil dostat se jen pár kroků od jelena nebo klusajícího stáda divočáků. Přes všechnu objektivnost pohledu působí celek velice intimně.
Zatím poslední soubor nese název Female. Právě ten je vystavený jak v Amsterdamu, tak v Praze. Vznikal čtyři roky (1997-2000) a Jitka Hanzlová se v něm zaměřila jen na portréty žen na mnoha místech Evropy a v New Yorku. S výjimkou Rokytníku jde jen o velká města a zejména New York dodal mnoho zajímavých a naprosto odlišných typů. Ačkoli sociálně antropologická klasifikace zachycených žen je svůdná, není hlavním motivem (pokud jím vůbec je). Standardizovaný záběr neslouží objektivní klasifikaci, spíš dává každé z žen stejné výchozí podmínky pro komunikaci s divákem. Female, jako předchozí cykly, dostává smysl v celku padesáti fotografií (z nichž v Praze je asi polovina). Teprve v něm se ukazuje odlišnost od analytických, suše objektivních strategií (zejména německé) současné portrétní fotografie, která ovlivnila i část dnešní portrétní malby. Pro Hanzlovou typické čisté, lehké barvy podporují základní prvky jejího přístupu, kterými jsou komunikace a emocionalita. Ačkoli tedy série na první pohled má formu konceptuálního přístupu a naznačuje možnost katalogizace žen podle věku, místa nebo rasy, její podstata je právě opačná. Emocionální byla i volba modelů, které Jitka Hanzlová oslovovala na ulici podle okamžitých vibrací. Celek by se mohl snad rozrůstat ve snaze dát příležitost všem ženám světa, ale právě v zaostření na “nejintenzivnější” ženy je jeho pointa. Tím, že nabízí určité pozitivní vzory a zároveň nás nutí k osobnímu hodnocení, posouvá se fotografka ve své poslední dokončené sérii z oblasti emocionálního dokumentu na hranici ženského umění.

Foto Stedelijk Museum




Komentáře

Hanzl Václav | 10.03.2015 09:30
Neskutečně krásné fotky, vždy plné života a především také i vždy i o životě! ♥

Vložit nový komentář

Doporučené články

Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…