Časopis Umělec 2003/2 >> Kdybych chtěl napsat recenzi, tak ji napíšu (Jana Kalinová, galerie Home, Praha) Přehled všech čísel
Kdybych chtěl napsat recenzi, tak ji napíšu (Jana Kalinová, galerie Home, Praha)
Časopis Umělec
Ročník 2003, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Kdybych chtěl napsat recenzi, tak ji napíšu (Jana Kalinová, galerie Home, Praha)

Časopis Umělec 2003/2

01.02.2003

Marek Pokorný | review | en cs

Jana Kalinová: Když nevím, tak se zeptám, zeptala bych se, ale nevím koho;
Galerie Home, Praha, září 2003


Moje zkušenost praví, že v jednoduchých situacích, ve kterých si nevím úplně rady, jenom málokdy – jako typický reprezentant mužského rodu – volím tu nejefektivnější cestu: zkrátka a dobře nezeptám se, kde leží ta a ta ulice, kudy se dostanu z města nejrychlejším způsobem, nezeptám se, kterým směrem se mám vydat.
A tak manželka, pokud se mnou právě je, vybíhá po nějaké chvíli z auta, vchází do prvního obchodu, který je po ruce, a zastavuje náhodné chodce, aby informaci – zcela obyčejnou, banální a obvykle snadno a bez bloudění dostupnou – konečně získala. Nepodceňuje moje schopnosti, ale prostě nemá zapotřebí… Určitě nic – ani sobě ani mě – v takovém okamžiku nedokazuje, jde přímou cestou k přesně definovanému cíli, šetří síly a čas. Jsou důležitější věci.
Ale pak jsou situace, kdy zrovna nikdo není po ruce, kdy selhává nejen partner, ale ani ona nejasnost, se kterou by zápolila, nemá své zadání. Žena tedy odbíhá do novinového stánku: ráda by zjistila, oč jde, ale trafikant vrtí hlavou. Zrovna tenhle problém si způsobila sama, trafikant o něm nic neví a neví, kdo by mohl. A když se žena otočí, její partner – pokud tu vůbec někdy byl – je dávno pryč.
Konstatování z názvu výstavy Jany Kalinové v galerii Home snad míří právě k tomu stavu, kdy nejisté a nejasné je nejistým a nejasným z principu, ze svého založení, je nejisté a nejasné zcela zásadně či bytostně, jak bych řekl kdysi. Zůstal jenom její problém, její výstava a… její konstatování, která přerůstají v nás, v naše problémy, v konstatování o nás a v naše nezodpovězené otázky.
Jana Kalinová přišla, aniž by kohokoli obviňovala (ctnost stále vzácnější), s jistým (nepříjemným, ale zcela oprávněným) zjištěním (umění je paradox otázky bez odpovědi, nikoli odpověď skrytá v otázce, jak by tomu byli rádi fenomenologové). A tak, zdá se mi, se ocitla na prahu osobní a umělecké svobody (zní to snad hloupě či povýšeně, ale je v tom z mé strany jistá závist), tedy tam, kde chce být kdekdo, ale dokáže to málokdo.
Jestliže jednou z podstatných charakteristik toho, o čem se mohu domnívat, že lze stále ještě nazvat uměním, je schopnost zpřítomnit něco nečekaně známého či něco, možná tak trochu na okraj, přesně a znepokojivě konstatovat, pak si v době periferií Jana Kalinová touhle výstavou sáhla (nikoli snad najednou, ale definitivně, a tedy příště to bude mít těžší) do centra toho, co umělci přece jen ještě zbývá: sebejistá nejistota. Pokud si pamatuji, bylo jen několik takových samostatných výstav, kdy jsem se neměl koho zeptat (Jan Merta na Staroměstské radnici v roce 1993 či Jiří Černický v roce 1995 v Galerii Pecka, ostatní snad prominou). V tuhle chvíli si navíc nevybavuji žádný srovnatelný zážitek z posledních pěti let.
Možná by se chtěl čtenář dozvědět víc o tom, odkud se ve mně bere vůle k takovému tvrzení: sám nevím a nemám se koho zeptat, autorka neví, a taky nemá (proč by to mělo ale být jinak) na koho se obrátit (tím mě snad zprostila jisté odpovědnosti). Ale přece jen: snad je to tím, že tady cítím, jak jsme jako osobnosti v době zesílené kontroly a sebekontroly nekontrolovatelní, jak se naše obsese (nikoli ty “nebezpečné” a “asociální” a “mediálně vděčné”, ale prostě jednoduché, utkvělé představy) stávají součástí prostoru všech, kdo jsou s námi chvíli pohromadě – ani to snad nechceme, podrobujeme je dohledu a různým režimům zmírňující objektivace, ale nakonec jsou tady s námi, někdy i místo nás.
Přepínání programu reálné krajiny: vtip, reflexe reflexu, kritika, sebereflexe?
Sešlapávaný zbytek role toaletního papíru: dokument, návrat k tomu, co každý den uniká, takové to “aha”, kdy zahlédneme plnost nějaké mezery v životě (zase romantika?), hořký humor.
Voskové krápníky, estetická posedlost. Kdekdo dělá sexy umění, ale tohle je ryzí erotika.
Svíčka s několika knoty, nenápadné finále.
Golfový trávník s míčky, úkryt, takový kebab (cituji autorku), vagína (cituji sebe), dětský pokoj před úklidem.
Prašná cesta, věcnost sama.
Srovnané mince, jako když jsme byli děti…
Ty důležité nejasné věci.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.