Časopis Umělec 2003/2 >> Kdybych chtěl napsat recenzi, tak ji napíšu (Jana Kalinová, galerie Home, Praha) | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Kdybych chtěl napsat recenzi, tak ji napíšu (Jana Kalinová, galerie Home, Praha)Časopis Umělec 2003/201.02.2003 Marek Pokorný | review | en cs |
|||||||||||||
Jana Kalinová: Když nevím, tak se zeptám, zeptala bych se, ale nevím koho;
Galerie Home, Praha, září 2003 Moje zkušenost praví, že v jednoduchých situacích, ve kterých si nevím úplně rady, jenom málokdy – jako typický reprezentant mužského rodu – volím tu nejefektivnější cestu: zkrátka a dobře nezeptám se, kde leží ta a ta ulice, kudy se dostanu z města nejrychlejším způsobem, nezeptám se, kterým směrem se mám vydat. A tak manželka, pokud se mnou právě je, vybíhá po nějaké chvíli z auta, vchází do prvního obchodu, který je po ruce, a zastavuje náhodné chodce, aby informaci – zcela obyčejnou, banální a obvykle snadno a bez bloudění dostupnou – konečně získala. Nepodceňuje moje schopnosti, ale prostě nemá zapotřebí… Určitě nic – ani sobě ani mě – v takovém okamžiku nedokazuje, jde přímou cestou k přesně definovanému cíli, šetří síly a čas. Jsou důležitější věci. Ale pak jsou situace, kdy zrovna nikdo není po ruce, kdy selhává nejen partner, ale ani ona nejasnost, se kterou by zápolila, nemá své zadání. Žena tedy odbíhá do novinového stánku: ráda by zjistila, oč jde, ale trafikant vrtí hlavou. Zrovna tenhle problém si způsobila sama, trafikant o něm nic neví a neví, kdo by mohl. A když se žena otočí, její partner – pokud tu vůbec někdy byl – je dávno pryč. Konstatování z názvu výstavy Jany Kalinové v galerii Home snad míří právě k tomu stavu, kdy nejisté a nejasné je nejistým a nejasným z principu, ze svého založení, je nejisté a nejasné zcela zásadně či bytostně, jak bych řekl kdysi. Zůstal jenom její problém, její výstava a… její konstatování, která přerůstají v nás, v naše problémy, v konstatování o nás a v naše nezodpovězené otázky. Jana Kalinová přišla, aniž by kohokoli obviňovala (ctnost stále vzácnější), s jistým (nepříjemným, ale zcela oprávněným) zjištěním (umění je paradox otázky bez odpovědi, nikoli odpověď skrytá v otázce, jak by tomu byli rádi fenomenologové). A tak, zdá se mi, se ocitla na prahu osobní a umělecké svobody (zní to snad hloupě či povýšeně, ale je v tom z mé strany jistá závist), tedy tam, kde chce být kdekdo, ale dokáže to málokdo. Jestliže jednou z podstatných charakteristik toho, o čem se mohu domnívat, že lze stále ještě nazvat uměním, je schopnost zpřítomnit něco nečekaně známého či něco, možná tak trochu na okraj, přesně a znepokojivě konstatovat, pak si v době periferií Jana Kalinová touhle výstavou sáhla (nikoli snad najednou, ale definitivně, a tedy příště to bude mít těžší) do centra toho, co umělci přece jen ještě zbývá: sebejistá nejistota. Pokud si pamatuji, bylo jen několik takových samostatných výstav, kdy jsem se neměl koho zeptat (Jan Merta na Staroměstské radnici v roce 1993 či Jiří Černický v roce 1995 v Galerii Pecka, ostatní snad prominou). V tuhle chvíli si navíc nevybavuji žádný srovnatelný zážitek z posledních pěti let. Možná by se chtěl čtenář dozvědět víc o tom, odkud se ve mně bere vůle k takovému tvrzení: sám nevím a nemám se koho zeptat, autorka neví, a taky nemá (proč by to mělo ale být jinak) na koho se obrátit (tím mě snad zprostila jisté odpovědnosti). Ale přece jen: snad je to tím, že tady cítím, jak jsme jako osobnosti v době zesílené kontroly a sebekontroly nekontrolovatelní, jak se naše obsese (nikoli ty “nebezpečné” a “asociální” a “mediálně vděčné”, ale prostě jednoduché, utkvělé představy) stávají součástí prostoru všech, kdo jsou s námi chvíli pohromadě – ani to snad nechceme, podrobujeme je dohledu a různým režimům zmírňující objektivace, ale nakonec jsou tady s námi, někdy i místo nás. Přepínání programu reálné krajiny: vtip, reflexe reflexu, kritika, sebereflexe? Sešlapávaný zbytek role toaletního papíru: dokument, návrat k tomu, co každý den uniká, takové to “aha”, kdy zahlédneme plnost nějaké mezery v životě (zase romantika?), hořký humor. Voskové krápníky, estetická posedlost. Kdekdo dělá sexy umění, ale tohle je ryzí erotika. Svíčka s několika knoty, nenápadné finále. Golfový trávník s míčky, úkryt, takový kebab (cituji autorku), vagína (cituji sebe), dětský pokoj před úklidem. Prašná cesta, věcnost sama. Srovnané mince, jako když jsme byli děti… Ty důležité nejasné věci.
01.02.2003
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář